Kvadratura Nory
Ani ti, kdo nejsou fanoušky nejslavnějšího norského dramatika, nemohou dlouhé sérii ibsenovských titulů režiséra Jana Nebeského upřít cílevědomou snahu odkrývat v dnes už poněkud muzeálně působících dílech „otce moderního dramatu“ to aktuální a živé. Nejnovější díl tohoto volného seriálu se odehrává v Divadle pod Palmovkou, kde Nebeský uvedl Noru, jakýsi archetyp díla napsaného coby divadelní stvrzení předem hotové (a navíc poněkud dobově omezené) teze.
Sladká Nora (Tereza Dočkalová) a sportovec Torvald (Jan Teplý) před vitrínou se střevíčky FOTO MARTIN ŠPELDA
Onou tezí je odmítnutí nadřazenosti mužů nad ženami a přitakání jejich „osvobození“ až na úrovni nekompromisního odchodu od manžela a celé rodiny. Tedy něco na konci předminulého století silně skandálního a dnes (alespoň na úrovni teze) tak samozřejmého, že se zdá skoro zbytečné hrát o tom divadlo. Proč s nadšením vylamovat dveře, které jsou doširoka otevřené. Nebeský nicméně předvádí, že se za zastarale znějícími dialogy skrývají i jemnější a z dnešního úhlu pohledu nosnější motivy, než by se mohlo zdát. Daří se mu to pomocí razantního škrtání, ale i díky tomu, že „mocensko-genderový“ konflikt mezi manžely překlápí do nadsazené karikatury, takže jeho účelová vykonstruovanost tolik neruší. S dráždivou víceznačností naopak rozehrává Nořin vnitřní konflikt, zdůrazňuje hrdinčina tápání i nejistoty – a důsledně se přitom vyhýbá jednoduchým odpovědím.
Pomáhá i to, že se scénografie vyhýbá jakémukoli popisu. Hraje se na téměř holé šikmě a neútulné rozlehlosti dodává (lehce podezřelou) vertikálu vysoký skleněný objekt uprostřed – cosi na způsob patrové výkladní skříně, plné dámských střevíčků. Je to jednoduché a ve své mnohoznačnosti účinné řešení, které nenásilně evokuje moderní „současnost“, připomíná rozmařilost titulní hrdinky a může plnit i funkci sympaticky nejednoznačného symbolu erotizovaného a zároveň zbanalizovaného ženství. (Aktuální zasazení navozují i kostýmy a odskoky k poněkud neibsenovskému výrazivu, včetně Nořina refrénovitého vyjeknutí: To je boží!)
Začátek inscenace nabídne cosi na způsob kolorované pohlednice. Barbínovitá Nora v platinové paruce a růžových šatečkách komanduje služku, mává velkými taškami a cvrliká o nakupování; Torvald se mužně potýká s posilovacím strojem a mrckování své choti přijímá s nablble důstojnou, shovívavou převahou. Dojem téměř komiksové přehlednosti podtrhuje ad absurdum upjatá přítelkyně Kristina nebo (trochu nevkusně) zparodovaná figurka neforemné ukrajinské služky. Divákům je jasné, že idyla dlouho nevydrží, ale navzdory tomu je představení v těchto pasážích až nečekaně (a opět – velmi neibsenovsky) lehkonohé a zábavné. Skrytou hrozbu ovšem připomíná kabaretní rámec, ve kterém Hana Seidlová v doprovodu klavíristy a trumpetisty prozpěvuje (velmi dobře) jazzově laděný popěvek o dlužních úpisech.
Výborná je Tereza Dočkalová v titulní roli. Zdánlivě ukázkově banální naivka postupně odkrývá temná místa, vzdor vážnějším tónům se zuby nehty drží výraz roztomile nesvéprávné panenky, i když to stojí pořád víc a víc nervů a důstojnosti. Tento rozpor uvnitř hlavní postavy se ukáže být hlavní hybnou silou – a Dočekalová s ním umí zacházet tak, že není jasné, kdy tato na pohled směšná žena něco na někoho hraje a kdy je skutečně sama sebou. Nebo jestli třeba není víc sama sebou, když to na někoho hraje.
Nořin manžel je postava podstatně jednodušší: sebevědomý a samolibý samec se náhle změní v odpudivého sobce, k smrti vyděšeného, že mu manželka zničí kariéru. Jan Teplý nicméně hraje velmi přesně a jeho Torvald tak tvoří s dlouho ostentativně poddajnou Norou cosi jako zrcadlovou dvojici. Podstatně méně, bohužel, oslňují vedlejší postavy. Kateřina Holánová s trochu jednotvárnou vážností zahraje upjatou dříčku Kristinu, Radek Valenta v roli vyděrače Krogstada naopak prudce střídá uctivost s familiárností, sebelítost s arogancí – a celé to histriónské trojčení se tak trochu vyčerpává samo sebou. Největší problém ale představuje rodinný přítel doktor Rank. Ten ztělesňuje Ibsenovo oblíbené téma zděděných vin, jinak je v příběhu trochu nadbytečný. Nebeský mu zřejmě i proto přimýšlí různé symbolické akce a také – poněkud násilně – erotické vazby k Noře i Torvaldovi. Jan Hušek však navzdory tomu nemá moc co hrát; není divu, že to pak hraje dost nemastně neslaně.
Vnést do Ibsenových až přespříliš přehledně vystavěných příběhů trochu nejistoty bývá věci ku prospěchu. V této inscenaci se to dost dlouho daří; pak ale masky spadnou, Torvald předvede brutální a vrcholně pokrytecké extempore, po kterém Nora náhle najde sebe sama a promění se v důstojnou moderní ženu. Tady už je zase všechno až moc jasné a přehledné. Včetně charakteristického monologu, ve kterém se vše ještě jednou shrne a dovysvětlí. Nebeský sice po manželově dusně násilnické scéně začne znovu odlehčovat, sáhne dokonce i po parodickém muzikálovém čísle, jenže už to působí (spolu s dalšími podobnými nápady) spíš jako dýmová clona určená k zamaskování autorova názorně „sebepoznávacího“ finále.
Nebeského inscenace je paradoxně nejsilnější tam, kde rozehrává vedlejší, „méně podstatné“ motivy. Když dojde na to „opravdu důležité“, narazí na limity dané samotnou předlohou. Vlastně to žádný paradox není. Pokus zahrát Noru jako příběh z moderního světa a zůstat přitom věrný autorovi nemá daleko k příslovečné kvadratuře kruhu.
Divadlo pod Palmovkou – Henrik Ibsen: Nora (Domeček pro panenky). Překlad František Fröhlich. Režie Jan Nebeský, scéna Jan Nebeský a Jana Preková, kostýmy Jana Preková, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 16. prosince 2016.
Komentáře k článku: Kvadratura Nory
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
