Ionescovo mysterium mortis
Inscenací Ionescova stěžejního dramatu Král umírá se režisér František Derfler zaobíral ve svých úvahách a představách už delší dobu. Stálou obtíží jeho Divadla U stolu však je to, že každá inscenace je závislá na tom, jací se v ní mohou sejít herci z různých brněnských divadel. A hru Král umírá by šlo těžko nastudovat ad hoc s někým, kdo by jen zrovna byl po ruce. Její červnová premiéra jen potvrdila, že režisér měl při výběru představitelů jednotlivých postav nejenom neomylně šťastnou ruku, ale také štěstí v příznivé konstelaci provozu téměř všech brněnských scén. I u Ionescovy hry tak mohl Derfler plně uplatnit svůj výrazný rukopis výkladu textu po duchu a po smyslu. Nic není třeba ničím dochutit, vylepšit nebo aktualizovat – „stačí“ být věrný. V tomto ohledu inscenace Král umírá navazuje na režisérovy dosavadní vrcholy na sklepní scéně, pokud sama nepředstavuje vrchol.
Viktor Skála a Helena Čermáková v Derflerově vrcholné inscenaci Král umírá FOTO IVO DVOŘÁK
Jedním z impulsů k napsání hry Král umírá patrně byl pro Ionesca příběh francouzského Krále Slunce, Ludvíka XIV., který prý byl opravdu o sobě přesvědčen, že je vyjmut ze zákona smrtelníků a že jako výjimka potvrzující pravidlo nikdy nezemře. Ale i my sami žijeme v určitém smyslu své životy tak, jako kdyby nad nimi nemělo zapadnout slunce. Najednou stojíme tváří v tvář smrti, ocitáme se v mezní, stropní situaci, v níž všechno jakoby taje, smazávají se všechny rozdíly, počty i vzdálenosti. Na jedné straně máme pět chválu existence, na druhé straně musíme neslavně sklapnout kufry. Od úsvitu dějin, od prvního lidského kroku reflexe máme tuto skutečnost za krkem. Královský výkřik: Proč musím umřít, když jsem se narodil? Viktor Skála v roli Krále Bérangera I. obdivuhodně zvládá všechny „lidské, příliš lidské“ polohy naší velikosti i bídy. Slyšíme hlas, který nesnáší odpor, hlas slábnoucí i hlas dětinského vzdoru a škemravé malomyslnosti, a vidíme i průvodní gesta, přechody a proměny nálad v průběhu vteřiny.
Scénu tvoří trůnní sál pomyslného královského paláce, ale trůn tvoří stará železná postel postavená na výšku a konstrukce z železných trubek, Král v závěru přesedá z trůnu na invalidní vozík. Na křeslech pro obě královny vpravo a vlevo se hodně podepsal zub času. Vše je prozatímní, přestává platit, co platilo ještě před chvílí. Groteskní běžnost až všednost absurdity výstižně zpřítomňuje Jan Mazák v roli dozorujícího Lékaře, který má na starosti Králův spořádaný odchod z tohoto světa, dokonce vědecky spořádaný. Pronáší své sentence s lehce samolibě ironickou lehkostí. Vše se dá přece předpokládat a stanovit předem. Že je naprosto nepravděpodobné, že by se Saturn někdy srazil s Jupiterem? Ale metafyzicky to vyloučeno není – a proč by si v perspektivě smrti neměly být rovny i všechny pravděpodobnosti? Kde jsou ministři? Šli na ryby a utopili se. Grotesknost lidské velikosti a bídy jen podtrhují hlášení Stráže o tom, co dělá Jeho Veličenstvo – vystoupení Cyrila Drozdy v roli škrholovitého vojáka v ošuntěle neforemném „stejnokroji“ pak vrcholí výčtem všech nebetyčných Králových zásluh. Zvláštní nechápavost, ale i útrpnost světa prostých lidí dojemně a s jemným humorem zpodobuje Marie Durnová v roli královy hospodyně. Přímo jako kontrapunkt k odlehčujícím místům působí psalmodické vzývání-zaříkávání při dialozích provázejících Královo postupné noření se do smrti. V roli mladší královny Marie alternují Lucie Schneiderová a Iveta Austová: první, lyricky vroucná, procítěnější i přesvědčivější, druhá spíš rozmazleně sebestředná. Královna Markéta v podání Heleny Čermákové je mentorující a respekt vzbuzující „černá vdova“, ale také Králova průvodkyně a převoznice. Kam ho má převézt? Do podsvětí, do ráje? Spíše jej vede k určitému kruciálnímu bodu X, za kterým ztrácíme svůj život. O tom, zda-li jsme jej znovu nalezli, však už nám samotným není dovoleno zpravit nikoho z lidí. Rozmazávají-li se kontury světa, nerozmazává se jazyk, ten zůstává až do konce přesný.
Někomu se může zdát tvrzení Alaina Besançona o tom, že Král umírá je vedle Claudelova Saténového střevíčku největší dramatické dílo dvacátého století, poněkud nadnesené. Sklepní představení Ionescova díla v Divadle U stolu tuto případnou pochybnost pomáhá relativizovat.
Centrum experimentálního divadla Brno, Divadlo U stolu – Eugène Ionesco: Král umírá. Překlad Vladimír Mikeš. Úprava, režie a výběr hudby František Derfler. Scéna a kostýmy Jana Zbořilová. Premiéra 19. května 2013 (Psáno z repríz 24. května a 18. června 2013.)
Komentáře k článku: Ionescovo mysterium mortis
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
