Mocichtivé zrůdy
Politickou rovinu Shakespearova Krále Leara akcentuje režisér Jiří Pokorný v nejnovější inscenaci Divadla Petra Bezruče. Dramaturgicko-režijní výklad je umocněn kostýmy: Goneril, Regan a posléze i Edmund přicházejí ve druhé části oblečeni do vojenských zelených rajtek, obuti do vysokých kožených bot. Přiléhavá tílka zdůrazňují jejich fyzickou sílu. Ve vstupní scéně obou sester se jejich objetí, poté, co z rukou otce obdrží obě poloviny království, okamžitě promění ve rvačku.
Josef Jelínek, Lukáš Melník, Norbert Lichý a Pavla Gajdošíková FOTO TOMÁŠ RUTA
Markéta Haroková v roli Goneril stejně jako Tereza Vilišová coby Regan hrají sestry jako mocichtivé zrůdy bez jakékoliv špetky ženskosti. Agrese je obsažena v každém jejich slovu, gestu, pohledu. Pavla Gajdošíková vytvořila postavu Kordélie s důrazem na pravdivost, upřímnost a úctu k otci v prvním obraze, v přímém kontrastu je pak její chování v roli šaška: místy až sžíravě ironická a sarkastická přesto odhaluje stále převládající lásku k otci.
Lukáš Melník coby hrabě z Kentu neztrácí důstojnost ani v převleku za služebníka všemi opuštěného krále. Edmund v pojetí Michala Sedláčka není ani tak rebel odmítající zvyklosti a právo prvorozenosti, je ze všeho nejvíce kvintesencí touhy po moci. Právě v jeho monologu o oprávněnosti všeho, co člověk využije k dosažení moci a k výhře nad všemi konkurenty, až mrazí v souvislosti s čerstvou českou zkušeností z prezidentské přímé volby. Edgar v podání Josefa Jelínka je z počátku spíše důvěřivý prosťáček, aby se postupně proměnil ve mstitele, který neodpouští. Hrabě z Kentu Přemysla Bureše je snadno oblouditelným otcem, vskutku oslepeným v okamžiku, kdy se postaví na stranu krále. Tomáš Dastlík ve svém pojetí Albanyho i Cornwalla nechává po scéně téměř klopýtat váhavost, bezradnost a neschopnost čelit zlu.
Do role Leara obsadil režisér hereckou hvězdu – Norberta Lichého. Jeho Lear nemá tak přesně ohraničené kontury, jak je tomu u ostatních postav. Chybí mu věrohodnost a hloubka: počáteční královský majestát je spíše předváděný než skutečný, text z úst herce místy plyne uspěchaně až nesrozumitelně, a snad v jediné věrohodně zahrané rovině postavy – ve scéně Leara blázna – zase výsledný dojem kazí a ve významu posouvá téměř k parodii bláznovství nešťastně zvolený kostým: jakási paruka z umělých květin.
Hudba Michala Pavlíčka je stále přítomna a zároveň jako by vůbec nebyla, neruší, nikde není samoúčelná. Hrací prostor tvoří vyvýšená ulice mezi dvěma tribunami pro diváky, na jednom konci je opatřena ze tří stran uzavřeným boxem, ze kterého vstupují do děje všichni aktéři kromě Leara a posléze i kromě Kordélie, Kenta a Edgara. Nad ním je zavěšeno projekční plátno. V průběhu děje jsou promítány záběry krásných bílých oblaků s modrou oblohou, ke konci hry stále častěji se však objevují bouřková mračna. Závěrečná projekce sopečného výbuchu a oblaku popela, který vše pohřbí, bere naději a odkazuje k apokalypse. Král Lear varuje před silami zabíjejícími vše dobré a moc naděje pro současné lidstvo nevidí. Závěrečná katarze se však dostaví: a je v ní jasné, proti čemu je nutné se postavit.
Divadlo Petra Bezruče – William Shakespeare: Král Lear. Překlad Jiří Josek. Režie a scéna Jiří Pokorný, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Michal Pavlíček. Premiéra 1. února 2013.
Komentáře k článku: Mocichtivé zrůdy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
