Divadlo ve varu (No. 3)
Dlouhé chvíle. V tom dobrém i špatném smyslu slova. Tak bych definovala svůj páteční OST-RA-VARový zážitek. Tři hodiny jsem se vyloženě nudila v Komorní scéně Aréna při inscenaci Švejkův návrat. Tři hodiny mi potom utekly jako nic v Divadle Petra Bezruče s Bratry Karamazovými. Co jedna inscenace přednášela dvacetiminutovými dialogy, druhá napověděla obrazem a ve čtyřech replikách. Právě zážitky, jež od sebe dělí hodina času, nejlépe dokazují, jak rozlišně se dá v činohře zacházet s diváckou pozorností.
Foto: archiv divadla
Inscenaci režiséra Ivana Krejčího Švejkův návrat ubližuje mimo tříhodinovou délku především její název. Evokuje, že se snad bude věnovat Švejkovi, nejznámější české literární postavě, esenci češství. Představení o něm ovšem není ani trochu. Místo toho banálně vypráví životní osud Jaroslava Haška. Ústřední dějovou linii tvoří jeho konflikt se ženami. Z Ruska si přivezl manželku, přestože už měl jednu v Praze. Na úkor toho zkrácený životopis zcela opomíjí mnoho aspektů života revolučního spisovatele.
Foto: archiv divadla
Vražedně dlouhou inscenaci rámuje Haškův pohřeb roku 1923, kdy se spisovatel prostě upil k smrti. Známí na něj vzpomínají, ruská manželka Šura (Alena Sasínová-Polarczyk) o něm začíná sepisovat paměti. Potom se propadneme do minulosti a sedíme s živým Haškem (Josef Kaluža) a jeho přáteli dramatikem Emilem Arturem Longenem (Vojtěch Lipina) a herečkou Xenou Longenovou (Kristýna Panzenberger Krajčíková) u štědrovečerního stolu. Úvodní scény mají podobu nesnesitelně dlouhé expozice plné přehrávaného opilectví, padajících židlí a loutkovitého motání. A pocitově zaberou asi hodinu. Seznamujeme se s Haškovou historií revolucionáře a zapáleného komunisty nebo fungováním měšťáckého kabaretu Červená sedma, s nímž Hašek podepsal smlouvu, přestože má „plnou hubu revoluce“. Tyto informaci by nám jistě mohly být naservírovány v pěti minutách…
Foto: archiv divadla
A dál se toho taky moc neděje. Hašek zvaný rudý agitátor se například po osmi letech potkává se svým synem. Jeho matka – a Haškova právoplatná manželka Jarmila (Tereza Cisovská) – o něm píše román na pokračování s názvem Mladý buržoa. Ale i to se jen pro zasmání zmíní. Musíme se přece příběhem ubírat dál, až k Haškově opilecké opuchlosti, (doslovně zobrazené za pomoci vycpaného kostýmu na Kalužově těle) a následné smrti.
Foto: archiv divadla
Emoci vyvolá snad jen mrazivá replika strážníka, který s lízátkem v puse vyslýchá Šuru Lvovou a snaží se získat důkaz, že si Haška v Krasnojarsku roku 1920 opravdu vzala. Upozorní ji na české heslo „pravda vítězí“. Nato větu ne zcela nesprávně interpretuje: Češi věří, že pravda je to, co zvítězí. I takovou optikou můžeme na inscenaci nahlédnout. Jaká je pravda o Jaroslavu Haškovi? A o Švejkovi? Mezi jejich osudy jistě neexistuje rovnítko. Ale kdyby bylo, kdybychom měli do Švejkových příběhů zakomponovat život jeho autora, museli bychom si přiznat, že vůbec není dobrý. Jenže takovým způsobem už snad literaturu nikdo nevykládá. Nerozluštila jsem tedy, co se nám v Aréně snaží tvůrci sdělit.
Foto: archiv divadla
Trochu mě potom děsila představa dalších tří hodin příběhu s hutnou ruskou tematikou v Divadle Petra Bezruče. Strach z Bratrů Karamazových mě naštěstí opustil po pár prvních scénách. Naopak se ukázalo, že tři hodiny vůbec nemusí být moc. Režisér Jan Holec ve své vlastní dramatizaci klasického psychologického románu připravil zdejšímu hereckému souboru možnost zazářit.
Foto: archiv divadla
Dostojevského postavy jsou složité a mnohovrstevnaté. Za pomoci jemné, řekla bych až hodinářské práce režiséra a dramaturgyně Anny Smrčkové vznikly uchopitelné a jednoznačně definované charaktery. Každý v sobě skrývá dvojakost, hrdá Kateřina (Julie Goetzová) ve chvílích vzteku začíná bít všechny okolo, Grušeňka (Barbora Křupková) vystupuje jako madona a světice, svěcenou vodu však rozprašuje eroticky. Ani Líza (Yvona Stolařová) není jen chudáček, ale dívka, která se nestydí toužit a snažit se za každou cenu získat zdánlivě nevinného Aljošu (Václav Švarc).
Foto: archiv divadla
Především mě zaujal Ivan Ondřeje Bretta, nejprve urputně strnulý, postupně ďábelsky šílený. Netečné pohledy do publika nejčastěji vysílal právě on (vybavila se mi skvělá Vassa Železnovová z Národního divadla). Jako jeho alter ego bychom mohli interpretovat nevlastního bratra a posledního opomíjeného Karamazova Smerďakova, jehož hrál s pokřivenou a později děsivou něžností Jáchym Kučera. Nejenergičtější a nejzábavnější byl ovšem Norbert Lichý v roli starého Karamazova, s „oplzlým pošklebkem“ legrační a zároveň k pláči, poskytující mnoho záminek, aby si jeho smrt přál každý ze synů. Na rozdíl od opilství ze Švejkova návratu bylo to u Bezručů uvěřitelné, a proto naprosto nechutné. Režisér vystavěl většinu inscenace na pohybově a akčně chudých scénách, které soptily pod povrchem a v nitru postav. Herci to zvládli výborně. Čtveřice mužů sedí u stolu, prostřední do sebe klopí jeden koňak za druhým. Uráží všechny okolo. Ti se jen dívají před sebe a snaží se na otce nereagovat. Fantazie.
Z jednoduše rozehrávaných scén poznáváme i beze slov, jaké postavy jsou. Stačí jejich pohledy, v pozadí navíc bývají přítomní i ti, o nichž se jen mluví. Tento způsob zřejmě tvůrci zvolili kvůli podivné telepatičnosti Dostojevského románových postav, které o sobě mnoho ví, aniž by si to kdy řekly. Například Ivan v inscenaci nikdy nepromluví s Kateřinou, jen spolu stojí za záclonou. A přesto víme o jeho lásce k ní.
Nemám prostor rozebírat všechna obsažená témata, zmíním tedy to, které mě nejvíc zasáhlo: transcendentálnost a náboženství. Výprava (mimochodem příjemně sladěná do hněda) v duchu předlohy odkazuje na pravoslavnou liturgii. Aljoša léčí Smerďakovův záchvat padoucnice za pomoci ikony panenky Marie a nosí u sebe pouťově svítící kříž. Ovšem vyznění je univerzální. To nejsilnější režisér s dramaturgyní vměstnali do pár replik při rozhovoru mezi starým Karamazovem, Aljošou a Ivanem. Je bůh, nebo není, Ivane? ptá se otec syna. Není, odpovídá mu se strnulým pohledem před sebe. Aljoško? Je. Věta, kterou potom otec pronese, vypovídá o celé inscenaci: Bůh je i není, ale pravdu má pravděpodobně Ivan.
K čemu Ivanovo přesvědčení – Když není bůh, vše je dovoleno – nakonec vede, všichni víme.
Před dvěma zmíněnými představeními byla v rámci off-programu uvedena také inscenace Pavla Gejduše a Markéty Bockové Zakázanou krajinou ve Studiu G. Bohužel jsem toto krátké představení o francouzské cestovatelce Alexandře David-Néel (Miroslava Georgievová), které se při cestě do Lhasy musela převléct za žebračku, nenavštívila. Na rozborovém semináři o ní ovšem bylo řečeno mnoho hezkého – skvělé herectví, tematická ukotvenost, práce s chudým divadlem. Tatjana Lazorčáková uvedla, že se zatím jednalo o její „nejsilnější emoční zážitek“. Možná jsem si měla odpustit tři hodiny Švejka Nešvejka a raději zavítat do Tibetu. Ale už se nedá nic dělat.
Komentáře k článku: Divadlo ve varu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
