Jób zoufající k Bohu
Po celou dobu existence Divadla U stolu se principál František Derfler věnoval mezním tématům našeho vezdejšího pozemského pobytu, která jej přitahují a fascinují a s nimiž se snaží vyrovnat, ba přímo „utkat“, jako divadelní umělec. Výběrem látky, jejím zpracováním a převedením do „kubické dimenze“ v jedinečném prostoru Sklepní scény Husy na provázku. Zatímním vrcholem Derflerovy režijní práce byla patrně inscenace Ionescova díla Král umírá před třemi lety.
Michal Bumbálek je jako Jób nejpřesvědčivější ve chvílích, kdy zoufá a křičí… FOTO IVO DVOŘÁK
Jeho poslední inscenace Jób vychází ze stejnojmenné biblické knihy. Jobovská tematika je stále živá, za všechna díla stačí připomenout stejnojmennou hru významného současného francouzského teologa a spisovatele Fabrice Hadjadje nebo film Terrence Malicka Strom života. Nejde v nich ani tak o sázku Boha s pokušitelem (šejtanem neboli „satanem“), jak bohabojný muž obstojí ve zkoušce v tahu, tlaku a ohybu, ale o otázku, jak se vyrovnat se skutečností, že bezúhonnost a spravedlnost člověka nijak neuchrání před utrpením, před zlem. Nelze chytat hada cizí rukou: jinak se nám otázka po smyslu utrpení jeví z bezpečného odstupu, jinak ve chvíli, kdy se i nás „dotkne Hospodinova ruka“. Ani Derflerovi nešlo jen o převyprávění „biblického příběhu“ – sázka Boha s pokušitelem, jejž v taneční kreaci zpodobuje Martin Svobodník, je pouze naznačena – harmonizující závěrečnou část knihy jeho úprava vypouští. Básnický překlad Viléma Závady, který ve své předválečné tvorbě nezapřel úspornou evangelickou spiritualitu, jistila před více než půlstoletím spolupráce s naším významným biblistou Stanislavem Segertem.
Na minimalistické scéně Milivoje Husáka je nenápadná truhlička a čtvercový koberec s popelem. Postavu Jóba ztvárnil Michal Bumbálek – po faráři Josefu Toufarovi a zčásti i po roli Zdeňka Rotrekla hraje do třetice osobu vystavenou utrpení a bolesti. Zatímco u postavy katolického kněze působilo místy rušivě bolestínství, nebo naopak exaltovanost, je jeho Jób výstižný a přesvědčivý právě v nejnáročnějších chvílích, kdy zoufá a křičí. Z lidských podstat, naplno, bez falzetu či jiných ulehčujících úkroků. A křičí „správně“, neboť jeho hlas nemá znít do hluchého („absurdního“) světa, zkoušený Jób nepochybuje o svém Stvořiteli ani Jej nepopírá, nesrovnává jej s hrůznými nepoměry naší pozemské existence. Michal Bumbálek musel pro tuto postavu patrně uzrát a jeho výkon jen potvrzuje, že Divadlo U stolu je už po léta školou stylové a výrazové čistoty. V rolích Jobových přátel s jejich hraběcími radami se objevují Miroslav Černý, Lukáš Rieger a Martin Tlapák.
Autor hudby Josef Klíč v představení doprovází recitativy Terezy Lexové hrou na violoncello a bezeslovným zpěvem sugestivně navozujícím vznešenou odvěkost témat a dějů, jichž máme být svědky. (Trochu rušivě působí jen švy mezi hudbou živou a reprodukovanou.) V eseji věnované právě Jóbovi vyslovuje Leszek Kołakowski vřelý obdiv našim předkům pro jejich neuvěřitelnou moudrost, s jakou se vyrovnávají s nesnadnými otázkami, které k nám často neprojdou skrze náš zúžený obstaravatelský obzor. Proto je mnohdy lepší (a náročnější) udělat z diváků současníky postav jako Jób, Orestes nebo Hamlet, než je ořezávat na Prokrustově loži zesoučasnění. Divadlu U stolu se to už poněkolikáté podařilo.
Divadlo U stolu – Jób. Překlad Vilém Závada a Stanislav Segert, inscenační úprava a režie František Derfler, scéna a kostýmy Milivoj Husák, hudba Josef Klíč. Premiéra 12. prosince 2016.
Komentáře k článku: Jób zoufající k Bohu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
