Divadlo Plzeň na ex! (No. 1)
Tak opět – po roce – v Plzni na festivalu. Přípravy jistě byly letos napínavé s výsledky nejistými, často s rouškami, nicméně program je časově nabitý a kvalitativně nejenže nepokulhává za minulými ročníky, ale – nahlíženo optimistickým okem před začátkem festivalu – přijede několik skvěle zkounstruovaných bomb, které doufám vybuchnou ve vší divadelní oslnivosti. Ostatně v úvodní den festivalu, ve středu, se už jedna taková na plzeňské Nové scéně s (převážně) českým divákem setkala a své kvality plně prokázala.
Řeč je o pěti a půlhodinové inscenaci Austerlitz litevského divadla Valstybinis Jaunimo Teatras z Vilniusu v režii polského režiséra Krystiana Lupy. Je snad jasné, že psát o takovémto opusu magni záhy po jeho zhlédnutí bez možnosti nejen vidět jej znovu (a to já bych si rád dal) a dohledat si mnohé odkazy a inspirace, je téměř nemožné či přesněji půjde jen o první dojmy a charakteristiky, jež mohou vést pouze k evokaci díla.
Protože to, co jsme v Plzni viděli, byla Lupova Sixtinská kaple, Smrt v Benátkách či Kreutzerova sonáta. A pokud bych měl zůstat v divadelních mantinelech, převedl do evropských souřadnic nekonečnost času a preciznost provedení japonského divadla nó. Každý obraz, každé jeho nasvětlení, každý herecký pohyb byly do detailu připraveny. Je jen málo tvůrců, kteří jsou schopni a ochotni touto cestou jít a navíc i k žádanému výsledku dojít.
Foto Laura Vansevičienė
Bohužel neznám předlohu – román německého spisovatele W. G. Sebalda (18. 5. 1944 – 14. 12. 2001) – a slibuju, že tento svůj handicap co nejdřív napravím, tak nemohu posoudit, jak s ní adaptátoři nakládali. Nicméně soudím, že téma hledání vlastní identity jednoho z dětí tzv. Wintonova vlaku svobody a úvahy o smyslu života, hranicích humanity a hlavně úvahy o konci života a smrti, jež z románu jistě vycházejí a jsou v něm obsažené, vzal polský režisér Kristian Lupa za své a vytvořil dílo, v němž se sám za sebe (a možná i intelektuály své generace) zamýšlí nad lidskou existencí, nad otázkami humanity a nezvratitelným osudem člověka, nad dvacátým stoletím a jeho odkazem.
Foto Laura Vansevičienė
Byly to téměř nekonečné obrazy, jimiž Lupa a jeho vilniuští herci po celý čas působili. V úvodu jsme sledovali předlouhé filmové záběry rozprýskané městské dlažby a zdí domů, ocitli jsme se na nádraží a to stále za doprovodu jednoho jediného – velmi literárně působícího – monologu starého člověka. Přemýšlel o sobě a svém údělu a současně nás postupně seznamoval s postavou, jež se v dalších částech stává hlavní. Setkávají se spolu, hrají zvláštní hry a my nevíme, zda jde o setkání skutečná či fiktivní, zda se odehrávají v bytě, v nemocnici či domově důchodců. A vlastně je to jedno. Podstatné jsou úvahy, myšlenky a čas, který vše svou nekonečností překrývám, a přesto bolesti, vzpomínky a osudové okamžiky nepřekryje. Dokud tu ony postavy budou…
Foto Laura Vansevičienė
Hlavní dějovou linku postupně přebírá druhá postava, s níž se dostáváme do Paříže šedesátých let, do Prahy druhé poloviny sedmdesátých a do dalších let i zlomových dat jejího života. Tam i zpět. Osudy a myšlenky všech postav se prolínají do snů i konkrétních hudebních děl, fotografií či uměleckých a dokumentárních filmů. Ocitáme se ve slavném filmovém snímku Alaina Resnaise Loni v Marienbadu, Lupa cituje řadu dalších autorů.
Ale to není všechno. Ve třetí části (inscenace měla tři části a v podstatě každá byla samostanou větou Lupovy velkolepé divadelní symfonie) se propadáme do nejhlubších, nejtemnějších vrstev lidstva, do jevů, jež se týkají konkrétních míst a drastických faktů, skrze něž se zahryzávají do nejhlubšího podvědomí naší (společné) historie dvacátého století. Ocitáme se v koncentračním táboře Terezín, sledujeme (dokonce zpomaleně) obludný propagandistický film Kurta Gerrona Teresienstadt natočený s vězni tábora v roce 1944. Hledáme mezi jejich tvářemi matku hlavní postavy. A do toho zní Schumannova hudba… Bolestný – byť paradoxně vlastně krásný – je předlouhý závěrečný obraz dvou nahých těl schoulených k sobě, muže a ženy, předtím dlouho ponižovaných jedním esesákem pro potřeby měření jejich rasových charakteristik. Hrál jej představitel titulní postavy… Úvah a interpretací, proč tomu tak bylo, se nabízí mnoho. Bere na sebe vinu předchozích generací? Cítí se voyeurem historie, aniž by ji sám mohl ovlivnit? Hořká sebeironie, či (spíš) žal nad sebou samým? Anebo jen náhodná myšlenková sebeprojekce? Kdoví… Jak číst (nejen) tento výjev a jeho symboliku je z velké míry na nás, divácích, byť věřím, že Lupa (a Sebalda) přesně vědí, proč, kdy a jak svá slova a obrazy používají.
Nechci dále rozebírat toto dílo, jistě se mu na stránkách Divadelních novin budeme věnovat hlouběji, jen podávám první zprávu, že šlo a jde o dílo velké, které se nedá v jednom denním zpravodajství plně ani popsat, natož analyzovat. Všichni herci byli maximálně soustředění, pečliví, ve výrazech přesní. Dostáli náročných úkolů, které před ně Lupa postavil. A pokud nějaký výstup nebyl přesně zahrán či udělán (stalo se tak z mého pohledu například při podávání vody herecky nejistým – či nedotaženě stylizovaným – číšníkem, čímž náhle působil, jako by byl z jiné inscenace), bylo to hned patrné. Hudba i osvětlení byly velmi pečlivě a promyšleně volené, práce s výtvarným kódem famózní (zprvu temné, černobílé obrazy – jak filmové, tak jevištní – první části končí ve třetí plným nasvětlením sálu), scéna, kostýmy snad až přeestetizované. Vše však v řádu a smyslu díla.
Právě to je na takových inscenacích famózní. Jsou připraveny i interpretovány do nejmenších detailů. Vedou diváka k přemýšlení o zvoleném tématu skrze formu, jež je integrální součástí sdělení. Viděli jsme velké dílo velkého režiséra.
Komentáře k článku: Divadlo Plzeň na ex! (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
