Divadlo ve službách dramatika
Jsem spisovatel. Bez Tamashy bych stále ještě řídil taxík…, píše Ishy Din na serveru londýnského divadelního tělesa Tamasha (zal. 1989), zaměřeného na prezentaci nových dramatických textů. Na tamější divadelní scéně se stále více ozývají „hlasy, které nebývá obvykle slyšet“. Mohou být kulturně promíšené nebo sociálně marginalizované. Hlavně aby byly nové!
Joe Sellman-Leava: Nálepky / Labels (prem. 5. srpna 2015, Edinburgh Fringe) FOTO BENJAMIN BORLEY a ANNA BRUCE
Zájmem (a leckdy i upřímným) o současnou britskou dramatiku se dnes zaklínají snad všechna londýnská divadla. Své autory si přitom hýčkají způsobem, jaký jim může kdejaký náš dramatik jen závidět. Bedlivě pročítají všechny obdržené texty, často bez ohledu na pisatelovo zázemí (ať už je zastoupen agentem, či nikoli) a předchozí zkušenosti. V případě The Royal Court Theatre na jihozápadě Londýna, oddanému službě textu od svých prvopočátků, kdy bylo roku 1956 otevřeno premiérou kontroverzní hry Johna Osborna Ohlédni se v hněvu / Look Back in Anger, přesahuje pak roční obsílka 3500 dramat! V nich dramaturgové divadla hledají slibné výhonky a dále je kultivují. Takovým výhonkem byl nedávno například Mike Bartlett, jehož Zemětřesení v Londýně (Earthquakes) otřásá dnes i Novou scénou pražského Národního divadla… (nemluvě o Royal National Theatre na Southbanku, které Bartlettovy kusy uvádí soustavně). I ve Studiu RNT se jako v inkubátoru líhnou projekty nových talentů, mnohdy pak představené veřejnosti přímo na jedné z jeho velkolepých scén.
Státní dotace přitom nejsou nezbytnou podmínkou podpory dramatiků, zvlášť pokud tito nemíří rovnou na nejznámější scény, ale spokojí se pro začátek třeba s divadélkem ukrytým v podkroví jedné z krčem jihozápadní části metropole (Finborough Theatre). Podle aspirujícího spisovatele Zielly Bryarse by si novici v oboru měli vybírat právě menší, „fringeové“ scény, které si bedlivě hledí svých objevů a nabízejí jim úzkou spolupráci s režisérem i herci.
Miniaturisté
Arcola Theatre, tahoun off-westendové produkce v londýnském Dalstonu, následuje od ledna loňského roku trend doby pořádáním scénických čtení zbrusu nových textů pod hlavičkou svého PlayWROUGHT festivalu. Přitom v listopadu oslavila jiná jejich obdobná akce už desáté narozeniny. Jde o (dnes už) legendární večery zvané Miniaturisté (The Miniaturists), sestavené vždy z pětice dvacetiminutových her napsaných speciálně pro tuto příležitost. Komponovaný pořad se na programu Arcoly objeví čtyři- či pětkrát do roka, vždy s jinou sestavou titulů (kromě dvou představení v jeden den se show nereprízuje). Jakkoli některé přerostly do plnohodnotných celovečerních produkcí, záměrem producentů je popularizace krátké formy a maximální vstřícnost jejím tvůrcům. Mohou se v ní zabývat čímkoli a při inscenačním procesu spolupracovat s kýmkoli. A to způsobem, jaký jim nejvíce vyhovuje – divadlo tak vpravdě slouží dramatikovi.
Za dekádu tohoto projektu se do něj zapojily stovky nadějných „greenhornů“ společně s ostřílenými „mořskými vlky“, experimentujícími se svým dramatickým rukopisem. Hry jsou totiž vytvořeny a nastudovány během krátké doby, autor tedy vidí svou myšlenku materializovanou na jevišti velmi rychle, přitom s téměř vší divadelní parádou.
V desetileté historii přispěli svou dramatickou troškou do „miniaturistického“ mlýna například David Eldridge (u nás známý hrou Pod modrým nebem / Under the Blue Sky, Divadlo Na zábradlí, prem. 2005) nebo Moira Buffini (u nás Král je panna / Silence, Klicperovo divadlo, prem. 2010).
Naposledy všechny ostatní zastínil James Fritz se svými Dvojčaty (Twins). Na drobné ploše rozvíjí životní drama staršího z nich, které zemře těsně po narození, i mladšího, jež se dožije úctyhodného věku. Oba příběhy plynou souběžně, vzájemně se přehlušují, přerývají: každý příběh zvlášť simultánně interpretují dvě generačně vzdálené herečky. Sedí za stolem, s očima vpitýma do lékařského záznamu (v prvním případě) a do rodinného fotoalba (v druhém). S nadsázkou podaná rekapitulace životních peripetií přeživší sestry lehce vykreslí charakter, zatímco dojmotvorné výkřiky jejího alter ego přidušeného při porodu obtěžkávají nenucené vyprávění tísnivými emocemi. Stopky přitom oběma stejně přísně měří čas (dvacetiminutový limit), aby svůj život odžily vteřinu po vteřině, respektive rok za rokem.
Dvě nesourodá dramata prostoupená vjedno, takovým způsobem projektuje James Fritz do originální formy téma nedílného sepětí dvojčat. Dramatikovo jméno se mi vrylo do paměti už na loňském Fringe festivalu v Edinburghu, kde recenzenti vynášeli vysoko jinou jeho „vztahovku“ – Ross a Rachel. Roku 2014 debutoval celovečerní hrou Čtyři minuty dvanáct vteřin (4 Minutes 12 Seconds) v Hampstead Theatre, další výspě začínajících autorů na severozápadě Londýna (nedávno ji znovu uvedla Trafalgar Studios). Prvotina byla okamžitě nominována na Olivierovu cenu. Mám tušení, že o Jamesi Fritzovi ještě uslyšíme…
Nálepky
Ve stejnou dobu jako Arcola zacílil bodový reflektor na žhavé dramatické novinky i Bush Theatre ve svém čtvrtém ročníku dvoutýdenní přehlídky nazvané RADAR. Divadlo otevřené roku 1972 v Shepherds Bush (západní části Londýna) se pro mladé progresivní spisovatele stalo jednou z nejvlivnějších kolébek na světě. Programově upřednostňuje tvorbu zrcadlící aktuální dynamiku britské kultury. Propletení osobní zkušenosti s politickou praxí stojí za úspěchem loňského edinburského hitu dramatika a performera Joe Sellman-Leava Nálepky (Labels) z dílny Worklight Theatre (prestižní ocenění Fringe First, nominace na Amnesty International Freedom of Expression Award). Soubor se opět trefil do černého, když po svém debutu z roku 2011 ohledávajícím příčiny tehdejších bouřlivých nepokojů v ulicích Londýna (How to Start a Riot) sáhl po autobiografickém textu odrážejícím problematiku multikulturní Británie – hra (jedna z dvanácti prezentovaných na RADAR) tu byla uvedena pouhé tři dny po listopadových teroristických útocích v Paříži!
V Británii bývá často zvykem, že autor svůj projekt na jevišti sám „prodá“. Jako v případě Nálepek, kdy performer Joe Sellman-Leava před diváky doslova obnažuje vlastní soukromí, svou osobní historii, svou životní cestu. Na jejich pozadí pak glosuje palčivé společenské otázky. Joe Sellman-Leava si v intimním autorském monologu bere na mušku svůj smíšený původ (jsa po otci polovičním Indem), zkoumá povahu slov, která kategorizují jednotlivce. Postupně sám sebe i diváky v první řadě sálu polepí štítky označujícími určitou charakteristiku (třeba nepřítel). Nálepky, napěchované v jeho příručním kufříku, potřebujeme pro orientaci ve světě všichni. Mohou ale také odrážet náš strach a zpětně ho podněcovat – nebezpečným způsobem třeba ve volebních kampaních… Na příkladě veřejných prohlášení, která v rozdmýchané protiimigrační rétorice přirovnávají přistěhovalce například ke švábům, ale i na vlastních zkušenostech s předsudky opředeným příjmením Patel (musí si zvolit nové, chce-li se stát „plnohodnotným“ občanem), snědší barvou pleti, karikováním přízvuku a nemožností profesního uplatnění otce počínaje a výsměchem spojeným s hanlivým označením Pakoš (Paki) konče, usvědčuje moderní britskou populaci z přetrvávající xenofobní inklinace. Ani multikulturní království neodpouští původ již ukotvených, přesto stále vykořeněných potomků někdejších imigrantů, jakkoli též britských občanů. Nijak zvlášť objevný postřeh povyšuje Sellman-Leava silou slova na papíře i těla na scéně na autentickou uměleckou výpověď „žité reality“. Činí tak s jemným humorem, sebeironií, zranitelností i noblesní převahou.
Nacházíme-li se v Londýně…
Politická aktualita má na britské divadelní scéně dveře vždy otevřené. Dramaturgové rádi dávají prostor specifické subjektivní zkušenosti, zejména z okrajové sféry veřejného zájmu. Dramatikové testují generační, genderové, rasové a jiné stereotypy a hledají v nich klíč k nalezení osobní i nadosobní identity uvnitř sociálně a kulturně vysoce diverzifikované země. Autory sice zajímá i globální klima, ale přednostně upírají zrak k domácím poměrům. Nacházíme-li se v Londýně, mluvme o Londýně, jako by znělo z úst většiny zdejších dramatiků. Pokud se zdejší dramatik nevyčerpá kritikou konzumního způsobu života a úpadku duchovních hodnot urbanizovaného velkoměsta (jak se občas stává), má naději, že jeho hlas bude skutečně slyšet.
Komentáře k článku: Divadlo ve službách dramatika
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
