Divadelní noviny > Zahraničí

Divadlo v evropském pohraničí

V hlavním městě Litvy Vilniusu byly koncem září k vidění dvě zajímavé produkce: polský režisér Krystian Lupa nabídl litevskou pre­mié­ru poslední hry Thomase Bernharda Náměstí Hrdinů (Helden­platz) a významný litevský režisér Eimuntas Nekrošius představil působivé zpracování Puškinova dramatu Boris Godunov.

Divadelní festival Sirenos, na kterém byly obě inscenace uvedeny, se vlastně ani nepočítá mezi festivaly. Akce je spíše přehlídkou pro odborné teatrologické publikum. Udělují se body, plánují hostování, hledají se talenty, buduje se kariéra. Na programu byla letos představení her mladých německých autorů jako Unter Eis (Pod ledem) Falka Richtera nebo Märtyrer (Mučedník) Mariuse von Mayenburga. A také ukázka rozezkoušeného Cleansed (Očištění) Britky Sarah Kane. Ač vypadají tyto počiny velmi ambiciózně, je vhodné hned na úvod varovat před nebezpečím, že z celoevropské festivalové politiky (včetně jejích podpůrných programů), z níž tyto projekty čerpají, nakonec může vzniknout unifikovaný divadelní eurostyl.

Legenda Nekrošius

Vraťme se tedy raději ke starší generaci, která ještě měla jasný umělecký rukopis, vynucený okolnostmi doby a politickými předpoklady. Eimuntas Nekrošius (narozen 1952) prošel sovětskou dramatickou školou. Studoval v Moskvě a dlouhou dobu zářil na sovětském a později i ruském divadelním nebi jako stálice. Dnes pracuje v Itálii a ve své domovině v Litvě a je z něj chodící legenda evropského divadla. Jeho inscenace Caligula v Moskvě (v roce 2011 ve Státním divadle národů s Jevgenijem Mironovem v titulní roli) byla lekcí diktátorské kariéry: Jak diktatura vzniká? Jak ji vybudovat? Jak se diktátorem stát? Navzdory rozdrobenému ději a epické šíři zaznamenala inscenace v Moskvě velký úspěch – a není těžké uhádnout proč.

Nekrošius ale není žádný divadelní revolucionář. V průběhu své kariéry si vyvinul osobitý, nezaměnitelný režijní styl. Jeho díla jsou textově velmi redukovaná, vždy zcela zaměřená na podstatu tématu, na jakýsi substrát inscenované předlohy. Nekrošius investuje nekonečně mnoho úsilí a času, aby vyjádřil každičký detail, který jej zajímá, a tím publiku vyjevil i ve známých textech nové a dosud neviděné události a jevy.

Boris Godunov

Jeho aktuální inscenace Puškinova Borise Godunova (Litevské národní divadlo Vilnius) není výjimkou. Je to „pravý“ Nekrošius. Publikum zná Borise Godunova většinou pouze jako předlohu stejnojmenné opery Modesta Musorgského. Puškin ale napsal své drama jako prvotřídní činoherní dílo. Není ničím menším než jeho odpovědí na Shakespeara – lze říci, že je i první a zatím poslední ruskou historickou hrou tohoto formátu. Puškin se ještě před ztvárněním této látky zabýval historickými prameny. V příběhu o převzetí moci Godunovem a vzestupu Lžidimitrije nemilosrdně zobrazuje mocenskopolitické čachry. Romanovcům tedy byl na obtíž stejně jako později Stalinovi a dnes Putinovi – není tedy s podivem, že hra byla v Rusku šmahem zakázána ještě dlouho po Puškinově smrti. A i dnes vyvolává živé společenské reflexe.

Nekrošius ve své inscenaci oživuje prostor jen těmi nejnutnějšími výtvarnými prvky. Nejpůsobivější jsou úzké schody, které se směrem vzhůru sbíhají natolik, že by nikdo nikdy nedokázal vylézt až k červeně zářícímu vrcholu. Vedle nich je vidět kousek kremelské zdi a jakási stalinská stavba ve velikosti hračky. Nohy herců představujících lid vězí v obřích dřevácích, které jsou pro jakýkoli druh pohybu zcela nevhodné. Text Nekrošius neaktualizoval. Spíše do dění vložil aktuální gestiku a symboliku. Původní příběh je doprovázen typickými mocenskými rituály a efekt je ohromující – dávný příběh Borise Godunova se tím přesouvá do souřadnic myšlení a dění přítomnosti. Zjednodušeně lze říci, že rituály moci Nekrošius ponechává tak, aby vypadaly historicky. A je na divákovi, aby se zamyslel nad tím, proč příběh Borise Godunova, který se odehrává na začátku období, které později vstoupilo do učebnic dějepisu pod názvem smuta, tedy období zmatků, má stále aktuální dopad a působivost.

Krystian Lupa

Přistupme ale k inscenaci Heldenplatz (Náměstí Hrdinů) polského režiséra Krystiana Lupy očekávané s velkým napětím. Lupa (ročník 1943) Thomase Bernharda v Polsku zpopularizoval, to je první, co je třeba vědět. Průlom v Polsku a následně i na evropské režisérské scéně se mu podařil v roce 1992 dramatizací románu Kalkwerk (pro Scenu Kameralnu Starého Teatru v Krakově). Na jeviště poté přivedl Bernhardovy texty Immanuel Kant, Ritter, Dene, Voss a Nad vrcholky strání a výš. Odvážil se zdramatizovat, mimochodem s velkým úspěchem, i jeho román Vyhlazení, ve Štýrském Hradci zinscenoval Mýcení… Tím není jeho zájem o rakouskou literaturu ani zdaleka vyčerpán. Lze tedy dopředu říci: Látka a její zpracování, jež si předsevzal Náměstím Hrdinů, jsou Lupovi důvěrně známé.

Náměstí Hrdinů

Inscenace Litevského národního divadla překvapí v prvé řadě věrností textu. Lupa do něj sice sem a tam lehce zasáhl, v zásadě ale pouze maličkostmi. Od režiséra, který s texty rád autorsky pracuje (a přitom je za určitých okolností i zásadním způsobem mění), je to až obdivuhodně zdrženlivý přístup. Scéna se v hlavních rysech drží Peymannovy vídeňské premiéry tohoto textu. Prázdný buržoazní byt, krabice připravené na přesídlení, jídelna ve třetím výjevu – nic nového se nepřidává. Obrazy působí konzistentně. Druhé dějství se odehrává – člověk je v pokušení říci samozřejmě – nikoli ve vídeňském parku Volksgarten, nýbrž v parku se siluetou Vilniusu v pozadí. Zobrazení zesnulého profesora Schustera na konci prvního dějství v jakémsi ohlédnutí zpět je sice nadbytečné, avšak neruší. Velké výstupy hospodyně v prvním dějství a profesora Roberta ve druhém jsou zvládnuty se strhující bravurou – tak vypadá velké divadlo, při kterém publikum děj sleduje a evidentně dobře se baví: nadávání politikům a vybrané opovržení kulturním děním jsou sázkou na jistotu.

Závěr hry pak Lupa přece jen pozměnil. Zatímco v Bernhardově originálu padne vdova obličejem na stůl, vybije u Lupy křik davu z Náměstí Hrdinů svou sílu ohlušující ranou. Jako při výbuchu. A následuje ticho. Rozdíl je to významný: zužující vzpomínka vdovy na rok 1938, která se jí po celé ty roky stále vrací a nakonec ji přivede do hrobu, je poetickým obrazem, kterým Bernhard připomněl přetrvávající zločiny nacistů až do naší doby. Pokud by byli smuteční hosté vymazáni z povrchu zemského na konci tak, jak to navrhuje Lupa, pak by hra vyprávěla příběh lidí, kteří fatálně chybně posoudí znaky doby a zaplatí za to vysokou cenu.

Pro Krystiana Lupu bylo očividně důležitější ukázat míru ohrožení intelektuálů a to, nakolik se dokážou mýlit i přes precizní analýzy skutečné podoby politické situace. Obsáhlé stížnosti na špatně vyžehlené košile a špatně zabalené kufry jsou smrtelně nebezpečné, protože – podle Lupy – vyčerpávají síly, které by byly lépe využitelné jinde. Je možné, že toto poselství je pro Vilnius roku 2015 praktičtější.

I přes tyto výtky bylo pro mne shledání s Náměstím Hrdinů velice podnětné. Hra se v Rakousku potýká s předsudkem, že byla napsána ve zvláštní historické chvíli, v roce 1988, tedy padesát let po německém anšlusu Rakouska, měla význam a dopad pouze tehdy, za tehdy daných politicko-společenských okolností. Pokud stále ještě někdo tento názor zastává, musím po zhlédnutí této inscenace jednoznačně reagovat: Ne, tak tomu není. Lupův přístup text osvobodil od břemene dávno vyčpělých skandálů a hleďme – Bernhardův text má působivost a účinek i dlouho po roce 1988.

Festival Sirenos je důležitou kulturní událostí Evropy. Litevské národní divadlo odvádí skvělou práci. Stručné shrnutí: Obě díla rozhodně stojí za vidění!

Autor je absolventem Vídeňské univerzity (slovanská studia a historie umění). Začínal jako literární a divadelní kritik. Od roku 1980 pracoval pro Rakouskou státní televizi (ORF), více než sedmnáct let byl jejím moskevským korespondentem. Nyní píše pro různá rakouská média, většinou o literatuře a divadle ve východní Evropě.

Z němčiny přeložila Zuzana Schwarzová

• Autor: Georg Dox
• Publikováno: 9. listopadu 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo v evropském pohraničí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ