Fyzika mořských vln
Tanečník Jiří Bartovanec, bývalý student konzervatoře Duncan Centre, od roku 2003 člen světově proslulého souboru Sasha Waltz & Guests, žije v Berlíně, zde začal i choreografovat – zpočátku vlastní sóla. Dvě z nich představil i v Praze – nejprve hledal svou identitu osobní, a nalezl tak své africké kořeny. Poté, jak říká, dospěl k „osvobození“.
V projektu Globe se pohyb skupiny valí podle složitých fyzikálních vlastností FOTO VOJTA BRTNICKÝ
Otázky identity chce řešit i v nové inscenaci s mezinárodním obsazením, odtud jeho název Globe. Spolu s Jiřím Bartovancem v ní vystupuje sedm tanečníků z Brazílie, Čech, Koreje (asijské typy jsou vždy na taneční scéně bonusem), Německa a Španělska. Jejich individuální energie si ponechaly v tomto strhujícím projektu svá osobitá zabarvení, nicméně to, co nejvíce vyvstalo na povrch a strhlo, bylo tsunami kolektivní dynamiky, které zaplavilo stěžejní část choreografie. Mohutné přívaly tanečního pohybu se valily scénou jako u pobřeží skalnatého moře. Skupina tanečníků byla živlem, přírodní silou. V té bezhraničnosti vln tanečního pohybu i v neohraničenosti hudebního tracku, který je větrem, jenž ty vlny žene, se mohli diváci snově válet.
Velmi silný je hned úvodní, silně dekadentní, obraz. V příšeří scény se vynoří ženská tvář jižního typu, aristokratická, leč zneklidňující – Kirké s dlouhými tmavými vlasy, které jí ve vlnitých pramenech spadají na ramena a mají pokračování v kuželovitém kostýmu z černého materiálu, pokrytém prameny vlnitých černých vláken, jež připomínají ženské vlasy. Jako by tanečnice byla oděna do svých až na zem dlouhých kadeří. Její pohyb a jakési němé utrpení, které z něho vyzařuje, odhalují chvílemi prosvítající nahotu, a už i tak silný vjem povyšuje až na vjem antický, mytický. Zejména, když se ukáže, že tanečnice má ještě další pár rukou, a nejenom rukou, ale že je pod prameny vlasů naze dvoutělá. A tato dvoutělost se mýtotvorně rozehrává, tanec se stává listováním fantastickým bestiářem na mnoho způsobů srostlých dvou tanečníků. Po této variaci, která je pro diváka slastí, pro dvoutělou bytost však tanečním utrpením, se vlasatá Kirké odplazí a zanechá za sebou nově narozeného holého Jiřího Bartovance, který se od ní v mukách oddělil.
Následuje snový střih. Další vývoj tanečního „příběhu“ rozvíjí motiv síly živlu. Pohyb skupiny, v níž převažují dívky, se valí podle složitých fyzikálních zákonitostí mořských proudů, neustávající, stále nepředvídatelný. Je tu jen jeden další mužský tanečník mezi ženami, ten má nutkavý sklon končit co chvíli v takovém či jiném postoji na hlavě jako balvan, který hnán vlnou narazil a zapříčil se. Jsou tu driftové vlny, na kterých tanečníci surfují, které přeskakují a podplavávají. Hřbety vln vynášejí tanečnice do výše.
Zdá se, že tanec, který používá současné taneční techniky – ty, které využívají široce i pohyb ve snížených polohách při zemi, rolování a nízké skoky –, se intuitivně podrobuje fyzice mořských vln a napodobuje její nepravidelné a komplikované, nikoli však nahodilé, zákonitosti. Vlnobití přejde v zamlžený sen, fata morgánu s velkou mizející postavou pohádkově záludné asijské dívky, promítaný na vzedmutou bílou vlnu elegantní scénografie, která ruší hranici mezi „nebem a mořem“.
Jakkoli ke konci představení choreograf rozmělnil své dílo nahodile působícími tanečními evolucemi i jakousi pseudodramaticky uječenou činohrou, a doplnil i neplodnou cukaturou náhle bezdůvodně dokumentaristické projekce, snadno můžeme tuto část mentálně odrušit a shrnout: Jiří Bartovanec už kope evropskou ligu.
Divadlo Ponec – Jiří Bartovanec: Globe. Choreografie Jiří Bartovanec, světelný design František Fabián, hudba Circuit Splash, video Davide Parmeggiano, scéna Michal Horáček a Jindřich Havlík. Premiéra 9. září 2014.
Komentáře k článku: Fyzika mořských vln
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
