DIVADLO Plzeň 2014: Up & Down Vladimíra Hulce
Snad poprvé se mi na plzeňském festivalu stalo, že české produkce svou objevností, kreativitou, osobním nasazením a ručením byly pro mne větším zážitkem a více konvenovaly s tím, co mne do divadla láká, než zahraniční produkce, byť každá z těch „velkých“ (Revizor, Rechnitz – Anděl zkázy a Hamlet) byla hodna festivalového pozvání a jsem rád, že jsem je viděl.
Up
Onen český zažitek pak paradoxně zařídil v podstatě jediný režisér: Jiří Havelka. Jeho Poslední trik Georgése Mélièse a Regulace intimity jsou přesně tím, co je na divadle (pro mne) nejcennější. Magické obrazy zázraků (Méliès), navíc podané s obrovským nadhledem, vtipem a podmanivou hravostí, a otevřenost, odvaha a osobní ručení (Regulace intimity), navíc podané formálně vytříbeným a opět velice vtipným a inteligentním divadelním jazykem a k tomu i se skvělým námětem, textem a scénářem. Třetím Havelkou v řadě by jistě byla Dechovka, kterou znám z Prahy a která je podstatným příspěvkem k reflexi dneška skrze minulost (a naopak) vycházejícím z konkrétních historických (včetně nedávných) situací a využívající dokumentárního divadla. Ale na festivalu jsem ji z důvodů časového vytížení nestihl. A tak jako další – české – příspěvky ke svému festivalovému Top přidávám Špinarova Hamleta a Adámkovo Řekni něco, jež jsou na myšlenkové i formální úrovni soudobého evropského divadla a řadí Daniela Špinara a Jiřího Adámka mezi nejprogresivnější a nejzajímavější naše současné divadelní tvůrce.
Down
Zklamal zlínský Kabaret Astragal, který podle mne neměl být součástí Hlavního programu, ale spíše měl být uveden v off-programu. Je jen milou, v zásadě oddechovou kabaretně-literární divadelní hříčkou pro tři herce bez výrazných přidaných hodnot – ani herectví, ani hudba, ani režie, ani scénář nevybočily z rámce poctivě odvedeného řemesla. O životě Albertine Sarrazinové, jejímuž osudu a tvorbě je tento „kapesní kabaret“ věnován, se divák víc a zajímavěji dočetl v programu.
Nejnižšími „hvězdičkami/puntíky“ jsem si ve svém hodnocení festivalu označil ještě slovinský Ptačí sněm a francouzský Sergův efekt.
Inscenaci Ptačího sněmu přesto považuju za velmi zajímavou prohru či omyl. Režisér se pokusil o převedení alegorické Carrièrovy předlohy vycházející ze súfijské poezie 12. století do souřadnic vyprázdněného světa tupých konferencí, ale jeho důsledně hyperrealistický koncept převálcoval původní text i Carrièrův záměr a jeho smysl. Ani závěrečné třeštění (iniciace ptáků/lidí v kruzích poznání) na konci nevyvážilo rozpaky úvodních dvou třetin představení (v tomto ohledu nedávné – též ne úplně dotažené – uvedení textu Simonem Spišákem v Disku bylo daleko zajímavější – zde). Práce to ale byla promyšlená, provedením důsledná a seriózně vedená – a tedy mne tento projekt zajímal a na festivalu jsem jej uvítal.
Zato Sergův efekt je podvod. Francouzský performer Gaëtan Vourc´h v něm více než hodinu tráví necneděláním (unuděným a nudným bytím) v poměrně náročné scénografii. Otravuje navíc „místní hosty“ (z části šlo o zaměstnance plzeňských divadel), které do své reality show pozval, a musel tedy s nimi (či někdo) nějaký čas jednat. Ti však v podstatě nevědí, čeho jsou součástí a co mají dělat (doufám, že aspoň dostali zaplaceno). Kdysi (někdy v 50. či 60. letech minulého století) by to snad mohla být mile provokativní performance či happening, i když ne nijak výlučný, dnes je to však – pokud performer nenabídne další plán nebo práci s výtvarnou či hudební formou, jako to dělají například Boca Loca Lab či této akci bližší a na festivalu též přítomní Handa Gote – již mletí dávno vymlácené slámy. Baví-li se jím některý divák, tak je to obávám se jen zoufalé hledání důvodu, proč vlastně v sále sedět a na ono prázdné, hodinu a čtvrt trvající nic hledět. Stejně tak se lze bavit doma na večírku (byť by to byl velmi nudný mejdan) nebo hleděním z okna (či spíš někomu do okna). Tato produkce nikdy neměla spatřit světlo světa, natož aby vyjela do zahraničí. Pozvání do Plzně (a možná i na další festivaly) a zasazení počínání obou tvůrců (režisérem a autorem obsahové a výtvarné koncepce byl na festivalu nepřítomný Phillippe Quesne) do kontextu tvorby Bustera Keatona, Samuela Becketta, Jacquese Tatiho či Mr. Beana (jak čtu v programu) dává oběma falešnou zprávu jak o samotné produkci tak o nich samých. Překvapuje mne, že ani v tom se jako diváci a kritika neshodneme a že jsem o představení četl a slyšel na ně pozitivní ohlasy. Tento rozpor byl tak pro mne jediným přínosem plzeňského uvedení.
Komentáře k článku: DIVADLO Plzeň 2014: Up & Down Vladimíra Hulce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
