Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Divadlo v šapitó No. 2
V pátek se poprvé na Letní Letné představilo kvarteto artistů Cirque Le Roux. Jejich inscenace The Elephant in the Room je kombinací eroticko-travičského tajemna s pozoruhodnými akrobatickými prvky. Pokud byste ovšem čekali také na zjevení slona, tak jako já, nedočkáte se.
Pohovka dekorovaná surrealisticky umístěnými končetinami košatícími se do všech stran zůstává po celou dobu uměleckým artefaktem, ale postupně v produkci ztrácí důležitost FOTO FRANTIŠEK ORTMANN
Jak jsem si následně vyhledala: „Slon v místnosti“ znamená cosi jako: jasné a zřetelné téma, které visí ve vzduchu, ale nikdo o něm nehovoří. Jaké je velké téma této inscenace, si můžeme jen domýšlet – každý divák si je totiž může interpretovat podle svého, ať už dá přednost lehce morbidní travičské náladě, dekadentnímu sexu v různých podobách, boji o majetek, nebo potenciální vraždě. Atmosféra odkazuje k filmu noir – ponuré tajemno, hra stínů, stísněná nálada a sem tam zajímavý světelný design, kdy se desítky zvláštních lamp spouštějí k zemi a vypadají jako jedovatě světélkující houby. Filmová inspirace tu je ovšem daleko širší – evokují ji jednak počáteční titulky, scéna pokoje s proměňujícími se obrazy v rámech na pozadí, či zapracování prvků filmové grotesky a burlesky do děje.
My sledujeme dění v bočním pokoji, kam zdáli zaznívá hluk svatebního veselí a populární melodie 30. let minulého století. Sem si odskakují hosté ze svatby pana Baracka a slečny Betty. Dost možná je lepší příliš se nesnažit pátrat po motivacích postav, spíše je jen vnímat jako figurky eroticky eventuálně travičsky laděných variací. Jako u jiných podobných produkcí platí i zde – čím méně se akrobaté snaží hrát a mluvit a soustředí se na akrobatické prvky, tím lépe. Zpočátku se inscenace rozjíždí opravdu pomalu. Zatímco pánové působí jako dandyové, vizáž mladé paní se pohybuje někde na pomezí mezi panenkou a zkušenou bordelmamá… Záhadný Američan v Paříži (jeho motiv je ilustrován stejnojmennou Gershwinovou skladbou) v podání Philipa Rosenberga má wildeovské rysy a zpočátku se projevuje pouze výkřiky – To je divné! To je směšné!, zatímco láká do svých erotických sítí chvílemi mladou paní, ale mnohem raději sluhu v podání Gregoryho Arsenala. Ten je ostatně prvním, kdo předvede několik akrobatických kousků, jejich vyvrcholením je vzepření na jedné ruce na torzu ženské figuríny, zaražené do pohovky. Pohovka dekorovaná surrealisticky umístěnými končetinami košatícími se do všech stran zůstává po celou dobu uměleckým artefaktem, ale postupně v produkci ztrácí důležitost. Třetím pánem je ženich – vytáhlý, kníratý Yannick Thomas, dvakrát převyšující všechny ostatní jako by vypadl z němé grotesky.
Dění je plné drobných gagů – včetně vyhazování a vypadávání ze dveří a dokonce i trochu vousatý fór s vysazením dveří. Rafinovanější odstíny vše získává až příchodem dámy – tedy slečny Betty, alias mladé paní Barackové v interpretaci Lolity Costet, která po celou dobu marně nabízí číši šampaňského okořeněného jedem novomanželovi (jed nakonec samozřejmě vypije ten, jehož se to netýká – chudák Američan, který jeho zbytek polibkem předá i svému sluhovi). Tyto drobné dějové nitky ovšem nejsou až tak důležité a působí spíše matoucím dojmem. Pozornost více strhávají akrobatické prvky, stále technicky náročnější, vizuálně působivé a přitom realizované s překvapující lehkostí.
Čtveřici artistů spojuje někdejší studium na kanadské cirkusové škole, nejvyšší člen a nejmenší členka pak mají společnou domácnost. Silovou základnu pro veškeré vzpírání kolegů a pyramidy těl zastává Yannick, Lolita se proměňuje v poletující vílu nebo hadrovou panenku. Ale ani další dva muži se nenechají zahanbit, svižně metají kozelce, létají vzduchem a vytvářejí surrealistické obrazce připomínající propletené větvoví stromů v pralese. Na závěr se stoupá do výšin – artisti doprostřed scény staví čínskou tyč a na ní předvedou až zběsilou sérii podivuhodných opičích šplhů, zemské přitažlivosti i lidské síle odporujících hromadných figur.
Cirque Le Roux přivezl představení, které může chvílemi působit trochu zmateným dojmem (zvláště, když stále čekáte na toho slona…), ale po akrobatické stránce nesmírně vynalézavé. Na Letní Letné ho můžete vidět až do 30. srpna.
///
Více na i-DN:
Ostatní díly festivalových reportáží:
Komentáře k článku: Divadlo v šapitó No. 2
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Rudolf Leška
Pekna recenzia,
ale nesuhlasim celkom s tym, ze by inscenacia posobila zmatenym dojmom. Na to, ze islo o novy cirkus, bola podla mna dramaturgicky prekvapujuco konzistentna a dokonca prehladna. Pre mna osobne to bol nadherny priklad nenasilneho spojenia divadla s akrobaciou.
23.08.2016 (1.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Souhlasím s Rudolfem –
(moc) pěkná recenze, přesný popis dění i atmosféry… i s tím, že inscenace je dramaturgicky konsistentní, dějově přehledná, nenásilně spojující divadlo s akrobacií…
Co však je – pro mne – těžko stravitelné, je to, že Francouzi posouvají nový cirkus, který dosud patřil avantgardě a divadelnímu okraji, tedy zjednodušeně řečeno off- či off off-divadelním scénám, kam si každý musí najít cestu sám, do banální měšťanské kultury. Jako by jej „přesazovali“ z off-Broadwaye na Broadway, z fringe na West End. Asi je to logická cesta, vždyť i Dylan dnes zpívá Sinatru, nový cirkus (i folk) tak ale ztrácí umělecký kredit i důvod vážněji je sledovat.
Hůl však nelámu. Stále jsou původní postoje ctící performeři. Třeba Daniel Gulko či Iva Bittová, abych uvedl někoho z letošní či předloňské Letné.
31.08.2016 (1.44), , Trvalý odkaz komentáře,