Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Divadlo v šapitó No. 3
Velkým tahákem festivalu Letní Letná je australská skupina Circa, která do Prahy přijela s projektem Beyond. Šapitó zhruba pro šest stovek diváků uzpůsobené jako ring včera zdaleka ve švech nepraskalo, přesto se mohlo kolemjdoucím venku zdát, že vevnitř se děje něco průlomového.
Všechno v Beyond bylo už tolikrát viděné, všechno už tolikrát otleskané a ohvízdané FOTO FRANTIŠEK ORTMANN
Tolik se tleskalo, hvízdalo a nadšeně vykřikovalo. Prakticky pořád. Stačilo třeba, aby někdo na jevišti jen roztočil kousek papírku jako vrtulku, a obecenstvo šílelo, jako kdyby do Prahy přijel papež a dělal tu přemety. Lidi si za svých 590 Kč prostě nedokážou představit, že by se snad mohli nudit. A tak aplaudují a aplaudují… a přitom Australané nepřivezli nic, co už by dávno neviděli.
Oproti jiným projektům tohoto druhu je na Beyond sympatické, že se režisér Yaron Lifschitz nesnaží diváky přesvědčit, že má jeho kus mnoho společného s divadlem. V anotaci se sice píše něco o surreálném světě mezi lidským a zvířecím, ale naštěstí to byla jen slova. Sem tam navlečené masky králíků a opic a nešťastný herecký pokus o předvedení člověka, s jehož hlavou není něco v pořádku, byly jediné neakrobatické momenty v jinak čistě sportovní přehlídce. Číslo střídalo číslo a naštěstí se nikdo nesnažil uměle navozovat iluzi nějakého příběhu. Všichni účinkující mají nepochybně pevné svalstvo, některé ženy by možná měly podobný problém na olympiádě závodit mezi ženami jako jihoafrická běžkyně Caster Semenyaová.
Sem tam navlečené masky králíků a opic a nešťastný herecký pokus o předvedení člověka, s jehož hlavou není něco v pořádku, byly jediné neakrobatické momenty v jinak sportovní přehlídce FOTO FRANTIŠEK ORTMANN
Proběhlo všechno od pozemní akrobacie, šál, gymnastických cviků až po šplh na tyči. Všechno dokonalé, obdivuhodné a… nudné. Dokonce ani vizuálně, na což nový cirkus často spoléhá jako na poslední instanci zachraňující důvod k jeho existenci, představení nezaujalo. Všechno bylo už tolikrát viděné, všechno už tolikrát otleskané a ohvízdané. Pokud si někdo skutečně zaslouží potlesk, je to autor soundtracku. Jeho výběr hudby aspoň dokázal navodit „nějakou“ atmosféru.
Abych ale jen šmahem netopil, nutno říct, že závěrečné číslo s tyčí, na němž se podílel celý soubor, mi v hlavě utkvělo. Naplnilo potřebu vidět něco nevídaného, nechat se uchvátit, nechat si bezděky svírat pěsti v trnutí, jak to dopadne. Na vteřiny a centimetry sehraní artisté po tyči ručkovali, padali hlavou k zemi, aby se zastavili těsně nad podlahou a těsně před jistým zlomením vazu, rotovali kolem, přeskakovali se… zkrátka po všech tuctových výmycích na hrazdě konečně něco. NĚCO. Ale tohle něco trvalo bratru deset minut. V kontextu 75 minut celku je to málo.
///
Více na i-DN:
Ostatní díly festivalových reportáží:
Komentáře k článku: Divadlo v šapitó No. 3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
