Čtverá chvála Élektry
Před časem jsem zde psal o inscenaci Aischylovy Oresteie v rámci Antické Štvanice. Psal jsem o tom, jak tvrdým ořechem je pro soudobé divadlo zobrazování onoho „divinum“, božských vstupů do lidského světa, a hlavně do lidských duší – proroctví a extází, vizí a posedlostí. Divadlo v Dlouhé se pustilo do jiné verze téže látky.
Élektra v Divadle v Dlouhé je feministická i politická inscenace FOTO MARTIN ŠPELDA
Jako máme jinou verzi středověkého Parsifalova příběhu od Chrétiena de Troyes a jinou od Wolframa von Eschenbach (nemluvě o zpracováních pozdějších), jako máme jinou verzi příběhů Hry o trůny v knihách George R. R. Martina a jinou ve verzi televizní – tak už Řekové si vyprávěli hrůzný příběh rodiny Agamemnónovy v několika verzích. Aischylos, Sofoklés, Eurípidés (nemluvě o zpracováních pozdějších), každý zná jinou. Která verze je „pravdivá“ či aspoň „pravdivější“? Kdopak ví, už je to dávno, „v čase onom“, „v čase mýtů“. Záleží na tom, kdo právě vypráví. Nejen kdo sám slyšel vyprávět kterou verzi děje onoho příběhu – ale také kdo pokládá v příběhu co za důležitější: za vnitřně pravdivější.
Pokud bývá současná kultura kritizována coby kultura zkratek a klipů, vytlačující souvislé slovo – hle, důkaz, že to není tak zlé a že lze i v tomto ohledu jít proti proudu. Tak, jako jde Élektra.
Divadlo v Dlouhé zvolilo verzi „prostřední“, Sofoklovu. V ní, oproti verzi Aischylově, nevstupuje „divinum“ do děje tak doslovně a drasticky. Hrdinové se sice odvolávají na věštby, pronesené v Delfách, nebo se obávají hněvu bohů – ale to vše zůstává na rovině informace. Drama se odehrává „jen“ mezi lidskými postavami. Mezi nimi a v nich. To zase až Eurípidés nechá bohy vstoupit do děje svých her Élektra i Orestés – ale tentokrát v oné banální podobě „bohů ze stroje“.
Élektra jazykem oděná
Sofoklova Élektra se tudíž jeví „snazší“, „civilnější“, ba „modernější“ než její starší i mladší sestra. To však neznamená, že skýtá méně výzev. Každá inscenace antiky je výzvou už od základu, tedy od jazyka. Překlady z pera českých klasiků klasické filologie jsou přesné jak švýcarské hodinky, pokud jde o antickou metriku, ale metrice je podřízeno vše. A z pouhé metriky divadlo nepostavíš. Vzhledem k amúzičnosti nemalé části klasických filologů, jež se s generacemi nelepší, jeví se jako nejlepší cesta dialogické spolupráce: „filolog a básník“. Matyáš Havrda s Petrem Borkovcem takto před lety vytvořili nového Oidipa krále i onu již zmiňovanou Oresteiu. Dlouhá zvolila verzi „filolog a režisér“. Přesněji: filoložka a režisérka. Alena Sarkissian a Hana Burešová.
A povedlo se! Vznikl text, který se metrickou strukturou v zásadě drží blankversu, nejlepší novověké nápodoby jambického trimetru řeckého divadla. Text, který však podřizuje verš významu a mluvnosti, ne naopak. Text, který si uchovává žádanou tragickou vznešenost a čistotu – ale přitom se nebojí drobných expresivit (chcípnu, kecy, bezcitná zrůda), dokonce ani nepatrných anachronismů (pýthické hry v Delfách jsou nazvány „sportovními hrami“) – ale zároveň je užívá střídmě, jako opravdu silné koření, jímž nelze pokrm přeplácati. Překlad by určitě neměl zůstat jen na scéně: Zasloužil by otištění. Sám o sobě, i jako výzva pokračovat tímto směrem k novému přeložení všech klíčových kusů antického divadla. Nechtěla by Dlouhá zkusit příště po tragédii komedii, třeba Aristofanovy Ženy o Thesmoforiích, které naposledy inscenoval Jiří Frejka? Překlad komedie plné dobových politických narážek a rafinovaných sprosťáren by byl úkolem ještě daleko náročnějším, ale o to cennějším.
Eva Hacurová (Élektra), Petra Špalková (Klytaiméstra) a Klára Sedláčková-Oltová (Chór) FOTO MARTIN ŠPELDA
Élektra feministická
Alena Sarkissian přispěla ke společnému dílu nejen „podstročnikem“, ale také textem do programu. Ten nabízí k představení feministický výkladový klíč. Hodno pozoru je podle něj nejen to, co Élektra říká, ale také to, KDE to říká. Říká to totiž před branou paláce – onoho sídla moci, centra „mužského“ světa, kam ona coby žena nesmí. Toto rozdělení prostorů nelze brát zcela doslovně, vždyť z téže brány vychází na chvíli Klytaiméstra, tedy žena: ovšem, žena s mocí propojená. Élektřino drama tkví tedy v tomto výkladu nejen v tom, že touží zavraždit svou matku, aby pomstila svého otce – ale též v tom, že touží podílet se na konání spravedlnosti, což jí jakožto ženě nepřísluší. Pokud budeme následovat tento výklad – pak se jako centrální scéna musí jevit moment, kdy Élektra vyslechne nepravdivou zprávu o Orestově smrti a rozhoduje se, že musí vzít spravedlnost do vlastních rukou, a to doslova. Rozhoduje se k činu zoufalému. K činu, o němž tuší, že by nedopadl dobře – že se o zabití matky může pokusit, ale s největší pravděpodobností neuspěje, a bude tedy zabita sama. A přece musí! Žádá to spravedlnost. Žádá to – termínem opět lehce anachronickým, ve hře neužívaným – její svědomí.
V této souvislosti se opět hodí připomenout jinou verzi příběhu: Eurípidova Élektra je drsnější než Sofoklova. Ta se totiž aktivně účastní zabití Klytaiméstry. Dokonce vymyslí ženskou lest, jak ji vylákat z bezpečí paláce na odlehlé místo plánované vraždy: Pošle jí falešnou zprávu, že porodila a že se chce o radost podělit s maminkou… Paradoxně tedy: Zatímco po umělecké stránce je Sofoklova Élektra pokládána za hru daleko lepší, než je její mladší sestra – z hlediska feministického výkladu je drsnější Eurípidova Élektra vlastně „modernější“…
Élektra disidentská
Feministický výklad však není jediný, který tato inscenace používá. Výklad politický je přítomen stejně přirozeně. Élektra, která trvá na pravdě a spravedlnosti, i když ji to stojí postavení v paláci, a která nakonec plánuje misi zcela zoufalou, je fanatička pravdy. Je disidentka. Je „pravdoláskařka“. Na této rovině je centrální scénou její dialog se sestrou Chrysothemis, mluvčí „rozumné většiny“: Smiř se s tím, nic nepořídíš, jen si uškodíš… Nějak se žít musí – podívej, vždyť já žiju vlastně docela spokojeně… Dialog obou sester nebylo třeba nijak lexikálně aktualizovat. Aktuální je sama situace onoho dialogu, dvou pravd, dvou životních strategií. Aktuální byla v éře disidentství vůči komunistickému režimu. Roku 1974, uprostřed „kádárismu“, látku filmově zpracoval Miklós Jancsó. Příznačně, jeho film (i divadelní předloha, kterou napsal László Gyurkó) se v originálu nazývá Élektro, má lásko – kdežto u nás byl uváděn jakožto Élektra a její pravda. A aktuální je i dnes, v době tlaku na konformitu s novými nacionálně-autoritářskými tendencemi. Jancsó, zesnulý roku 2014, se jich v orbánovském Maďarsku ještě dožil. V souladu s tímto výkladem je tedy na plakátě vyvedena představitelka Élektry na trojportrétu „policejním“, „výslechovém“…
„Disidentce“ Élektře se všichni ostatní na scéně disciplinovaně podřizují. Pragmatická husička Chrysothemis (Marie Poulová). Frajírek Orestés, jehož jedinou kvalifikací je mužský status a meč (Pavel Neškudla). Sebejistá a cynická vládkyně Klytaiméstra: Petře Špalkové muselo být jistě líto, že u Sofokla je její postava takto jednostrunná – že až novověké verze příběhu dovolily Klytaiméstře vyrůst v hrdinku vpravdě tragickou, hluboce zraněnou předchozím jednáním jejího manžela Agamemnóna. A taktéž Vychovatel: Jana Vondráčka jsme snad ještě neviděli v podobě takto vážné a zkázněné, umlčující všechna pokušení rozvinout jeho proslulý talent klauna, ať veselého, či děsivého.
Někdo by se ptal, zda nebylo Jana Vondráčka škoda na tuto „suchou“ roli. Jestli by ji nemohl hrát „kdekdo“. Ale nebylo. Ale nemohl. „Suchá“ role má totiž jedno místo, na němž se prokáže mistr: Vychovatel má Élektře vylíčit (smyšlenou) Orestovu smrt – a ježto podle pravidel řeckého divadla se o dramatických dějích zásadně „jen“ vypráví, jde o dlouhý monolog. „Nebezpečně“ popisný monolog se ve Vondráčkově podání promění ve strhující reportáž. Ano, právě zde zazní onen anachronismus „sportovní hry“. Pokud bývá současná kultura kritizována coby kultura zkratek a klipů, vytlačující souvislé slovo – hle, důkaz, že to není tak zlé a že lze i v tomto ohledu jít proti proudu. Tak, jako jde Élektra.
Jan Vondráček jako Vychovatel se představí v podobě vážné a zkázněné… FOTO MARTIN ŠPELDA
Élektra vznešená
Vůbec největším trumfem této inscenace je výkon představitelky Élektry, Evy Hacurové. Koneckonců hlavně díky ní se podařilo přetavit ideje režisérky i odborné konzultantky do účinného tvaru. Její Élektra je nejen disidentka, nejen fanatička pravdy, nejen zoufající si spiklenkyně – ale především žena vznešená. Vznešenost! To je v současné kultuře hodnota ještě daleko „nečasovější“. Je trapné dívat se na některé herečky, které si osobují role královen, ale jejich gesta nakonec vždycky prozradí holku z lidu, jež si jen hraje na královnu. Je trapné poslouchat některé dabérky, které mají – zvláště z britských historických filmů – tlumočit řeč vyšších vrstev, ale vždycky upadnou do jen rádoby aristokratického pitvoření (ó Pygmalióne…). Divadlo v Dlouhé již dalo vyniknout jedné velké herečce, schopné ztělesnit tuto přirozenou, nepřešvihnutou vznešenost tragických hrdinek – Heleně Dvořákové. Ona ostatně hrála před nějakými lety hlavní roli v Senekově Faidře. Nyní nastupuje další velká dáma. Loni byla kněžnou v Lucerně – letos Élektrou.
Ať bude příště kýmkoli, Eva Hacurová již nese na sobě vtisk tohoto náročného prostředí, které se nebojí velkých starých textů. Nestala se z Dlouhé nepozorovaně skromná česká obdoba Royal Shakespeare Company – toho divadla, z něhož vycházejí do anglosaského světa, i do světa kultury masové (i ta Hra o trůny!), herci nezaměnitelné dikce, ano zvláště té nezaměnitelné přirozené vznešenosti? Náš svět potřebuje Élektry nejen ve smyslu fanatismu pravdy – ale i ve smyslu vůle k vznešenosti: ne chuti se do vznešenosti stylizovat – nýbrž schopnosti rozpoznat ji a sklonit se před ní.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Sofoklés: Élektra. Překlad Hana Burešová za filologické spolupráce Aleny Sarkissian. Úprava a dramaturgie Štěpán Otčenášek, režie Hana Burešová, scéna Martin Černý, kostýmy Hana Fischerová, hudba Aleš Březina, zvukový design Pavel Ridoško, světelný design Filip Wiesner. Premiéra 22. března 2018.
Komentáře k článku: Čtverá chvála Élektry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
