Divadlo Plzeň Cup (No. 3)
Den třetí byl poznamenán rudě-temným divadlem a chladem, který nešlo zahnat pořádným panákem.
Veronika Švábová v osobním a osobitém projektu Mraky. Snímek JEDEFRAU.ORG
Bohužel v našem blogu musíme rezignovat na reflexe projektů, které byly zařazeny v off a off off programu, protože se časy uvedení překrývají. V pátek večer jsme tak vynechali Mraky od Handa Gote a Simulante Bande tanečního souboru VerTeDance. Dvě velice kvalitní a v některých ohledech i novátorské a experimentální inscenace snad potěšily alespoň plzeňské publikum! Přesto si myslím, že uvádět je ve večerních hodinách proti hlavnímu lákadlu festivalu (jak je na jeho stránkách uvedeno) Sunken Red, které vzniklo v koprodukci divadel Toneelhuis z Belgie a RO Theater z Holandska, je jemně řečeno – nevhodné. Spousta festivalových hostů z Prahy je totiž v Alfredovi ve dvoře a Ponci už nenavštíví… Festival tak svou teoretickou šanci „být objevný“ propásl.
Páteční oficiální program doplňoval Budulínek Naivního divadla Liberec, ostravská inscenace Moskva-Petušky a Ucpanej systém z Dejvického divadla. O všech jsme už v DN psali a v 16. čísle je opět budeme reflektovat, proto se této pocty zříkám a jen uvádím odkazy na jednotlivé recenze: http://www.divadelni-noviny.cz/stari-rockeri-mamive-lesy, http://www.divadelni-noviny.cz/ve-vlaku-moskva-%E2%86%92-petusky-se-predevsim-pije, http://www.divadelni-noviny.cz/smich-chrani-pred-ucpanym-systemem.
Dvakrát Dirk Roofthooft Foto archiv festivalu
Teď už ale pojďme k lákadlu festivalu. Multimediální monodrama Sunken Red vychází se stejnojmenného autobiografického románu Jeroena Brouwerse. Jediný herec – Dirk Roofthooft v téměř dvouhodinové výpovědi popisuje neschopnost hlavní a jediné postavy navázat fungující vztah či se jinak socializovat a „začlenit“. Postupem času vyplynou důvody jeho odcizení a dobrovolné samoty. Traumatizující zážitky z koncentračního tábora v Japonsku, v němž byl jako malé dítě uvězněn s matkou, babičkou a starší sestrou, se mu už nikdy nevymažou z paměti. Stejně jako nikdy neobrousí svá chodidla, která mu už tehdy ztvrdla v rozehřátém asfaltu.
Herec svůj příběh vypráví klidným, nevzrušeným hlasem, přesně používá gesta, všední činnosti vykonává jakoby mimochodem. Diváci jsou vpuštěni nejen do jeho bytu, ale i do vnitřního světa. Každou bolestivou vzpomínku mají možnost prožít společně s ním, ačkoli se herec chová velice chladně a ani při líčené nejšílenějších hrůz jeho hlas nepodléhá záchvěvům. Emoce vyvolávají přesně volená a vyslovovaná slova, jež zraňují.
Rozervanost mluvčího dotvářejí (a ilustrují) filmové projekce a mikrofony, které přenášejí i ten nejmenší, bezděčný povzdech. Několik kamer snímá z různých úhlů hercovu mimiku i jeho pohyby, obrazy jsou přenášeny především na obrovskou plochu, jež zpočátku připomíná žaluzie, později už jen latě, které ho vězní a oddělují od světa. Obrazy však nejsou pouhou kopií reality, našeho člověka ukazují rozmazaného, jeho obličej rozkládají či několirát kupí přes sebe. Barevné, místy dosti intenzivní a pro diváky nepříjemné, svícení evokuje zdání snovosti – tedy noční můry, která ráno nezmizí.
Navzdory velice temnému a krvavému příběhu se na konci vyprávění divák necítí zneužit a do morku kostí otřesen. Naopak se jedná o divadlo, které je očistné a vybízející k žití.
Ohlasy byly v Plzni různorodé – pro někoho to byla jen kultivovaná nuda (při které usínali), pro jiné špičkové představení korunované mistrovským výkonem Dirka Roofthoofta. Někteří dokonce mírně násilně hledali paralely k českému divadlu. Přirovnávat ovšem Sunken Red v režii Guye Cassierse k minimalistickým, přesto výtvarně výrazným inscenacím Michala Pěchoučka (Samota bavlníkových polí v Komedii a Muži malují v Meet Factory) je nemožné. Pěchouček zatím neumí herce vést, text je pro něj druhotný. K takovémuto výsledku ho čeká ještě hodně dlouhá divadelní cesta. Mezikrůčkem možná bude spolupráce s Janem Horákem na inscenaci Církev, jež bude uvedena ve Veletržním paláci 7. října. Uvidíme.
Komentáře k článku: Divadlo Plzeň Cup (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Patřil jsem k těm,
kteří paralely formálního přístupu belgického režiséra v Sunken Red k českým inscenacím hledali. A myslím, že je mu blízko D. D. Pařízek, především jeho Proces, a také Katharina Schmitt, například v On není jako on, ale i England (oboje v MeetFactory). Prací se zvukově-vizuálním vnímáním divadla, s moderními technologiemi obrazu a zvuku, bych pak připomněl Handa Gote. Ovšem to je spíš technologická příbuznost.
17.09.2012 (17.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Dombrovská
Ano,
On není jako on má v mnohém k Sunken Red blízko, minimálně uvažuji o precizním výkonu jediné interpretky- Ivany Uhlířové (což se týká i mluvy). Jen text E. Jelinek je mnohem abstraktnější… Chybí také projekce. Navíc se jedná o komornější projekt. Ale ano, přestože nacházím více „proti“, tato paralela konečně není mimo.
17.09.2012 (18.29), , Trvalý odkaz komentáře,