Postfaktótum
Alternativní projekt režiséra Blaha Uhlára a jeho domovského divadla Stoka byl v hlavním programu festivalu od začátku tak trochu outsiderem. Hrál se totiž současně s dvěma velkými zahraničními produkcemi (Nachlass a Tajný život Friedmanových), které přilákaly většinu diváků.
Herečky Lenka Libjaková a Michaela Halcinová (zleva) v postdramatické klauniádě Postfaktótum FOTO Jaroslav Prokop
Pro Uhlára je typické, že pracuje metodou kolektivní tvorby, bez předem připraveného textu či scénáře. Témata do hry tudíž nevnáší ani tak režisér, jako spíše herci během improvizací. To je na inscenaci jasně patrné. Michaela Halcinová, Lenka Libjaková, Braňo Mosný, Tomáš Pokorný a Peter Tilajčík předvádějí disciplinované, koncentrované herectví, které se opírá především o expresivitu těla a přesné načasování jednotlivých akcí, potažmo gagů. Ale co víc, hrají s velikým osobním nasazením, bezpochyby se touží vyjádřit k neutěšenému stavu dnešního postmoderního – či spíše postfaktuálního – světa. Jejich sdělení však doputuje k divákovi ve značně abstraktní, rozmělněné formě. Jistě, postmoderní umění stojí na asociativnosti významů, ale inscenace mě svou rozostřeností a nekonkrétností iritovala až příliš. Jde o dekonstruovanou groteskní klauniádu, jejíž čísla nevykazují žádnou bezprostřední souvislost. Přítomnost některých z nich dokonce působí jako pouhá schválnost (to se týká zejména záměrně rozpačitých písňových a taneční čísel). Také slova, která jsou v postfaktuální době považována za vyprázdněná, ztrácejí u Uhlára význam. Pětice mladých aktérů umně pracuje s klišovitou slovní vatou, kterou rozmělňují do ztracena. Zato gesta, mimika a pohyb v prostoru se stávají hlavními nositeli (často podprahově utvářeného) smyslu.
Všechny klady Uhlárových postupů se koncentrují v prvním obrazu, který má také největší výpovědní hodnotu. Jde o nápaditý, převážně nonverbální skeč, v němž se dva snobské páry střetávají se svérázným číšníkem, který je s jakousi samozřejmou elegancí ponižuje. Jedné z dam vrazí hlavu do talíře špaget, druhou osahává a nakonec ji přinutí k orálnímu sexu přímo vedle jejího partnera, který je ale tak zabraný do četby jídelního lístku, že si ničeho nevšimne. Když si konečně objedná, přináší mu číšník revolver a pro jistotu ho ještě posolí. A výstřel na konci scény skutečně padne… Z vykloubeného jednání, jehož se postavy dopouštějí, až mrazí; ve vzduchu se vznáší cosi patologického. Výstup svou děsivou absurditou připomíná paranormální scény z červeného pokoje z Lynchova seriálu Twin Peaks.
Popsaný výstup velice sugestivně zrcadlí vykloubenost a vykořeněnost postmoderního světa, jemuž vévodí sobeckost, snobská přetvářka a lhostejnost k neštěstí druhých. Právě tyto motivy z inscenace vystupují nejzřetelněji, ačkoli jsem měla pocit, že další absurdní skeče je spíše rozmělňují, než aby je zpřesňovaly a prohlubovaly. Zejména od druhé půlky představení většina obrazů vyznívala do ztracena a absence smyslu diváky spíše udolala, než aby je vybízela k utváření podnětných asociací. Škoda, protože nepochybuji o tom, že Uhlárovi šlo především o apelativní sílu sdělení, byť v rovině podprahové.
DIVADLO STOKA Bratislava – Blaho Uhlár a kol.: POSTFAKTÓTUM. Režie Blaho Uhlár, výtvarné řešení Miriam Struhárová, výběr hudby Lenka Libjaková a Blaho Uhlár. Premiéra 17. prosince 2017, na festivalu 13. září 2018.
Komentáře k článku: Postfaktótum
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
