S Čechovem neradno režijně cvičit
Racek, jedna z pětice „velkých her“ A. P. Čechova, bývá v divadlech obvykle interpretován jako tragicky laděná komedie o neschopnosti žít a v druhém plánu pak jako výpověď o smyslu, možnostech a účinu tvorby, literatury, umění… V Divadle v Dlouhé je Čechovův Racek traktován spíš jako krutá groteska a hořké čechovovské podtexty jsou tu spíš zamlženy.
Petr Jeništa jako vyžilý a zženštilý Trigorin a Klára Sedláčková-Oltová jako nesnesitelně roztomilá Arkadinová FOTO PAVEL HEJNÝ
Hraje se na scéně evokující omšelý divadelní sál, který se v průběhu děje proměňuje v salon s velkými okny, otevřenými do zahrady. Podlaha je pokryta proužky papírků ze skartovačky, jejichž chuchvalci se herci zdobí či jimi atakují jeden druhého – snad je to symbol „rozstřižených“ životů postav, snad nápověď zmařeného literárního úsilí Trepleva; rozšifrovat tu činnost je i pro poučeného diváka krajně obtížné. Arkadinová (Klára Sedláčková-Oltová), oblečená v bílém jako nějaká primabalerína, vystupuje s nesnesitelnou roztomilostí, kterou střídají výbuchy hysterie. Její bratr Sorin (Pavel Tesař) se po jevišti pohybuje s fyzickými obtížemi, většinou je nošen na zádech a jakoby z nadhledu „vykřikuje“ zlobné žaloby na svou bezútěšnou, nesmyslnou existenci. Doktor Dorn (Jan Vondráček) je rodem komik, vždy připraven zlehčit dramatičnost chvíle a zabrnkat akord na mandolínu, která je jeho stálou rekvizitou. A spisovatel Trigorin (Petr Jeništa) je vyžilý dekadentní donchuán, v soubojích s Treplevem až tak pasivní, že snese i Treplevův „homosexuální“ polibek. Panoptikum postav doplňují připsaní Racek 1 (Lenka Veliká) a Racek 2 (Michaela Doležalová), harmonikářky oděné v labutím(?) peří, jacísi němí svědci bizarního, groteskního balábile na půdorysu Čechovovy hry.
Všechny tyto rozměrné role – i úlohy menší, třeba smutno-směšný Medvěděnko (Jan Meduna) – jsou ztvárněny s bravurou, která je hercům v Dlouhé vlastní. V kontrastu s nimi režiséry přizvaní mladí herci Pavel Neškudla (Treplev) a Marie Poulová (Zarečná) této herecké suverenity nedosahují. Neškudla hraje Trepleva vztekle, tvrdě, Poulová Zarečnou lítostivě, oba ztělesňují své postavy jen z vnějšku, do jejich nitra nepronikají. Konfliktní drama nenaplněné lásky Trepleva a Zarečné je ovšem podstatnou, dokonce možná i hlavní tematickou osou tohoto ruského příběhu.
Děj plyne v pomalém tanečním rytmu, ostatně Lukáš Trpišovský z režisérského dua SKUTR se v programu přihlašuje k Nižinského baletu Faunovo odpoledne jako k inspiraci. Racek v Dlouhé, plný brutality, záměrné křečovitosti a hrůzné krásy, je inscenací bezesporu vizuálně efektní. Krásná, působivá je i scénická hudba, jako z nějakého francouzského sentimentálního filmu, střihaná autentickými ruskými sborovými zpěvy. Jenže úplnost Čechových „velkých her“ na scéně umožňuje jen vykládat jejich smysl. Jakýkoli jiný režijní vklad, jakkoliv originální, onu dokonalou úplnost oslabuje a zatemňuje.
Divadlo v Dlouhé, Praha – A. P. Čechov: Racek. Překlad Leoš Suchařípa. Režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb. Premiéra 25. května 2017.
Komentáře k článku: S Čechovem neradno režijně cvičit
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
