Divadlo ve varu (No. 1)
Modernizované prostory divadelní kavárny Divadla Jiřího Myrona vřely očekáváním divadelníků, jaké bude zahajovací představení festivalu Ost-ra-var z produkce NDM Ostrava Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy s podtitulem Fotbalový driblink napříč dějinami dvacátého století. Kávu a víno tu popíjeli a na dobrotách si pochutnávali staří festivaloví bardi vedle nováčků, ve foyeru hosty vítaly známé tváře usměvavých producentek, rozdávaly plátěné festivalové tašky s materiály, samozřejmě programy ke všem očekávaným představením. Prostě jako při posledním Ost-ra-varu v roce 2019, když další dva ročníky znemožnil covid. Ale buďme upřímní, do festivalu se mnohým ostravským divadelníkům moc nechtělo po ostrých konfliktech z let 2018 až 2019, zejména někteří herci nechtěli slyšet, co si o jejich herectví myslí hlavně studenti, ale ani režie a dramaturgie předvedených inscenací z kritických debat nevyšly bez šrámů.
Lojzek Lapáček nečekaně navázal kontinuitu festivalu, protože na tom, o čem hned napíšu, se před lety festival rozhádal.
Přitom bylo co očekávat: prózu zdejšího literáta Oty Filipa pro jeviště adaptoval Tomáš Vůjtek, který podobná témata hodně dobře psal v Komorní scéně Aréna, také režie Janusze Klimszy slibovala působivé vyprávění osudů kluka s merunou od 30. do 60. let. Jenže dramatizace je rozvleklá, potřebovala by dramaturgicky vykartáčovat v celku i detailech, hlavně v upovídaných replikách, ostravské reálie se v textu ztrácejí – popravdě příběh se mohl odehrát kdekoli jinde v Sudetech. S fotbalem se tu moc nedribluje, je to spíš pozadí pro převlékání kabátů v různých režimech těch let. Jenže to už je dnes příliš provařené, pokud se nenajdou neznámé překvapivé skutečnosti, a ty jsem v textu neobjevil.
František Strnad (Deutscher / Hyneš), David Viktora (Staniolowski / Jurzena), Robert Finta (Lojzek), Kamila Janovičová (Anka), Petr Houska (Ludva) Foto: Martin Kusyn
Nejhůř přitom není v liteře díla, ale na jevišti, když Klimsza koncizní výpověď utopil v jednotlivých výstupech, v plakátové demonstraci situací, jindy zase v až hysterickém jednání postav. Hraje se v pravda šikovně manipulovatelné ohradě fotbalového hřiště, jak je známe třeba z filmu Klapzubova jedenáctka, komunistický režim nastoupil z korby skutečného historického náklaďáku, který herci dotlačí na jeviště, ale do myslí postav, proč jednají zrovna tak a ne jinak, takové divadlo nemůže ani nahlédnout a scéna či rekvizity tomu také nepomáhají, spíš naopak.
Henryk Šimek (Erišek), Robert Finta (Lojzek) Foto: Martin Kusyn
To nejhorší zmiňme nakonec: dobří herci hrají prvoplánové šarže a drmolí kvanta textu v jedné oznamovací kadenci, ani se nepokoušejí najít v promluvách podtexty a kontexty, které teprve jsou podstatnou výpovědí jejich postav. Jak věcně po smyslu a situaci mluvit ukázal jen Jan Fišar v roli Táty Lojzka. Robert Finta provařil text v titulní roli nejhůř. Herci většinou skoro čtyři hodiny (!) křičí, což ničemu dobrému nepomůže, snad jen bolesti hlavy.
Nezačali jsme zrovna šťastně ani organizačně – ve Staré aréně tou dobou hráli Její pastorkyňu, kdybych to byl býval věděl, tak bych do Myrona nechodil, asi… I když na Lojzka jsem byl hodně zvědavý. Vůbec v programu festivalu Stará aréna chybí, proč?
Dodejme, že papírový časopis nevychází, jen blog na netu. A že na náměstí to žije vánočními trhy, ke kterým na kytaru vyhrává i Petr Klarin Klár. Inu, je to region razovitý.
Komentáře k článku: Divadlo ve varu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
