Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Divadlo v kostce

Myslíte si, že lze za jeden den a jednu noc – tedy čtyřiadvacet hodin – vytvořit a před diváky zahrát divadelní inscenaci?

Odpovím hned v úvodu – jde. Dokázali to ve strašnickém Divadle X10. Na svatého Martina, 11. 11. 2017, uvedli takových inscenací rovnou pět, i když byly v „kapesním vydání“. Přes noc pět dramatiků napsalo texty, které měly být základem patnáctiminutového divadelního tvaru, během dne je tým režiséra s pěti herci nazkoušel a večer diváci zhodnotili výsledek.

Projekt The 24 Hour Plays se poprvé představil v Americe již roku 1995, první 24hodinové hry se uskutečnily v říjnu ve čtvrti Lower East Side na Manhattanu. Nyní se licence poskytují divadlům v Americe i Evropě a vznikají tak třeba také „rychlé“ muzikály – pod hlavičkou The 24 Hour Musicals. I v Čechách jsme se s podobným projektem již setkali, a to na poli filmovém. Jen byl mírně delší, jednalo se o 48 Hour Film Project.

Ředitelka Divadla X10 Lenka Havlíková na otázku, proč se rozhodli licenci získat a co bylo na přípravách nejtěžší, odpověděla: S nápadem přišel Petr Šmíd. Připadalo mi sympatické, jak mluvil o potřebě podporovat a propagovat současné autory. A protože Divadlo X10 se současné dramatice věnuje systematicky, přišlo mi logické, abychom se tohoto úkolu zhostili. A šílené projekty samozřejmě máme v oblibě. Přípravy trvaly zhruba tři čtvrtě roku a každá fáze měla svá překvapení. Tím nejlepším bylo, že prakticky nikdo neodmítl účast a všem to přišlo jako výborný nápad. A všichni k tomu přistoupili seriózně. Nakonec jsme oslovili převážně jak autory, tak režiséry i herce, kteří s X10 souvisejí, myslím nejen profesně, ale hlavně lidsky, což bylo určitě důležité rozhodnutí a díky tomu vznikl kompaktní tým.

Sluší se ještě dodat, že umělci nedostali žádný honorář. Výtěžek (diváci platí vstupné) z The 24 Hour Plays jde na charitu. Také vás jistě napadne otázka, zda si žádný z umělců nemůže nic předpřipravit. Samozřejmě může, ale pravidla a pokyny mu tuto snahu poměrně komplikují, projekt je totiž organizačně do detailů promyšlený.

Noční práce

První večer – v našem případě v pátek 10. listopadu v devět večer – se v divadle sešlo pět dramatiků a pětadvacet herců (pár jich nedorazilo, představili se tak aspoň pomocí video pozdravů). Herci si měli přinést rekvizitu, kterou pak musí dramatik ve hře zmínit. Naši herci ve Strašnicích byli velice kreativní – sekyra, oprátka, svítící dětské akvárium, deštník, pírko, šiška, list, švihadlo, tričko, batoh, kondomy, pecen chleba a ovčí sýr, rozlámaný stojan na noty… Vše se zaznamenalo polaroidem. Představili se také naši režiséři: Jan Nebeský, Jan Frič, Martin Františák, Jiří Pokorný a Michal Hába. A dramatikové: Egon Tobiáš, René Levínský, Petr Maška, Tomáš Dianiška a Ondřej Cikán. Výběr je to opravdu skvělý, s jedinou poznámkou – genderově nevyhovující.

Seznamovací večírek však končí, v divadle zůstávají pouze noční pracovníci. Pět dramatiků si v kroužku nad fotkami vybírá (postupně jako ve vybíjené) herce s jejich rekvizitami. René Levínský navrhuje, aby starší měli přednost, Lenka Havlíková však vytahuje kouzelnický klobouk a pět míčků s čísly. Myslí se na všechno. Herci jsou rozebráni – podle osobních sympatií, rekvizit i kreativity, s jakou se představili. A dramatikové si mohou hledat své místo pro psaní. Dva si okamžitě našli skryté, tiché koutky, dva jdou do divadelního baru na pivo a debatu, jeden si dá pivo a sedá si v poslechové vzdálenosti, ale okamžitě si začíná psát poznámky.

Postupně navštívím čtyři, abych se optala na jejich pocity, jen Ondřeje Cikána nemohu najít, později se dozvídám od dramaturga Ondřeje Novotného, že je v přístřešku nad schody. Může se tam kouřit a je tam zima, takže mu to simuluje domácí prostředí.

René Levínský a Tomáš Dianiška jsou dramatikové pohodáři, v pravidelných intervalech nás (což znamená strašnický tým dramaturgů, produkční, uměleckou šéfku Ewu Zembok a mě) chodí oblažovat svou přítomností a humorem.

René Levínský akci zhodnotil: Normálně taky píšu přes noc, ale samozřejmě s nožem na krku, režisérky mi telefonujou (pracuju už jen s ženami a Fričem), aspoň tři scény ať mám u snídaně, no a já píšu jako vyvrhel, jako člověk, co není schopen odevzdat práci večer, tíží mne svědomí a zmocňuje se mne bezmoc, v pět ráno posílám mailem ony tři scény, aby dorazily ke snídani, a klepu se, jestli mi náhodou nezkolabuje router. Zatímco když jsem přistoupil na to, že budu psát přes noc ve Strašnicích, dostal jsem jednohubky, všichni se na mě usmívali a říkali, že jsem hrdina, že mě obdivujou, že takovou věc zvládnu, sud Plzně byl naraženej a Lenka Havlíková i Ondřej Novotný se mě ptali co půl hodiny, jestli nějak nepotřebuju pomoci, se zápletkou, s postavama, no prostě se vším. Potřeboval bych, aby se tahle akce opakovala tak aspoň dvakrát do měsíce, možná by Lenka mohla ve Strašnickým divadle otevřít noční laboratoř český dramatiky, že bychom tam my české dramatičky i my čeští dramatici chodili po nocích psát a ona by s náma ponocovala a česká kultura by bohatla každým naším dalším ušlechtilým slovem. To bych si moc přál.

Však také v nevypsané soutěži vyhrává. Má hotovo už ve čtyři (termín odevzdávky je v sedm), před pár minutami svůj text sice odevzdal Egon Tobiáš, ten ale psal ručně, ne na počítači, jeho text se tedy ještě v tuto chvíli přepisuje.

Poslední je Tomáš Dianiška, dlouho ho trápí konec. Vyřeší to ovšem elegantně, smrtí… A o své zkušenosti poté řekl: Nejhorší bylo, že jsem to musel odevzdat hotový. Žádný den na rozmyšlenou. V pět ráno jsem měl krizi, všichni kolem to už dopsali a já měl jen šest stránek. Normálně bych zaklapnul komp a vrátil se k tomu za týden. Ve Strašnicích to nešlo.

 

Denní šichta

Noc končí, dramatikové odcházejí. A v osm ráno přichází na snídani režiséři (čtyři z pěti, Jan Nebeský totiž dostál svému včerejšímu slibu, že nepřijde před polednem). Mají si vybrat hry, které do večera nazkoušejí. Lenka Havlíková navrhuje, že se nebude ztrácet čas čtením her, režiséři si mají zkusit vybrat své texty podle anotací a názvů. Autoři musí zůstat tajní.

Je to logická úvaha, v malém českém divadelním rybníčku se všichni znají a poznají. Jakmile by si režiséři přečetli text, zaručeně by podle stylu autora odhalili. A samozřejmě také herce podle toho, jaké rekvizity se ve hrách objevují. Takto zůstává zachována velká hra.

Na stole se tedy objevuje pět papírů s anotacemi a tituly: Na křižovatce konec, Cirkus Fouček – Dnes naposled, Vibrace, Hnízdo/Srub, Láska. Režiséři chvilku váhají a první vystřelí Jiří Pokorný. Poté chce srub Martin Františák, Jan Frič a Michal Hába nakouknou do vytištěných textů.

Jan Frič o tomto ránu prozradil: Sešli jsme se ve velmi nepříjemnou hodinu v sobotu ráno. Přistály před námi papíry s krátkými anotacemi textů, které vznikly předešlou noc. Přečetli jsme si je společně nahlas a nastalo ticho. A najednou se kdosi ozval a jeden z těch textů si přivábil k sobě. Já sám jsem váhal nad tématem řopíku a tématem školního kabinetu. V obou případech jsem byl přesvědčen, že za nimi stojí Egon Tobiáš. Než jsem tuhle rozespalou myšlenku dokončil, Martin Františák se přihlásil o řopík. Otevřel jsem tedy text Cirkus Fouček a v mžiku poznal typickou typografii Reného Levínského. A bylo jasno.

Výběr dopadl překvapivě. A kdybych nebyla tomuto setkání přítomna, myslela bych si, že zasáhla ruka zkušeného dramaturga. Horor z Toronta Láska (s velmi krátkou anotací) Egona Tobiáše zůstal nevybrán, a tak ho dostal přidělen Jan Nebeský. Napadlo mě, že to tedy bude inscenace snového (a osvědčeného) týmu. Jan Frič si podle typografie zvolil „poučnou hru pro mladistvé“ Reného Levínského. Martin Františák podle tématu hru Hnízdo / Srub Petra Mašky. Humornou zběsilost Vibrace Tomáše Dianišky režisér Jiří Pokorný. A text o konci světa, psaný v patnáctislabičném jambu, Na křižovatce konec Ondřeje Cikána bude režírovat Michal Hába.

A už přicházejí herci, dozvídají se, s kým budou v místní škole zkoušet, a zase odcházejí. Zůstává pouze tým Láska a vyčkává poledního příchodu Jana Nebeského. Nelení ovšem, brzy odhalí autora a začnou si předčítat dialogy v kavárně. Den uplyne velice rychle. Vidím herce zkoušet, jíst, odpočívat. Dvě scénografky, Jana Hauskrechtová a Andrijana Trpković, se neustále noří do skladu a vytahují nové a nové kostýmy a rekvizity, vaří divadelní krev (je pozoruhodné, jak noční, stresové psaní ovlivnilo myšlení autorů – v jejich hrách se vyskytují strašidelné a snové motivy). A také se vzpomíná na 17. listopad…

Večerní vyvrcholení

A nastává očekávaný večer. Přicházejí diváci, kteří se, bohužel, nemohli zúčastnit pro mě nejzajímavějších chvil. Zažila jsem během jednoho dne a jedné noci „divadlo v kostce“. Vím, že ať už dopadnou premiéry a zároveň derniéry jakkoli, budou se mi líbit.

Šťastně vypadají i všichni zúčastnění. Nikdo se nebral příliš vážně, jak dokazuje například Michal Hába, který měl podle mě téměř nesplnitelný úkol, během několika hodin nazkoušet komplikovaný text Ondřeje Cikána. Zkoušení během 24 hodin pro mne nebylo nijak zvlášť rozdílné od běžného zkoušení v rámci „nezávislého“ divadla, kde také není moc času ani peněz. Na téhle zkušenosti bylo příjemné, že jsem se nemusel dopředu trápit podceněnou přípravou, protože žádná už podle pravidel být nemohla. Takže to osobně hodnotím jako velmi příjemnou akci, prozradil Hába o této jedinečné zkušenosti.

Divadelní maraton dopadl skvěle. I když můj kritický mozek už dávno spal, jsem si podle reakcí jistá, že se diváci bavili. Navíc iniciátor Petr Šmíd večer kultivovaně moderoval a během přestavby si povídal na jevišti s účastníky. Dozvěděli jsme se tak například, že René Levínský a Egon Tobiáš potřebují k psaní plnou lednici. Co víc si přát!

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 28. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadlo v kostce

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ