Zdání života (pro)
Filmový a divadelní režisér (a také scenárista a herec), Maďar Kornél Mundruczó, je výrazná postava současné performativní scény Evropy a rozhodně se vyplatí jeho tvorbu sledovat. Díky plzeňskému festivalu jsme v minulosti měli možnost vidět tři jeho inscenace Led, Netopýr, Hanebnost, loňský Divadelní svět Brno přivezl další (Demence) a letošní Febiofest navíc uvedl přehlídku tři jeho filmů. Jeho dílo je tedy u nás poměrně známé.
V inscenaci Zdání života se scéna obrátí vzhůru nohama a způsobí totální destrukci… FOTO Jaroslav Prokop
Přesto jeho inscenace Zdání života však mnohé – včetně mne – překvapila. Ač všechny jeho předchozí divadelní práce nesly silný prvek výtvarné performativity, tato je v mnohém ještě předčila. A to jak nejpůsobivějším obrazem dlouhého vertikálního otáčení velké scény zaplněné nábytkem, elektrickými přístroji, knihami, obrazy a všemožným dalším bytovým příslušenstvím o plných 360°, tak nezvyklým využíváním živých i přednatočených filmových projekcí nejen na plátno či na dvě televizní obrazovky umístěné po obou stranách scény, ale i na husté kapky padající páry, čímž vznikal až mysteriózní magický obraz prolínající se s – tradičním – autorovým hyperrealismem scénografie i herectví.
Volím termín hyperrealismus raději než naturalismus, který se pojil s Mundruczóovými inscenacemi Led či Hanebnost, neb právě tato – do maxima zdůrazněná – forma „realismu, který bolí“, byla základním stavebním kamenem budapešťské inscenace. Jistě záměrně měla v názvu slovo „zdání“, tedy pravý protiklad realismu (i divadlem používaný anglický titul Imitation of Life má stejné, ne-li ještě výraznější „protikladné“ konotace). Právě to byl klíč k jejímu výkladu a smysl použitých prostředků. K „nepřežití“ zdlouhavý úvod, kdy se před statickou kamerou zpovídá jedna z postav svému exekutorovi o svém životě, my ji nevidíme a sledujeme jen na velké plátno přenášený její obličej a čteme – jako ve filmu – titulky, nejasné, lehce detektivní, nedořečené příběhy všech postav, realistické vaření, pití a jezení na jevišti, již zmíněné opulentní otáčení scény a další fantasy obrazy využívající filmové techniky, dokumentárně pojaté situace a jejich řešení, obyčejná slova, stejně jako realistické, civilní herectví ústily k jedinému. Ukázat i ve zdánlivě tuctových životních peripetiích lidí žijících na okraji společnosti, sociálně vyloučených a rasisticky celoživotně uzurpovaných, velké osobní tragédie, velké životní bolesti. Po snad dvou hodinách jsme na závěr četli na plátně, za nímž jsme tušili nedokončený obraz poslední scény, krátký novinový text. Malý Rom byl na periferii jednoho maďarského města – zřejmě v novodobém romském ghettu – těžce poraněn samurajským mečem. Jeho obyvatelé demonstrovali kvůli – předpokládanému – rasistickému pozadí činu. Po několika dnech zjistili, že šlo o čistě romskou záležitost. Jeden Rom poranil druhého… Námět na krátkou povídku…
Tak jako Čechov dokáže v Rackovi najít vrstevnatý, bohatý svět svých postav, i Mundruczó – současnými performativními prostředky – vypovídá o stavu dnešní společnosti a vnitřní křehkosti, hloubce bolesti a životní prázdnoty lidí v ní. Důrazně, razantně, přitom s obrovským citem a vědomím nezměnitelnosti jejich osudů vypovídá o rasismu, xenofobii a aroganci řady jedinců, kteří je (nás) z pozice byrokracie, moci, síly či nadřazenosti ovládají. Podobně dnes na výtvarné scéně působí Kryštof Kintera. Kdo viděl jeho halu zaplněnou pyramidou osmdesáti praček, ví, o čem mluvím. Nejde o samoúčelné znaky a postupy, ale šokujícími, fascinujícími monumentálními obrazy plnými vyprázdněné civilizační hmoty umělci o této době vypovídají víc, než to dokážou tuny vypointovaných situací a vycizelovaných slov.
Divadlo Proton, Budapešť – K. Wéber: Zdání života. Režie Kornél Mundruczó, dramaturgie Soma Boronkay, scéna Márton Ágh, kostýmy Márton Ágh a Melinda Domán, světla András Éltető, hudba Asher Goldschmidt. Premiéra 27. dubna 2016, na festivalu 16. září.
Komentáře k článku: Zdání života (pro)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
