Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

    Divadlo Plzeň na ex! (No. 2)

    Čtvrteční program Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni přinesl spoustu živé hudby a dvě novinky – netrpělivě očekávanou Špinarku z Divadla Petra Bezruče a inscenaci D1 (pracovní název) ze Slovenského komorního divadla v Martině.

    Špinarka: Markéta Matulová v titulní úloze. Foto: archiv festivalu

    Dopolední program v Plzni většinou otevírají loutková představení, snad aby svou hravostí osvěžila ducha i mysl znavené náročným kulturním harcováním. Po středečním rautu, který se pro mnohé protáhl do pozdních hodin, to bylo obzvláště potřeba, a diptych Divadla Alfa podle her lidových loutkářů Jenovéfa a Don Šajn byl v tomto směru dobrou volbou, neboť předestřel příběhy nekomplikované, avšak sympaticky balancující na hraně melodramatu, humoru a drastiky. Avšak pozor, bázlivá dítka přístupu nemají! Není zde totiž nouze o násilí a lechtivé prvky a pohádkový happyend se nekoná. Z nevyhnutelného srovnání vyšla o něco lépe Jenovéfa, jejíž příběh je přeci jen propracovanější i méně známý než ten donjuanský a svou naivní „středověkou“ melodramatičností je v dnešní době jaksi nechtěně komický sám o sobě. (Kéž je možno rachejtlí z mých rukou nadělat a vám do očí jich nastřílet, praví například ctnostná hraběnka Jenovéfa, když je neprávem uvržena do vězení za údajnou nevěru s lstivým rytířem Golem). Herci Petr Borovský, Martin Sádlo Bartůšek a Tomáš Jereš humorný potenciál textu ještě podtrhují dikcí evokující dávné potulné komedianty, podobný efekt má hudba Petra Vydareného, který se po straně jeviště stará i o různé zvukové efekty.

    Z nevyhnutelného srovnání vyšla o něco lépe Jenovéfa, jejíž příběh je přeci jen propracovanější i méně známý než ten donjuanský a svou naivní „středověkou“ melodramatičností je v dnešní době jaksi nechtěně komický sám o sobě. Foto: archiv festivalu

    Hlavní devízou obou titulů jsou překrásné loutky Tomáše Dvořáka (rozhovor s ním naleznete zde), sestrojené z nejrůznějších kovových a dřevěných předmětů (nejen) každodenního života, které mnohdy mají charakterizační funkci (kuchař má ruce z pánvičky a lžíce, intrikán zase z ostrých bodců, ježibaba sukni z koštěte apod.) Jde o povedený výlet do časů lidových loutkářů, kteří kočovali od vsi ke vsi a bavili a děsili publikum svými fantastickými zkazkami.

    V Alfě následovala jedna z prvních repríz Špinarky, inscenace, která má v domovské Ostravě bezpochyby potenciál stát se kasaštykem. Nejen že zpracovává osudy slavné místní osobnosti, zpěvačky Věry Špinarové, navíc tak činí způsobem divácky vstřícným, nikoliv však podbízivým. Ostatně autor hry a režisér inscenace Tomáš Dianiška jako by už měl na tento typ životopisných inscenací, které vzdělávají i baví zároveň, patent. Z poslední doby stačí vzpomenout na podobně koncipované a rovněž veleúspěšné inscenace Transky, body, vteřiny také u Bezručů, Bezrukého Frantíka v Divadle pod Palmovkou či Buriana v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.

    Inscenace Špinarka nejen že zpracovává osudy slavné osobnosti, zpěvačky Věry Špinarové, navíc tak činí způsobem divácky vstřícným, nikoliv však podbízivým. Foto: archiv festivalu

    Dianiška zpravidla začíná vyprávět od dětství protagonist(k)y a chronologicky postupuje přes peripetie dospívání a nelehkou cestu k úspěchu až k hořkému konci, přičemž všemi inscenacemi se vine téma potýkání se výjimečného jedince, původně outsidera, s nepřízní doby (režimu). Nejinak je tomu ve Špinarce, která se kromě standardně „well-made“ textu bohatého na vtipné hlášky a nabízejícího prostor pro rozvinutí situační komiky může opřít i o vynikající (a typově přesnou) Markétu Matulovou v titulní úloze. Dokonce i zazpívá několik Špinarové songů, včetně sloky z náročné a čarokrásné písně Jednoho dne se vrátíš. Klobouk dolů! Jen ty němé, zpomalené pasáže, které měly znázornit okamžiky největších uměleckých triumfů zpěvačky, vyznívaly poněkud do ztracena, místo aby vygradovaly Dianiškovu divadelně-koncertní show do vesmírných výšin. A také konec přišel nějak náhle, byl jaksi „povinně“ dojemný – ale kdo by nezaslzel u písně Jednoho dne se vrátíš, tentokrát v reprodukovaném podání samotné pěvecké legendy. Z představení na mě zkrátka občas mrkla Dianiškova autorská konstrukce, kterou ostatně po několika zhlédnutých počinech už nelze neprokouknout. Ale i tak je to opět titul strhující a rozhodně hodný uznání. Může manufaktura Dianiška takhle válet donekonečna?!

    https://www.youtube.com/watch?v=XgyCZy_WyhQ

    Z jednoho divadelního koncertu jsem pokračovala na druhý, na muzikál American Idiot vytvořený kapelou Green Day podle jejich stejnojmenného alba. S mladými členy muzikálového souboru Divadla J. K. Tyla jej zinscenoval americký režisér Steve Josephson. Vystudovaný herec a tanečník (University of Southern California), v současnosti působící jako režisér a choreograf a žijící převážně v Praze, je ročník 1962 a při sledování muzikálu jsem měla dojem, že inscenuje spíš svou zkreslenou představu o dnešní mládeži. Na jevišti vybaveném variabilní konstrukcí s žebříky se to hemžilo pubescenty v extravagantních oděvech s nápisy, které snad měly působit provokativně a svědčit o tom, že postavy se jako nesmlouvaví punkeři vymezují proti pokryteckému maloměšťáckému způsobu života: My body, my decision, No future apod. Bezděčně se mi vybavil text vypalovačky Známka punku od kapely Visací zámek. Holinky nosil vždycky naruby / Kohoutí hnát si zapích do huby / Teplej rum pil i když potom blil / Co hořelo to vyhulil / Myslel si že je to známka punku

    V neutuchajícím hemžení, podpořeném live-cinema projekcemi, se navíc vytrácel i příběh o trojici kamarádů, kteří by se rádi vymanili z maloměstského stereotypu: jeden se dá k armádě, druhý uniká do světa drog, pokus o útěk třetího je zmařen hned v zárodku neplánovaným těhotenstvím přítelkyně. Bez patřičného rozvinutí jednání protagonistů však dění na jevišti působilo, jako by jen naplňovalo všechna možná klišé o „ztracené generaci bez budoucnosti“. (Nebo spíš „generaci fracků“, napadlo mě, když jsem sledovala nevysvětlitelně zkratkovité jednání některých postav – a to k této generaci sama patřím!) Písně skupiny se nicméně poslouchaly pěkně, zejména charismatický Pavel Klimenda se osvědčil jako interpret největších hitů, i díky výborné angličtině. Ačkoliv místy mi připadalo, že skladby jsou na tu evidentně moc chtěnou punkerskou stylizaci provedeny trochu moc sterilně. Ale holky říkaly / že punk je jinde

    Inscenace Lukáše Brutovského D1 (pracovní název). Foto: archiv divadla

    Ze závěrečné produkce dne, jíž byla inscenace Lukáše Brutovského D1 (pracovní název), jsem si odnášela rozporuplné pocity. Na jednu stranu mě bavil způsob, kterým režisér a autor textu Brutovský uchopil téma nekonečné stavby dálnice D1 na trase Bratislava-Košice: inscenuje ho jako další mýtus spjatý se slovenským národem, jako zvláštní druh folkloru, kde jsou si žluté stavařské helmy rovny s národním krojem a modelka Claudia Schiffer zastupuje úlohu božstva posvěcujícího dobré dílo (samozřejmě za tučný honorář!). Ostatně, jak se u nás omluvně říká o něčem, co trvá a trvá, třebaže už je to trochu mimo místu: Je to takový folklor… Ta slova se dají dobře aplikovat i na nevysvětlitelně protahovanou stavbu dálnice. A my Češi se zase dobře můžeme vcítit do situace Slováků, neboť i my máme jednu „déjedničku“.

    Pro šest monologů, odehraných na scéně šesti herci, Brutovský zvolil v souladu se svou nadneseně mýtotvornou koncepcí stylizovaný, básnivý, ale také příhodně vykloubený jazyk. Text baví i uměním zkratky: stačí za sebou řetězit slova jako národ, termín, volby, poloprofil a je hned jasné, že se hraje i o politické nekompetentnosti, tunelování a úplatkaření. Brutovského text se v podstatě velmi přesvědčivě vřadil do tradice havlovsky absurdního dramatického jazyka.

    Text baví i uměním zkratky: stačí za sebou řetězit slova jako národ, termín, volby, poloprofil a je hned jasné, že se hraje i o politické nekompetentnosti, tunelování a úplatkaření. Foto: archiv festivalu

    Ani důmyslný a vtipný text však nedokáže inscenaci táhnout donekonečna, potřeboval by se opřít o invenční inscenační řešení, a tam D1 trochu pokulhává. Herci se pohybují na jakémsi staveništi, suverénně traktované monology oddělují ironizovanými tanečně-pěveckými folklorními vsuvkami či „výrobním procesem“, během něhož vytvářejí sádrová písmena. Ta následně vyvěsí na připravené traverzy s úchyty tak, aby složila jednu část nápisu (a na konci se postarala o pointu, která se však dá dost dobře odhadnout předem). Jejich konání je zdlouhavé a nesmyslné – tvůrci se bezpochyby snaží v divácích probudit pocit frustrace, který provází i celou nekonečnou kauzu D1. Jenže princip se časem vyčerpá, a ke konci jsem skutečně už vzhlížela ke stropu sálu, kolik lešení ještě zbývá spustit.

    Schopnost inscenace vypovědět na ploše velmi úzkoprofilového tématu mnohé o stavu současné (česko)slovenské společnosti a politické kultury je však pozoruhodná.

    Další lok z pomyslného festivalového půllitru máme za sebou, vzhůru pro další!

    ///

    Divadlo Plzeň na ex! (No. 1)


    Komentáře k článku: Divadlo Plzeň na ex! (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,