Zdání života (proti)
Maďar Kornél Mundruczó je nejen divadelním, ale také filmovým režisérem, což v inscenaci Imitation of life (Zdání života), kterou vytvořil pro domovské Divadlo Proton, vehementně demonstruje. Divadelní sál se nejprve na dobrou půlhodinu promění v kino, na plátně se ztrhaná Romka snaží uhájit poslední jistotu, jež jí v životě zbyla: sociální byt, v němž žije. Ve snaze obměkčit věcného exekutora, který si rozhovor natáčí na kameru, vypráví o otřesných životních podmínkách osady, v níž vyrůstala, o smrti svého muže a hlavně o svém synu Szilveszterovi, který zcela popřel svou romskou identitu a odstřihl se od rodiny.
V inscenaci Zdání života se scéna obrátí vzhůru nohama a způsobí totální destrukci… FOTO Jaroslav Prokop
Když už to vypadá, že na skutečné divadlo nedojde, za zvednutým projekčním plátnem se odkryje dokonalý model polorozpadlého, zatuchlého a neuklizeného chudinského bytu, kde Lili Monori sugestivně pokračuje v realistické zpovědi romské hrdinky. Až postava prodělá infarkt a potřísní celý byt zvratky. Naturalistické zpodobení reality potlačuje dramatičnost. Jako by se stalo režisérovým hlavním cílem dokázat, že divadlo umí vytvořit stejné zdání reality (života) jako film. Jenže když už dění nelze vnímat jako dokumentárně zachycenou realitu, všudypřítomný hyperrealismus začne působit značně ornamentálně, trochu jako samoúčelné režijní cvičení.
Že je velkolepé až megalomanské, vyplyne ve chvíli, kdy se kostka, do níž je model bytu zasazen, velice pomalu otočí o celých 360 stupňů, místnost se začne naklánět, změť nejrůznějších drobností se proudem sype ze zásuvek, knihy se řítí z polic, spotřebiče visí za šňůru ve vzduchu. Celý svět je vzhůru nohama, a když se byt vrátí do původní polohy, je v něm spoušť jako po zemětřesení. Něco takového lze sledovat s údivem otevřenými ústy, ale fascinující (spíše výtvarný než divadelní) zážitek nedokáže zastřít velice malou výpovědní hodnotu. Což se zvýrazní poté, co se do bytu nastěhuje (zřejmě po smrti původní obyvatelky) svobodná matka v nesnázích se synem, kteří nepřísluší k žádné menšině. Odvede tak pozornost od původního tématu xenofobie vůči Romům, jakkoli se Mundruczó na konci inscenace pokouší obě linie propojit. Nepomohou ani závěrečné titulky, v nichž se píše o brutálním útoku romského mladíka na jiného Roma v MHD, což s divadelním příběhem spojuje snad jen postava Szilvesztera, který v posledním obraze inscenace třímá mačetu.
Inscenace prostě uvízla v pouhém konstatování problémů souvisejících s romskou komunitou. Pozornost od nich dokonce odvádí rozkolísanou dramaturgickou výstavbou příběhu a jevištními efekty vpravdě filmového ražení. Jde o pouhé zdání divadla vytvořené filmovými prostředky.
Divadlo Proton, Budapešť – K. Wéber: Zdání života. Režie Kornél Mundruczó, dramaturgie Soma Boronkay, scéna Márton Ágh, kostýmy Márton Ágh a Melinda Domán, světla András Éltető, hudba Asher Goldschmidt. Premiéra 27. dubna 2016, na festivalu 16. září.
Komentáře k článku: Zdání života (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
