Divadlo ve varu (No. 2)
Druhý festivalový den odstartoval inscenací Venuše v kožichu z Divadla Petra Bezruče. Stejnojmenná hra Davida Ivese z roku 2010 pojednává o dramatikovi a debutujícím režisérovi Thomasovi (Lukáš Melník), který vypsal konkurz pro herečku do hlavní role připravované jevištní realizace svojí hry. S uchazečkami (z nichž ve svěřování do telefonu přejde plynule k ženám obecně) není vůbec spokojen. V ten moment do jeho bytu doslova vtrhne opozdilá zájemkyně Vanda (Markéta Haroková), která se čirou náhodou jmenuje stejně, jako hlavní postava Thomasovy hry. Přesvědčí ho (dost invazivním způsobem), aby si ji přece jenom poslechl a shodí kabát, pod kterým má krátkou koženou sukni, korzet a černý obojek. Thomasova hra je totiž adaptací erotického románu Leopolda von Sacher-Masocha, podle kterého je pojmenován masochismus.
Vanda (Markéta Haroková) a Thomas (Lukáš Melník). Foto: archiv divadla
Haroková hraje Vandu ze začátku jako naivní a lehce zoufalou herečku, které jde o to za každou cenu získat kšeft, velmi záhy se ale projevuje jako inteligentní a asertivní žena a získává kontrolu nad situací. Donutí Thomase, aby jí byl hereckým partnerem, čímž ho dostává do choulostivých situací plných sexuálního napětí. Po chvílích, kdy by si divák mohl myslet, že se mezi dvěma postavami vyvíjí nějaký vztah, nastává tvrdý střih, kdy se Vanda striktně vymezuje proti replikám ve hře, které považuje za sexistické. Boj o dominanci ve fikčním světě dramatu se propisuje do boje o dominanci mezi Thomasem a Vandou. Kde vlastně končí fikce a kde začíná realita? A kdo je vůbec Vanda?
Vanda (Markéta Haroková) a Thomas (Lukáš Melník). Foto: archiv divadla
Nakonec nesejde na tom, jestli je Vanda opravdu herečka, soukromé očko najaté Thomasovou snoubenkou, nebo výplod fantazie šovinistického spisovatele nabádající ho k sebereflexi. Důležité je, že boj Vanda vyhrává. Thomas končí vysílený, degradovaný a přivázaný silonkami ke sloupu. Vanda jako bohyně Afrodita. Dokončuje tak symbolický oblouk, ve kterém je podle mě největší síla inscenace – od prosté herečky chodící po scéně ve spodním prádle a podbízející se režisérovi pro získání role, jež by mohla být ztělesněním tzv. “male gaze”, přes ženu vzdělanou a kriticky uvažující, po bohyni, která nastolí nový pořádek. Onen oblouk by nemohl fungovat bez precizního, energického a neskutečně variabilního herectví Markéty Harokové, kterému neméně zdařile sekunduje Lukáš Melník.
Inscenace Pan Ein a problém požární bezpečnosti z Komorní scény Aréna. Foto: archiv divadla
Po mém nadšení ze začátku dne přišel ale trochu tvrdý návrat do reality v podobě inscenace Pan Ein a problém požární bezpečnosti z Komorní scény Aréna. Drama ruského odpůrce putinovského režimu Viktora Šenderoviče sleduje osud obyčejného občana Eina, kterému starosta města a jeho spolupracovníci obsadí dům za účelem protipožárních opatření. Velmi záhy Einovi dojde, že požární bezpečnost byla jen absurdní výmluva pro invazi do jeho domu a začne protestovat (tedy stát před svým okupovaným příbytkem s transparentem “to je můj dům”). Jeho odpor je ale bez následků a otevřený konec hry nás nechává bez větší naděje na lepší budoucnost.
Nebyla to ale absurdní společensko-kritická alegorie, se kterou jsem měla problém. Všechny ženské postavy, které se inscenátoři rozhodli převést do jevištní podoby, byly neskutečně pasivní a zploštělé. Ať už se jednalo o Einovu manželku, která i po Einově vyhoštění zůstává v jejich bývalém domě ochotně vařit novým pánům, či jeho dceru, která po jevišti chodí polonahá a bláhově se nechává svést inspektorem nechávajíc rodiče na problémy samotné, nebo oportunistickou rodinnou služku, jejíž kostým bych zařadila spíše do pornografického snímku než do inscenace o aktuálních mrazivých ruských reáliích. Po shlédnutí Venuše v kožichu jsem bohužel na tuto chybějící kvalitu nedokázala nemyslet, což mi přehlušilo jakýkoliv jiný dojem z představení.
Chuť jsem si večer spravila off-programem ve Studiu G. Dvě čárky je inscenace spojující rap, dětské říkanky, hru s maňásky a performativní přednášky, jejíž název odkazuje ke dvěma čárkám na pozitivním těhotenském testu. Zabývá se nejen těhotenstvím, ale také tématy mateřství, menstruační chudoby, partnerského soužití či škodlivosti hormonální antikoncepce, a to z pohledu mladých žen před třicítkou. V kontextu dříve zmíněného “male gaze” by se dalo mluvit o “female gaze”, nicméně v tomto případě nemá zvolená perspektiva efekt stereotypizující, ale edukativní. Nejedná se díky dynamickému střídání jevištních prostředků o pouhou prezentaci jevů, se kterými se mladá žena v současné době ve svém intimním a rodinném životě potýká, ale o celek nabitý energií a humorem. Čtvrtek tedy považuji za z většiny úspěšný den a (alespoň pro mě) příjemně sálající ženskou tematikou.
Komentáře k článku: Divadlo ve varu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
