Divadelní noviny > Kritika

Divadlo u vás na gauči

Česká divadla reagovala na vládou nařízené přerušení provozu z důvodu prevence proti šíření koronaviru nabídkou živých streamů či záznamů různého stáří a kvality, ať už ve spolupráci s ČT art, internetovou televizí mall.tv, nebo prostřednictvím YouTube. Zcela po svém se k situaci postavilo Divadlo NoD nad pražským klubem ROXY, jež se v posledních letech profiluje jako experimentální, mladé divadlo pro mladé publikum. V témže duchu rozjelo na přelomu března a dubna i své internetové vysílání. Představení streamovalo na rozdíl od většiny ostatních divadel naživo, a to na Facebooku v rámci projektu NoDflix – Divadlo NoD u vás na gauči.

Jako hudebníci na Titaniku

Během deseti večerů se představili kmenoví tvůrci NoDu i hostující soubory a na své si přišli také hudební fanoušci díky rap session Dana Kranicha a Iva Sedláčka s názvem P/\ST. Hrát před prázdným hledištěm je přitom nápad značně absurdní, tím spíš když uvážíme, že poetika NoDu je na hony vzdálena klasické „nekontaktní“ činohře. Ať s diváky, nebo bez nich, divadelní záznam je navíc ze své podstaty hybridní uměleckou formou s mnoha úskalími. Umělci a technici z NoDu – ačkoli divadelníci, nikoli filmaři – si s ním ovšem dokázali poradit překvapivě dobře. Sál přestavěli na streamovací studio s celou řadou statických i pohyblivých kamer, takže přenosy byly organické a hlavně „koukatelné“. A to i díky tomu, že tvůrci dokázali divadelní projekty přizpůsobit filmovému médiu. K úspěchu přispěla také energie všech tvůrců v čele s herci, kteří tak jako hudebníci na Titaniku hráli, dokud to vládní nařízení a finanční situace divadla dovolily.

Vysílání zahájili Dan Kranich, Antonín Týmal a Jan Strýček s původně magisterským projektem GOON – Krvavá pomsta, v němž se za využití rapu a hrubozrnného slovníku snaží dokázat, že loutkové divadlo může být „cool“ i pro „děti“ od čtrnácti let. Inscenace je přitom pro kameru vyloženě nevhodná, neboť pracuje s velice statickým scénografickým prvkem – kartonovou stěnou s několika okénky, v nichž se po odhrnutí závěsu zjevují loutky. Otvíraní a zavírání oponek simuluje princip filmového střihu, který detailní kamerové záběry už jen zbytečně zdvojují. Stream se podařilo zpestřit alespoň vhledy do zákulisí a příležitostnými efekty, které podtrhly komiksový žánr inscenace (například opakované přibližování a oddalování jejího názvu vystřiženého z kartonu). Bonusem byly i všelijaké glosy ke koronavirové situaci. Pozornost zaručeně strhával nápis na stěně kup si lístek kundo! s patřičným piktogramem – přes GoOut se totiž vybíralo dobrovolné vstupné. Když na to upozornil Jan Strýček, zamaskovaný rouškou jako bandita, téměř to znělo, jako by chtěl peníze z diváků vymlátit násilím. Vždyť právě o násilí se v této komiksové jízdě hraje především: A jestli si myslíte, že je to o šikaně, tak šikana je hlavně to, že tady musíme hrát v rouškách!

Improvizace v přímém přenosu

Současnou situaci komentovala také skupina 20 000 židů pod mořem, která improvizuje ve scénografiích vypůjčených z jiných inscenací. Show s názvem Pod rouškou je největší tma ovšem pojala jako koncert na prázdném jevišti. Holá scéna evokovala virtuální prostor, který se na určitou dobu stal jediným možným místem setkávání tvůrců s diváky. Ale jak na takovém místě nevyřadit ze hry interakci, která je jedním ze základních pilířů improvizace? Diváci se mohli zapojit především v komentářích pod videem, kam zasílali své náměty. Jejich reakce simulovaly také umělé sitcomové aplausy, které tvůrci naštěstí (ať už záměrně, či vinou boje s technikou) pouštěli s ironickým zpožděním. Opožděný, prefabrikovaný chechtot se stal skvělým vyjádřením absurdity celého formátu a koneckonců i situace, do které se divadlo a herci dostali, a podobný účinek měl i nápad interagovat namísto živého publika s kamerami. Místy skutečně vtipnou improvizaci jistě ocenili především fanoušci skupiny a pravidelní diváci NoDu; širší publikum by nemuselo pochopit ironický nadhled, s nímž se herci stavěli do pozice příživníků (jak se divadelníky snažila prezentovat vláda): Pošlete nám peníze nebo aspoň karton cigaret – a nemohli bychom u vás bydlet? Snad aby předešli tomuto riziku, ujali se oficiálního zahájení ostatních streamů umělečtí šéfové NoDu – dramaturgyně Natálie Preslová a režisér Janek Lesák.

Jeden z členů 20 000 židů Láďa Karda se představil také v one man show Loutky a cigára coby opilý potulný loutkář, který vydrží půlku inscenace diváky bavit pábitelským řečněním, načež zjistí, že si vzal špatný kufřík, a musí představení odehrát s několika lahvemi alkoholu a balíčky cigaret. (Fakt, že přece jen pár loutek využije, Karda zamaskuje svým charizmatem.) Koncept této „home edition“ se perfektně hodil pro kameru. Za prázdným stolem působil herec s kufříkem, familiárně oslovující diváka druhou osobou jednotného čísla jako v nějakém teleshoppingu, a funkční byla i hra na pozdní příchod, díky němuž mohl Janek Lesák nalákat na další program a zároveň vyjádřit rozpaky nad pochybnou dramaturgickou volbou. V živém vysílání kamera nečeká, a tak byla trapnost situace oproti běžnému uvedení ještě zveličená.

Jiný způsob práce s diváky u monitorů zvolili v improvizaci Kopajda s Votojdou Bořek Joura a Martina Dědoch, členové rezidenčního souboru 11:55. Využili detailních záběrů z bočních kamer k vypravěčskému komentáři, který ovšem v tomto případě neměl interaktivní potenciál, naopak improvizaci posouval směrem k předem připravené televizní inscenaci. Zápal herců pro věc navíc vytvářel dojem, že si dva kluci jednoduše zabrali televizní studio, aby si zahráli na své oblíbené téma vesmíru. Výsledkem byla improvizace víceméně vtipná, ale nikterak nesouvisející s aktuálním děním.

Mikrodivadlo za sklem

Na úvodního Goona navázaly dva výtvarné projekty hostujícího MIR.theatre: miniatura MikroSputnik a ve spolupráci s Plata Company také novější Prefaby. Kouzlo desetiminutové inscenace pro jednoho diváka o dobrodružstvích sovětského Sputniku spočívá v tom, že úplně sami v sále sledujete maličkým otvorem roztomilou animaci – skoro jako divák před televizí. V hledáčku kamery ale velkou část obrazu zabírala černá plocha okolo průzoru, titěrnost 2D objektů nevynikla tak jako naživo a animace náhle v konfrontaci s filmovým médiem působila nevýrazně – vždyť film má v tomto ohledu mnohem velkolepější možnosti. To vše ovšem tvůrci kompenzovali něčím, co by v běžném divadelním provozu šlo jen obtížně: Podobně jako u Goona (kde však tento aspekt nebyl zdůrazněn) nabídli pohled do zákulisí, a dokonce z této perspektivy odehráli celé představení znovu. Nechali tak nahlédnout do divadelní kuchyně a zároveň projekt zdokumentovali jakýmsi „filmem o filmu“.

Půlhodinová exkurze do života v paneláku, pojmenovaná Prefaby, využívá oproti MikroSputniku širší škálu technologií, jejichž složitost a poutavost se v průběhu stupňují. Na začátku sledujeme pouze prst herce sedícího za prázdným stolem s tváří zakrytou dřevěnou deskou, jak se přibližuje k betonové krychli (obyvatel sídliště se vrací domů). Protahováním jednoduché, vizuálně strohé akce přitom tvůrci záměrně napínají diváckou pozornost až na samou mez únosnosti. To samozřejmě přestává fungovat v momentě, kdy můžeme přenos kdykoli vypnout a odejít – anebo přetočit, sledujeme-li jej ze záznamu, jež jsou i nadále k dispozici na YouTube. Stejně tak mizí kouzlo důmyslného využití projekcí (kamera tento filmový prostředek jaksi rozmělňuje) a rovněž se vytrácí divácký požitek z miniaturního formátu celé inscenace a titěrné scénografie. Skvělým nápadem, jak přenos ozvláštnit, je ovšem využití binaurálního mikrofonu ve tvaru hlavy z inscenace Fantasy! Umělá hlava zachycuje zvuk prostorově a přenáší jej do vašich sluchátek tak, že máte pocit, jako byste seděli na jejím místě. Slyšíte tlumené zvuky od sousedů z vedlejších bytů, projíždějící auta či kroky po chodníku, a to ještě zřetelněji než z reproduktoru v divadle, kde navíc pravděpodobně nesedíte v oné ideální pozici, do níž tvůrci umístili mikrofon. Z hlediska zvuku se tak streamováním podařilo diváky přenést do fikčního světa dokonce lépe než během divadelní reprízy.

Maso, nebo lančmít?

Po týdenní pauze se tentokrát obden představily tři větší projekty. Původně avizovanou inscenaci Hodní chlapci souboru 11:55 nahradil kolektiv Maso krůtí se svou nejstarší inscenací Soul(ó)ženy. Stand-up zamyšlení nad údělem moderní ženy trojice hereček místy přizpůsobila současné situaci, když například v roli matek klábosících na dětském hřišti dohlížely, aby jejich potomci měli nasazené roušky, nebo když srovnávaly karanténu s premenstruačním syndromem. Formálně se ovšem přenos od původní inscenace zřejmě nelišil – až na doporučení před začátkem představení, jak si udělat domácí stroboskop.

Také Divadlo Maso přispělo do kabaretu trapnosti zvané divadlo, jak nazval přesun tohoto umění do virtuálního prostoru režisér Adam Skala (přičemž ani on nezapomněl požádat o finanční příspěvek na dovolenou na Seychelách). Již samotný koncept politické inscenace Všechno, co v nás zkurvili komunisti ovšem dával tušit, že půjde spíš o konzervu lančmítu než o skutečné maso (pojmem lančmít ostatně označil Jakub Škorpil na blogu Nadivadlo divadelní záznamy obecně). Herci Kryštof Bartoš, Jindřiška Dudziaková a Anna Peřinová v záskoku za Magdalenu Kuntovou na začátku představení zaberou divadlo, založí v něm vlastní stát a diváky si vezmou jako rukojmí. Jejich počínání přitom neustále zpochybňuje Vojtěch Vodochodský, vydávající se za jednoho z diváků – což ale během reprízy před prázdným hledištěm působí naprosto nedůvěryhodně. Je jasné, že změnit koncept založený na atakování publika by znamenalo nazkoušet zcela novou inscenaci. Od tvůrců politického divadla bych však očekávala větší pružnost alespoň z hlediska obsahového. Na rozdíl od svých kolegů z ostatních inscenací na NoDflixu – kteří jsou až na Maso krůtí všichni absolventy Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU – se tito činoherci mnohem více drželi nazkoušeného inscenačního tvaru.

Celé vysílání zakončila inscenace Fantasy! Janka Lesáka, k jejímuž streamování se tentokrát přidal také Český rozhlas, neboť je založena na zvuku – a to binaurálním. Tvůrci divákům dokonce zpočátku doporučovali, aby představení v divadle absolvovali se zavřenýma očima a užili si příběh tak, jak jim jej vykreslí vlastní fantazie. Dle mého názoru (který jsem rozvedla v recenzi premiéry na i-DN) je ale rozhodně zajímavější pozorovat tři herce při práci – oblečeni jen tak v mikinách vytvářejí zvukovou stopu přímo na scéně připomínající ruchařské studio. A sedět se zavřenýma očima před monitorem, to už je představa naprosto absurdní! Snad proto tvůrci hned na začátku streamu nastínili také možnost užít si rozpor mezi epickým zvukem fikčního světa a pohledem na jeho „výrobu“. Musím přiznat, že ačkoli vylíčený příběh považuji za dosti jednoduchý, nakonec jsem si užila i rozhlasové zpracování inscenace, kde vizuální vjem odpadl zcela. Z hlediska zvuku je totiž Fantasy! zvládnuta bravurně a vypravěč Jan Strýček má velmi příjemný hlas. A aby ani rozhlasový posluchač nebyl o vhled do ruchařské tvorby ochuzen, popsali herci využité prostředky alespoň v úvodu a připojili informaci, že všechny zvuky vznikají živě na scéně. Škoda, že Martin Cikán tvrzení následně demonstroval zrovna bzučením mouchy puštěným z telefonu.

NoD patří k prvním divadlům, která na nastalou situaci zareagovala, a celý projekt vznikal na koleni, prakticky za pochodu. I přesto ovšem NoDflix iniciativy ostatních divadel v mnohém předčil. Jeho tvůrci si totiž uvědomili, že situace vyžaduje změnu perspektivy, schopnost přizpůsobit se jinému médiu. Vzdali snahu o co nejdokonalejší záznam hotové inscenace, rovnou celé divadlo přestěhovali do virtuálního prostoru a z divadelních inscenací vytvořili televizní pořad. MikroSputnik zaznamenaný na kameru se blížil animovanému filmu, Fantasy! dokumentárnímu vhledu do ruchařského studia. Na samotnou podstatu divadelního média ovšem tvůrci z NoDu nerezignovali: navázali se svým divákem kontakt, v některých případech úspěšněji než v jiných. U MikroSputniku počítačová obrazovka diváckou distanci spíše zdvojovala – představení bylo najednou nutné sledovat hned skrze dvě okénka. Detailní záběry na ruchařskou tvorbu naopak dokázaly diváky do streamu Fantasy! bezprostředně vtáhnout, protože opuštěné hlediště vytlačily úplně mimo obraz. Ze všech nejlépe s publikem za monitory komunikoval v Loutkách a cigárech Láďa Karda, který se v detailním záběru obracel přímo na kameru. A to – stejně jako v případě Fantasy! – bez dalšího distančního prvku: roušky.

Divadlo NoD – NoDflix – Divadlo NoD u vás na gauči. Série streamů divadelních inscenací z aktuálního repertoáru divadla zrealizovaná ve spolupráci s rezidenčními a hostujícími soubory od 23. března do 9. dubna 2020.

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 25. května 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo u vás na gauči

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ