Divadelní noviny > Festivaly

Divadlo Plzeň 2013: Up & Down Heleny Havlíkové

Opera sice letos na programu Festivalu zastoupena nebyla, ale příležitost zorientovat se v současném stavu činohry je inspirativní a poskytuje i pro hodnocení operního divadelního světa potřebné srovnání a kontexty. A jakkoli to mnozí činoherní kolegové odmítají vzít na vědomí, natož vstřebat, i u nás se daří proměňovat operní inscenace v současné divadlo, ve kterém se pěvecké a herecké nároky vyrovnávají a režiséři ve stokrát obehraných titulech pátrají po nových výnamech.

Z celkem dvaceti inscenací hlavního festivalového programu jsem měla letos možnost vidět čtrnáct. Oproti minulým ročníkům, které měly své vrcholy i propadáky, letos šlo – v lepším případě – jen o mírný nadprůměr. Vrcholy se nekonaly, jakkoliv z domácí produkce se účastnily inscenace ověnčené cenami a zpravidla dobře zahrané. Proč?

Krize témat

Činohra, stejně jako soudobá opera, tápe ve výběru nosných témat. Typickým znakem pak jsou odkazy na filmovou a televizní produkci, kdy tvůrci nejen explicitně přiznávají tuto inspiraci, ale i předpokládají, že všichni diváci zmíněné filmy a televizní seriály znají – podle reakcí publika to vypadalo, že mají pravdu.

Domácí plzeňskou scénu DJKT reprezentovala inscenace Je třeba zabít Sekala podle filmu Jiřího Křižana s plejádou cen. Jde o divadelní verzi příběhu parchanta, zavrhovaného nemanželského syna,který se po „partyzánské“ epizodě, kdy „u Madridu bojoval za Prahu“, vrátí na rodnou okupovanou Hanou, využije situace, spojí se s bývalým nepřítelem, udává sedláky a bez jakýchkoli skrupulí se zmocňuje jejich majetku i dětí. Divadelní adaptace Martina Františáka v režii Natálie Deákové šustila papírem a v realistickém psychologickém herectví dostal drsný příběh pachuť nevěrohodné vyumělkovanosti.

Přímo o parodii televizních soutěží na hledání talentů se pokusilo Naivní divadlo Liberec v inscenaci zavedeného autora našich loutkových divadel Víta Peřiny Loutky hledají talent (režie Tomáš Dvořák). Třebaže použití loutek otevíralo prostor pro groteskní nadsázku  a demaskování hysterie kolem takových „závodů“ („soutěže“ se zde účastní siamská dvojblondýnka nebo velemistr ve vyměšování), tentokrát loutky talent bohužel nenašly.

Jan Mikulášek a Dora Viceníková se pro svou inscenaci, nyní uváděnou již pouze pod názvem Buržoazie, inspirovali Buñuelovým filmem Nenápadný půvab buržoazie. Chování uhlazené společnosti kolem vzorně prostřeného stolu se zvrhne ve sled čím dál odpornějších epizod, v nichž buržousti mj. na scéně obnažují své zadnice, popíjejí a požírají vlastní exkrementy. Vzletný podtitul Hommage á Buñuel et Carriére naznačuje, že má jít o poctu těmto dvěma tvůrcům – jakkoliv ale nastudování v Divadelních novinách zabodovalo jako inscenace roku, jde spíše o opožděný šplíchanec močůvky obscénnosti, nahoty a brutality, která před lety naše festivaly zaplavovala hlavně z Německa. Dnes – alespoň dle letošního ročníku ustupuje: vulgarismů, nahoty, obscénností, brutality výrazně ubylo.

Asociace s Frodem Pytlíkem, Larou Croft nebo Vetřelcem využívala i Hra o matce a vlasti Polského divadla z Vratislavy podle románu Boženy Keffové v režii Jana Klaty. Příběh polské Židovky, která přežila holokaust a svým nepřekonaným traumatickým zážitkem poznamenala i život své dcery, byl založen na bohaté divadelní stylizaci až jakéhosi pohanského rituálu (k němuž přispěla i drsně živočišná hudba) s jiným, nepatetickým pohledem na polské vlastenectví a statečnost během druhé světové války. Téma holocaustu zde působilo až konjunkturálně – každý vztah dcery a matky je komplikovaný již svou podstatou, nezávisle na dobových okolnostech.

Autorské divadlo

Dalším znakem letošního festivalového výběru byl převažující podíl autorského divadla, kdy texty/scénáře vznikaly na objednávku daného souboru a adaptací se často ujímají přímo režiséři. V opeře by takto koncipovaný festival sotva uskutečnitelný. Nicméně aktivity studiových souborů – olomouckého Ensemblu Damian a brněnské Opery Diversa na bienále OPERA pravidelně vnášejí životadárné provokativní inspirace.

Úzké sepětí či dokonce jednota dramatika a režiséra a souboru je vepsáno nejen uvýše uvedených inscenací Loutky hledají talent, Buržoazie a Hra o matce a vlasti. Dalším příkladem může být text Tomáše Vůjtka S nadějí i bez ní pro ostravské Divadlo Aréna (režie Ivan Krejčí). Hra inspirovaná životními osudy vdovy po popraveném prvním tajemníkovi KSČS Rudolfu Slánském má být reflexí našich moderních dějin. Opírá se o vzpomínkovou prózu Josefy Slánské Zpráva o mém muži, dobový tisk a další dokumenty. Vůjtek za hru dostal druhou cenu v soutěži Alfréda Radoka a Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou inscenaci nového dramatického textu. Redakce Divadelních novin označila inscenaci S nadějí i bez ní dvakrát za Sukces měsíce. Tomáš Vůjtek (1967) jistě studoval prameny, aby svůj věkový handicap dohnal – ale ve výsledku je jeho blouznění o pádu jedné sociálně spravedlivé ideje skoro srovnatelné se Ženou za pultem. S nadějí i bez ní je inscenace, kterou by možná mohli docenit (před volbami) komunisté – ta idea sociální spravedlnosti je přece dobrá, jen se nějak nepodařilo ji realizovat. Padesátá léta, nazíraná naivní optikou Vůjtkova krasohledu, se takto jeví docela stravitelně. Skutečnost ale byla jiná – manžel Josefy Slánské byl zločinec a jeho žena zatížena tichým spoluvinictvím. Tuto –  podstatnou  – vrstvu naší nedávné historie bohužel inscenace přes dobrý herecký výkon Aleny Sasínové-Polarczyk v hlavní roli nedokázala reflektovat. Název inscenace vstřícně poskytuje naději, bohužel ale platí jen to „bez ní“.

Den opričníka uvedlo pražské Studio Hrdinů, v němž román Vladimíra Sorokina o kruté vizi totalitní budoucnosti (vyšel v roce 2006), který v ještě drsnější verzi navazuje na pochmurné vizionářství Orwellovo, pro divadlo upravila režisérka nastudování Kamila Polívková. Inscenace stojí zejména na excelentním hereckém výkonu Karla Drobného v hlavní roli, který dokázal balancovat ve zrádném prostoru, kde zrůdné činy jsou maskovány vnějškovou uhlazeností a utopickým fanatismem sociálních inženýrů. Vedle divadelní adaptace, kterou jsme mohli vidět díky Festivalu divadla německého jazyka v roce 2009 v podání Schauspielhaus Wien, ta ze Studia Hrdinů vyzněla až nebezpečně smířlivě. Ovšem zvláštní zvukově-akustický efekt, kdy se k hudební nahrávce zcela nečekaně přidali „lidé z publika“ (zpěváci, rozsazení od začátku v hledišti jako diváci), byl strhující.

Spolehlivým oživením festivalu bývalo plzeňské Divadlo Alfa, jehož produkce patřívala díky autorům, dramaturgii i skvělým hercům k vrcholům přehlídky (Hamleteen, Amberville, aneb drsné město hebkých plyšáků, James Blond, maňásková groteska Tři mušketýři).  Letošní Princ Bhadra a princezna Vasantaséna vychází z textu Pavla Humla a Huberta Krejčího, který sice byl oceněn 2. cenou Litfondu, ale měl raději zůstat v zásuvce. Neústrojná slátanina Indie s „dneškem“ v režii Jana Antonína Pitínského postrádala kvality, kterými je Alfa proslulá – humor, vtip, nápaditost a spontánní nakažlivé herectví, sdělné dospělým i dětem.

Pro sdružení Omnimusa napsal Miloš Orsoň Štědroň další pokračování série o významných osobnostech – tentokrát podobu muzikálku dostala trojice architektů Josefa Gočára, Josipa Plečnika a Pavla Janáka s projekcí tatíčka Masaryka v pozadí pod názvem Divadlo Gočár. Hříčka o prvorepublikové moderní architektuře s použitím autentických citací sice zpočátku hrozila hypertrofií podružnosti, že se Gočár nezamykal na WC, než v režii Jana Nebeského přeskočila k hravosti vydařená seminárka na DAMU.

Odkazy na klasiku

Také odkazy na činoherní klasiky tentokrát postrádaly výraznější přesah k dnešku. Divadelní spolek Masopust o.p.s. Praha přinesl vzpomínku na pozapomenutý text Calderóna de la Barky Vytrvalý princ / El príncipe constante, mučednickou barokní hru o princi Fernandovi, který se v 15. století nechal umučit v arabském zajetí, aby ochránil křesťanské město Ceutu před zkázou. V Páclově režii před dřevotřískovou stěnou a v soudobých oblecích nebylo zřejmé, jak, proč a za co se princ hovořící v úhledných verších vlastně obětoval.

Lépe nedopadl ani Shakespeare v Kabaretu Shakespeare Studia Damúza Praha podle scénáře Lucie Trmíkové na základě sonetů Williama Shakespeara v režii Jana Nebeského. Inscenace sice nadějně začala ostrým apelem obří černé postavy, jakéhosi fanatického ecovského Jorgeho: Beru si na sebe úkol vyhnat vás z divadel, … kde se ukazují činy nejodpornější a … kde herci jsou výkaly lidstva a …každý, kdo se na ně dívá sám se pošpiňuje tím, co herec předvádí. Postupně se to ukázalo jako návod hodný následování, protože ve spoustě naplácané vazelíny začali vzápětí klouzat nejen herci (z obří černé postavy puritánského kazatele se vyklube obscénní ďábel), ale také inscenace, pohrávající si s hypotézou o Shakespearově homosexualitě, identitou šlechtického mecenáše i záhadou černé dámy plytce mozaikovitým způsobem, který bylo přežít pouze díky hudbě songů Emila Viklického.  

Fragmentarizace vs. silný příběh

Pro letošní festival s převažující účastí studiových divadel s malými soubory byla také typická tendence ke klipovitosti, přetržitosti, fragmentarizaci, „kamuflování“ fabule zpracováním syžetu do vršení a přeskupování „nedořečených“ vět, scén, témat (Hry o Matce a Vlasti, Buržoasie, Kabaret Shakespeare, Černé mléko, Den opričníka, Divadlo Gočár).

Naopak na uceleném příběhu postavil Béla Pintér se svým souborem inscenaci 42. týden o těhotenství dvou žen a gynekoložky Imoly. Do realisticky pojatého příběhu o stárnoucí lékařce se však pokusil vtěsnat příliš – punkerskou odbojnou dcerunku, která nejprve svým vzdorem dožene k mrtvici svého otce, ale pak se vzorně napraví, zatímco její matka se zvrhne v milostném vzplanutí k mladému populárnímu herci, ze kterého se vyklube zlodějíček koňaku, kterého dopadne vzorný člen ochranky, což je zároveň onen motorkář, kterého ke zděšení rodičů přivedla předvést dcera ve svém nezdárném období. K tomu všemu těhotná manželka primáře gynekologického oddělení, u které se Imola fatálně splete v diagnóze. Celek  – přes velmi dobrý výkon Eszter Csákányi v roli neatraktivní ženy, která ve zralém věku prochází peripetiemi komplikovaných vztahů ve strmých výkyvech emocí – působil vykonstruovaně a schematicky.

Sečteno a podtrženo

Festival letos neměl vrcholy. Své již dříve oceněné kvality potvrdily Deštivé dny Divadla Ungelt. Tato variace na Tarantinovy „historky z podsvětí“ je příběhem dvou drsných chicagských policajtů, přátel od školky, kteří jsou konfrontováni se svou vinou, když z hlouposti ve stresu, do kterého je semlela vlastní služební pochybení, rodinné trable a emoční labilita, vydali vietnamského chlapce sériovému vrahovi. Je to dobře napsaná hra „ze života“ a Richard Krajčo jako Denny (aletakéi David Švehlík jako jeho parťák) na prázdném jevišti s pouhými dvěma židlemi ji povýšili na smršť hereckého mistrovství.

Za to nejzajímavější, co plzeňský festival tentokrát nabídl, tak považuji Černé mléko, sondu do duše lotyšské mentality prostřednictvím soužití venkovanů s kravami, do kterých se v podobě krásných atraktivních bytostí s  půvabem a stylizací typických pohybů i pohledů těchto zvířat proměňovaly všechny ženské představitelky z babek v šátcích, vaťákách a holínkách. Režisér Alvis Hermanis zde do pomalého divadelního temporytmu ve vyvážené  směsicí jemné nostalgie i strohé věcnosti převedl proměny, které do tradičního spojení člověka a hospodářských zvířat vnesla moderní doba.

Letošní vrcholy festivalu nebyly himálajské osmitisícovky, ale spíše jen kopce činoherní vrchoviny. I tak ale zůstává pět zářijových plzeňských dnů užitečnou přehlídkou činoherní produkce.

• Autor: Helena Havlíková
• Publikováno: 23. září 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo Plzeň 2013: Up & Down Heleny Havlíkové

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ