Všecka tráva už je spasena
Brechtovský kabaret a dnešek? V Divadle v Dlouhé dokázali, že to jde. Tvůrci nazývají svůj pokus válečným kabaretem, já bych chtěl stále ještě věřit, že jde o kabaret politický.
U stolu hovoří Miloš Kopečný a Miroslav Hanuš FOTO MARTIN ŠPELDA
Brecht pracoval na próze Flüchtlingsgespräche na počátku čtyřicátých let během své emigrace do skandinávských zemí. Ještě v roce 1949 se k dílu stále vracel, ale nikdy je nedokončil. Jana Bornu, Miroslava Hanuše a Kateřinu Šavlíkovou zlákala dialogická forma originálního textu i s jeho antickými konotacemi – Brecht tu skládá hold prastaré formě dialogu jako čisté metodě tříbení názorů. Formě, která stála i u počátků divadla. Hovory na útěku, v nichž jde o rozhovor dvou uprchlíků vyhnaných z Německa, kteří se v nádražní restauraci v Helsinkách baví o mezinárodní situaci v Evropě zachvácené válkou, lákaly ovšem inscenátory především svými přímými paralelami k dnešní Evropě zmítané uprchlickou krizí. Svůj aktualizovaný výběr z Brechtova dialogického, nikdy neuzavřeného pásma proložili písničkami ve stylu něčím připomínajícího politické kabarety předválečného Berlína, z intelektuála Ziffela se stal Oto, z bodrého dělníka Kalleho potom Wintr a vytvořili s nemalou dramaturgickou odvahou projekt, který může dnešního diváka silně oslovit, zaujmout, znepokojit i pobavit.
Ona půldruhá hodinka Hovorů na útěku obsahuje spoustu intelektuálního vtipu, brilantní dialog prošpikovaný dobovými narážkami, pasujícími až se znepokojivou přiléhavostí na dnešní svět, hudební pásmo s výrazným podílem scénické stylizace, obsahující jak písničku domácího Milana Potočka, tak především sedm songů převzatých z tvorby anglické skupiny The Tiger Lillies, působící od roku 1989 jako enfant terrible londýnské hudební scény. Styl kapely oscilující někde mezi ostrým makabrózním punkem a postweillovskými reminiscencemi byl zdánlivě pro inscenátory z Dlouhé logickou volbou. Jejich provokativní, silně dekadentní texty přeložil Miroslav Hanuš se snahou zachovat, pokud možno, moment šoku, což se mu částečně podařilo. Hudební projev kapely na scéně je však značně odlišný od soundu The Tiger Lillies, opřeného především o expresivní falzet svého foremana Martyna Jacquesa. Zato si muzikanti v Dlouhé, včetně profesionálních posil, i zahrají – svými bizarně groteskními kostýmy a maskami i expresivním pohybovým projevem.
Hudební pásmo je něčím mnohem víc než pouhým pozadím k intelektuálním přestřelkám mezi Otou (Miloš Kopečný) a Wintrem (Miroslav Hanuš) na předscéně. Je to energicky rozehraná, dynamická složka, která dravě usiluje všemi prostředky (a možná při tom tlačí až trochu moc na pilu) o co největší podíl na vyznění celku. Herci – Eva Hacurová, Veronika Lazorčáková, Magdalena Zimová, Martin Matejka a Jan Meduna – se soustředili na zpěv a především na své napínavé pohybové evoluce. Přepínání mezi oběma rovinami je přesně načasované a vyvážené, snad mohly být tyto ostré předěly mezi zpěvem a slovem do sebe více zaklesnuty, aby dojem jisté mechaničnosti nebyl tak silný.
Dialogický proud mezi dvěma muži čekajícími na vyřešení své azylantské situace je strukturován do devíti kapitol, břitké výměny jdou přes rampu velmi dobře, díky komorní scéné, která kontaktnosti představení velmi prospěla. Oba protagonisté jsou ve své divadelně cudné existenci jedním slovem znamenití a nenechávají nás ani chvilku v klidu, ač sami jen nehybně sedí u stolu a spořádaně čekají na svůj pas – to vůbec nejcennější, co je na člověku.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Bertolt Brecht: Hovory na útěku. Překlad Rudolf Vápeník. Úprava Miroslav Hanuš, Kateřina Šavlíková, režie Miroslav Hanuš, Jan Borna, hudba Tiger Lillies a Milan Potoček, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy a masky Hana Fischerová. Premiéra 3. prosince 2016.
Komentáře k článku: Všecka tráva už je spasena
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
