Já taky s úsměvem
Netuším, zda nové představení pražského Semaforu budou provázet protesty militantních feministek. Spíš ne, nežijeme v USA a soudní procesy s nestoudnými muži, kteří údajně sexuálně obtěžovali nebohé ženy – a ony si na to po padesáti letech vzpomněly –, k nám zatím doléhají pouze prostřednictvím médií. I když kdoví? Mírně „nekorektní“ inscenace MeToo si střílí právě z možných českých nástupkyň tohoto hnutí, a že je to střelba v podstatě laskavá, jim na omluvu třeba nebude stačit.
Jolana Smyčková, Jiří Suchý a Jitka Molavcová (zleva) v inscenaci MeToo divadla Semafor FOTO DUŠAN DOSTÁL
Jiří Suchý tentokrát napsal umně konstruovanou hru, v níž do sebe vše pěkně zapadá. Postavy jsou charakterizovány sice jen zkratkovitě, zato trefně – tak akorát na situační komedii budovanou na principu anekdoty. V prvním plánu sledujeme intriku dvou prohnaných dam, které radí nezkušené třetí, jak s pomocí inscenovaného sexuálního ataku přijít k penězům – samozřejmě že se to zvrtne. Ve druhém pak zpackanou show začínající televize HuHu (hudba a humor), která vtipně paroduje všemožné talentové soutěže, jimiž nás soukromé televizní stanice denně obtěžují už nejmíň dvacet let. Autor do textu přidal ještě satirickou ingredienci mířící na velkohubé politiky, které sice nejmenuje, ale jejichž současné předobrazy jsou nabíledni.
Všechny motivy se nakonec spojí v očekávanou pointu a velké muzikálové finále. Nu ano, jsme v Semaforu, kde hudba a písničky provázejí každé představení od vzniku divadla v roce 1959. S výjimkou dvou písní je to opět swing a písňové texty mají tradiční semaforskou úroveň.
Ternem inscenace je i vyrovnaný herecký tým, opírající se o semaforské stálice Štědroně, Stejskala, Černíkovou, Patkovou či Jolanu Smyčkovou v půvabné roli televizní moderátorky – jakéhosi rozpačitého diblíka. Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou nabídnou dva velké kabaretně pěvecké výstupy: chytrou komiku a krásné songy. To, že Suchý ty nejpůsobivější scény napsal pro sebe a svoji partnerku, mu asi nelze vyčítat.
Účin inscenace násobí i pár atrakcí: hned v úvodu operní árie Rinaldýna (Jan Hnyk), která spouští děj, dále tři svrchované muzikantky Hurábová (klarinet), Jedličková (trombon) a Přívozníková (tuba), která je též dobrou herečkou, a „last but not least“ – zázračné dítě Evička Volemanová, jež vládne saxofonem skoro jako špičkový jazzový instrumentalista.
Takže jednoznačný úspěch? Ne zcela. Suchého MeToo je hra čistě účelově aktuální. Chybí jí fantaskní, básnický přesah či prvky absurdity, které měla dávná Poslední štace, i magično Smutku bláznivých panen, Dr. Johanna Fausta nebo Prstenu pana Nibelunga z nedávné doby. Až hnutí MeToo pomine, bude to mrtvý text. V tom, že si umí udělat legraci z jednoho symptomu vážné krize naší západní civilizace, je však kousek naděje. I pro tu civilizaci.
Divadlo Semafor – Jiří Suchý: MeToo. Hudba Jiří Suchý a Irena Zlámalová, režie a scéna Jiří Suchý, hudební nastudování Jakub Přibyl a Jiří J. N. Svoboda. Premiéra 23. listopadu 2018.
Komentáře k článku: Já taky s úsměvem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
