DIVADLO Plzeň 2014: Up & Down George Doxe
Jsem novinář a píši o politice a umění. Posílám svůj komentář německy. Nejen, že to je pro mne mnohem snadnější, ale v němčině jsem schopen lépe vyjádřit, co potřebuji. Mohu samozřejmě psát jen o představeních, která jsem viděl…!
Nové divadlo v Plzni. FOTO archiv
Co do plánu festivalu to byl výborný nápad: Poslední trik Georgese Mélièse Jiřího Havelky a Marka Zákosteleckého byl pro mne ten nejlepší vstup, jaký si jen můžeme představit. Tato vynikající kouzelnická show v sobě „v kostce“ skrývá vše, co na českém divadle miluju: inteligenci, humor při současné hloubce ducha a vystižení podstaty.
Z Revizora Nikolaje Gogola v inscenaci Viktora Bodóa nezbylo téměř nic než Puškinův nápad, ale sehráno bylo toto aktualizované provedení částečně velmi dobře a – tolik mohu říct – to, co zde divák zhlédne, si maďarská politická třída za rámeček rozhodně nedá: zábavné a zároveň velmi kritické divadlo.
Miláček – Bel ami ve fotostudiu: Režie se snažila zaperlit pár dobrými nápady, ale celkově hodnotím jako zklamání.
Doufám, že mi to nebude vytýkáno jako lokální patriotismus, ale Rechnitz – Andĕl zkázy v podání Slovenského národního divadla byl pro mne absolulutním vrcholem festivalu: Inscenace byla na úrovni komplexního textu, podařilo se jí najít ten správný odstup od tématu a vytvořit správný rámec pro kalkulované řečnění autorky.
Dechovka mi opět připomněla, že od Jiřího Havelky toho chci rozhodně vidět ještě více: Přes pohodu-pohodičku do hrůzy – to není jen české, ale ve velké míře i
rakouské téma.
Sergův efekt: To je divadlo, jaké miluju. Inteligentní, pohádkové, perfektně odprezentované.
Kus, který mi během dvou minut ukáže, co má za lubem, mne nemůže nadchnout: Saddám Husajn – Mystérium.
Daniel Špinar zredukoval Hamleta na komorní hru, ovšem výšin tohoto mistrovského díla světové literatury bohužel nedosáhl.
Kabaretu Astragal uškodila změna místa, tj. přesun do zkušebny. Nulová atmosféra.
E. F. Burianova Vojna patří pro mne osobně k objevům tohoto festivalu, nádherně, soustředeně zahraná, elementárně a působivě, bez jediného falešného tónu.
Řekni něco mě velmi oslovuje, protože mám slabost pro divadlo malých forem:
Empatické a i přes eliminaci slova vysoká výpovědní hodnota – inteligentní divadlo.
Působivě zinscenovaná koláž z Deníku od P. Juráčka – Zlatá šedesátá – je divadlo, které člověka zasáhne.
Ruská zavařenina Ludmily Ulické už také není nejčerstvější a je poměrně zdlouhavá. Zahráno velmi dobře.
Podobně jsem na tom s Unaveni sluncem: Film Nikity Michalkowova mám ještě v dobré paměti a divadelní zpracování na něj prostě nemá.
Přihlížet elévům a elévkám při jejich profesním startu (Regulace intimity) má v sobě něco dojemného a nelze jej vlastně ani pořádně hodnodit, ale kdybych je měl známkovat, dostanou ode mne samozřejmě všichni jasnou jedničku.
Klatův Hamlet z Bochumi není nic víc než velké hlasité klasické německé divadlo.
Festival byl neobyčejně soustředěný, náročný běh současným dovadlem: Velké projekty v zásadně velké vavříny nesklidily. Problémy u klasiků divadelní literatury mají samozřejmě mnoho příčin, které zde nelze ani nastínit. K tomu snad jen tolik, že to, co přesvědčilo, bylo ono malé, ono intimní, ono precizní – tedy tam, kde si látka, prostředky a ambice vzájemně nekonkurovaly, tam byla cesta k těm nejkrásnějším divadelním zážitkům otevřená…
Shrneme-li tedy: velký úspěch pro Plzeň, ovšem také pro novou scénu, která si musela poradit ausgerechnet hned při festivalovém stresu – a která se této úlohy zhostila očividně „na jedničku“.
/Z němčiny pro i-DN přeložila Zora Schmidtová/
///
Nové divadlo v noci. FOTO archiv DJKT
I am a journalist, writing about politics and art. If you don’t mind, I would like to write my comments in German. It’s not only much easier for me, but I really can express, what I want to say. Of course I can write only about the performances I have seen…!
Es war eine sehr gute Idee der Festivalplanung: Poslední trik Georgese Mélièse von J. Havelka und M. Zákostelecký war für mich der denkbar besten Einstieg. Diese wunderbare Zaubershow enthält in Kürze alles, was ich am tschechischen Theater liebe: Klugheit, Humor bei gleichzeitiger Tiefe und Substanz.
Von N. Gogols Revisor in der Inszenierung von V. Bodó ist nicht viel mehr geblieben als die Idee Puschkins, aber diese aktualisierte Fassung wurde teilweise sehr gut gespielt und, soviel kann man sagen, was man zu sehen bekommt ist für die politische Klasse Ungarns wahrlich kein Kompliment: Unterhaltendes und gleichzeitig sehr kritisches Theater.
Miláček – Bel Ami im Fotostudio: Eine Regie wartete mit einigen guten Ideen auf, alles in allem aber enttäuschend.
Ich hoffe, es wird mir nicht als Lokalpatriotismus ausgelegt, aber Rechnitz – Andĕl zkázy in der Interpretation des Slowakischen Nationaltheaters war für mich der Glanzpunkt des Festivals: Die Inszenierung war auf der Höhe des komplexen Textes, sie hat die richtige Distanz zum Thema gefunden und dem kalkulierten Gerede der Autorin den richtigen Rahmen gegeben.
Dechovka/Brass Band hat mir ein weiteres Mal gezeigt, dass ich von J. Havelka noch sehr viel mehr sehen möchte: Über die Gemütlichkeit ins Grauen – das ist nicht nur ein tschechisches, sondern in hohem Maße auch ein österreichisches Thema.
L’effet de Serge: Eigentlich das Theater, wie ich es liebe. Klug, märchenhaft, perfekt präsentiert.
Ein Stück, das mir in zwei Minuten alles zeigt, was es zu zeigen hat, kann mich nicht fesseln: Saddám Husajn – Mystérium.
Daniel Špinar hat Hamlet auf ein Kammerspiel reduziert – und ist damit dem Meisterwerk der Weltliteratur wohl nicht gerecht geworden.
Kabaret Astragal dürfte der Ortswechsel auf die Probebühne sehr geschadet haben. Keinerlei Atmosphäre.
E. F. Burians Vojna gehört für mich zu den Entdeckungen dieses Festivals, wunderbar konzentriert gespielt, elementar und eindringlich – ohne jeden falschen Ton.
Řekni něco kommt meiner persönlichen Vorliebe für die kleine Form entgegen: Einfühlsam und trotz Sprachlosigkeit sehr vielsagend – kluges Theater.
Die eindringlich inszenierte Collage aus dem Tagebuch von P. Juráček – Zlatá šedesátá – ist Theater, das betroffen macht.
Die russische Marmelade von L. Ulitzkaja ist nicht mehr ganz frisch und leidet unter einer gewissen Langatmigkeit. Sehr gut gespielt.
Ähnlich geht es mir mit Unaveni sluncem: Ich habe den Film von Nikita Michalkow noch gut im Gedächtnis – und dagegen kommt die Theaterfassung eben nicht an.
Den Eleven und Elevinnen bei ihrem Einstieg ins Berufsleben (Regulace intimity) zuzusehen, hat etwas Rührendes – und entzieht sich eigentlich der Wertung, aber wenn schon Noten zu vergeben sind, bekommen alle natürlich einen klaren 1er.
J. Klatas Hamlet aus Bochum ist großes, lautes, deutsches Stadttheater – mehr aber auch nicht.
Das Festival war ein unglaublich konzentrierter Parforceritt durch das zeitgenössische Theater: Die großen Projekte sind dabei in der Regel nicht so gut weggekommen. Die Probleme mit den Klassikern der Theaterliteratur haben natürlich viele Ursachen, die hier nicht einmal angedeutet werden können. Dazu aber immerhin doch so viel: Das Kleine, das Intime, das Präzise überzeugte – da, wo Stoff, Mittel und Ambitionen nicht mehr konkurrierten, war der Weg zu den schönsten Theatererlebnissen offen…
Alles in allem: ein großer Erfolg für Pilsen, ein großer Erfolg auch für das neue Haus, das sich sofort im Festival-Stress beweisen musste – und die Aufgabe offenbar tadellos gemeistert hat.
Komentáře k článku: DIVADLO Plzeň 2014: Up & Down George Doxe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
