Divadlo pod Palmovkou
Divadlo S. K. Neumanna, po Listopadu Divadlo pod Palmovkou, věrně kopíruje dobové společenské proměny. Původně provorepubliková operetní scéna U Deutschů změnila v poválečných letech svůj žánr na operetně budovatelský. Poslední žijící pamětník, herec a dramatik Jan Skopeček by mohl vyprávět: a taky že ve svých pamětech šťavnatě vzpomíná.
První inscenace nového vedení libeňské scény – Krvavá svatba FOTO ARCHIV DIVADLA
Pro mě je libeňská scéna divadlem extrémů. Z přehlížené, dělnicky periferní štace s odpudivě optimistickým heslem – Ve jménu radosti i života i krásy – na portálu, se v letech šedesátých postupně pozvedala v respektovanou, kreativní scénu, kam divák nelitoval zajet tramvají, aby byl „při tom“. Mantricky připomínané úspěchy oněch let již vytvořily divadelnickou legendu, udržovanou v paměti zvláště jejich aktéry, která v následujícím normalizačním období zmizela v propadlišti. Pravdou je, že jedině v pražské Libni našli chvilkové útočiště skuteční tvůrci šedesátých let: Otomar Krejča a Jan Grossman, současně zde ale mohl režírovat i Vojtěch Trapl, patrně nejtraplovatější figurka oněch let. Ale dosti vzpomínek na trapnou normalizaci, kterou personifikovala problematická postava režiséra Václava Lohniského. Po Listopadu dostalo divadlo nové, mladé vedení i dnešní název. Desetiletá éra režiséra a ředitele Petra Kracika měla jedinou vadu: že trvala ještě dalších deset let, kdy svou dobrou pověst prohospodařila. Paradoxní nomen omen: Kracik vládl Palmovce přes dvacet let, nový ředitel vzešlý z výběrového řízení, režisér Michal Lang se těší na kratší šéfovská období, zdravější možnost změny. Jeho vítězná koncepce má silný tvůrčí potenciál – vedle klasičtějšího Michala Langa může oživit operetně kabaretní tradici Tomáš Svoboda se svou politickou satirou, nejmladší z trojice Braňo Holiček navázat na literárně výtvarnou duchovní avantgardu hrabalovské Libně. Škoda jen, že musíme dát novému uměleckému vedení tak dlouhou dobu hájení – až do vypořádání se s následky povodní.
Rozhovor s Michalem Langem
Svou první sezonu jste si jistě představoval za jiných podmínek. Ale přesto: je na tom pekelcování po různých štacích i něco pozitivního?
3. června jsme se sešli s Tomášem Svobodou, Braněm Holičkem a Láďou Stýblem v kavárně na Smíchově a ve velké pohodě doklepli dramaturgický plán. Večer nám ho spláchla voda. Od té doby žijeme v neustálé improvizaci. Do divadla jsme s mým týmem nastoupili 1. září. Seznamování se s chodem a problémy divadla, umocněnými povodněmi, probíhalo a probíhá opravdu ve vysokém tempu. Po třech měsících mám pocit, že uplynuly tři roky. Potýkáme se neustále s organizační problémy. Některé vznikly neočekávanou situací, jiné jsem zdědil. Mimo jiné jsem byl např. nucen vypsat výběrové řízení na nového šéfa umělecko-technického provozu. Když k tomu připočtu komplikované přebírání divadla od bývalého vedení, hloubkovou kontrolu z magistrátu, přípravu nové inscenace Krvavá svatba v nevytopených prostorách divadla…
Pár příkladů ze zákulisí: V neděli 20. října, týden před premiérou, probíhala na improvizovaně vyhřívaném jevišti večerní zkouška, když začal samovolně problikávat světelný park. Pak jsme ucítili silný zápach. Někde hořel kabel. Nenašli jsme ho. Musel jsem zavolat hasiče, kteří nám pochopitelně zakázali používání světelné techniky a my se ocitli na prahu generálkového týdne bez světel. Naštěstí nám vyšlo vstříc Městské divadlo Děčín. Tři dny probíhaly hlavní zkoušky v Divadle pod Palmovkou v pracovním osvětlení a ve čtvrtek jsme odjeli do Děčína, kde osvětlovači v noci ze středy na čtvrtek inscenaci improvizovaně nasvítili, takže se v pátek mohla uskutečnit premiéra. Následovalo martýrium pražských uvedení. Co divadlo, to jiný prostor, jiná velikost, jiná akustika, jiné světelné vybavení. Nakonec se absence regulérního generálkového týdne a výhody domácího prostředí na výsledku přece jen projevila. Kromě problémů se zvukem a světly nám chyběl čas a prostor na ladění hereckého projevu. Kromě toho je inscenace koncipovaná na celou hloubku jeviště Divadla pod Palmovkou. Ale přes všechny potíže se stalo něco úžasného. Krize nás nezlomila, ale naopak posílila. Během zkoušení inscenace se zrodil silný tým, světlo v tunelu, naděje do budoucna. Takže ano. Přes to všechno se něco pozitivního zrodilo.
Jaká je vaše dosavadní zkušenost s hereckým souborem i technickým personálem? Jak přijímají vaše představy o novém směřování divadla?
Už v červnu jsem se sešel s jednotlivými členy souboru a řekl jim, s kým počítám do budoucna, a s kým ne. Zásah do původní sestavy byl poměrně razantní. Pro zkoušení Krvavé svatby jsem pak oslovil herce z Českých Budějovic – Ondřeje Volejníka, Ondřeje Veselého a Martina Hrušku, z ostravské Arény přišla Tereza Dočkalová. Jako host se vrátil na Palmovku Aleš Procházka. Kromě nich hrají v inscenaci stálí spolupracovníci divadla, jako je například Honza Teplý a další. Spolu se stávajícími členy Divadla pod Palmovkou tvoří tito lidé jádro budoucího Divadla pod Palmovkou. Já věřím, že lidé se poznají nejlépe při práci. Herci obvykle rychle poznají, jestli to, co po nich režisér chce, má hlavu a patu, nebo ne. Myslím, že na základě naší společné práce během zkoušení Krvavé svatby mezi námi vzniklo pouto vzájemné důvěry a toho si velmi cením. Nové směřování divadla vnímají, myslím, pozitivně – s nadějným očekáváním.
Co se týče ostatních zaměstnanců divadla, několik lidí odešlo z obchodního oddělení, jak jsem už zmínil, hledáme šéfa UTP, ale ti, co zůstávají, jsou kvalitní lidé, kteří dokážou podržet divadlo v krizi, jako je tahle, ve které teď jsme. Celkově, přes všechny potíže, které máme, vidím budoucnost opravdu optimisticky.
Také vaše scéna míří do dlouho odkládané transformace. Jaké přednosti, případně jaké nebezpečí vidíte v tomto nutném procesu?
V zásadě s ní souhlasím. Ale jde samozřejmě o způsob, jakým proběhne. Transformace má za cíl, pokud tomu správně rozumím, přispět k rozvoji a otevřenosti pražské kultury, ne tedy k její likvidaci, s tím, že hlavním ukazatelem nebudou pouze procenta návštěvnosti. Je tedy nutno vytvořit kritéria hodnocení umělecké činnosti divadel. Na tomto základě pak formulovat zadání k transformačním projektům. A pak je tady veledůležitá otázka – jak bude zajištěné financování transformovaných subjektů? Existence či neexistence odpovědi na tenhle otazník je zdrojem velkých obav. Jsou tady příklady divadel, která již transformací prošla a narazila na problém pozdního přidělení čtyřletého grantu. Nejsem si jist, jestli je délka grantu 4 roky ta nejvhodnější. Aby v divadle mohlo něco opravdu začít a pak prokázat své kvality, byl by mnohem lepší, domnívám se, sedmiletý grant, během jehož trvání by daný divadelní subjekt měl zajištěn neměnný a daný přísun financí.
V souvislosti s transformací divadel u nás se také hodně mluví o německém modelu. Určitě souhlasím s tím, že by se měla pravidelně konat výběrová řízení. Jistě není dvakrát zdravé, aby ředitel setrvával na stejném místě ve funkci 20 let. Následkem toho pak je u nás nedostatek lidí, kteří mají s řízením divadel zkušenosti, jak je vidět na proběhlých či probíhajících výběrových řízení. V Německu ovšem systém, kdy pravidelně probíhají konkurzy do divadel, funguje celostátně. Díky tomu se pak stane, že i v odlehlém městě s malým počtem obyvatel se najednou může objevit tvůrčí tým se souborem a spolu dokáží produkovat divadlo na vysoké úrovni, jak se to dařilo Carstenovi Knödlerovi v Zittau – malém příhraničním městě nedaleko Liberce o několika desítkách tisíc obyvatel. V současné chvíli je Carsten i se svým týmem už v Chemnitz – třetím největším městě Saska s čtvrtmilionovým počtem obyvatel. Na rozdíl od českých intendantů měl jistotu, že v Zittau nezůstane na věky. Aby to fungovalo i u nás, nestačí se podle mého názoru omezit se jen na Prahu.
Komentáře k článku: Divadlo pod Palmovkou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
