DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 1)
Ve středu byl v Plzni slavnostně zahájen 24. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo. Začínalo se vskutku velkolepě a divadelně „důrazně“ – oficiálně bez dvaceti minut pětihodinovou, v reálu ale pak (i s příjemně krátkým slavnostním otevřením festivalu a s pauzou způsobenou technickými problémy, o níž bude ještě řeč) pěti a půl hodinovou produkcí velkého polského režiséra Krystiana Lupy Mýcení podle stejnojmenného románu Thomase Bernharda, již připravil se svým souborem Teatru Polski ve Vratislavi. Premiéru měla 24. října 2014 na tamní scéně Jerzy Grzegorzewského a za necelé dva roky již navštívila řadu zemí a festivalů včetně francouzského Avignonu a dokonce i Číny.
Už samo hostování Lupových inscenací u nás je pro zdejší prostředí svátkem. Ať už to bylo červnové hostování v pražském Divadle pod Palmovkou v rámci Palm Off Festu se Schwabovými Prezidentkami z roku 1999, nebo nyní, kdy přijel se svým aktuálním opusem magni, velmi osobní, vysoce skeptickou zpovědí či náhledem na tento svět a smysl divadla v něm. Ostatně o svém současném rozpoložení mluví Lupa i v obsáhlém rozhovoru Marie Reslové v červnových Divadelních novinách 13/2016 Politika je jedním z projevů naší duchovní situace.
FOTO archiv
Lupa je svým obdivem a vztahem k osobnosti a dílu Thomase Bernharda znám, vytvořil již řadu inscenací z jeho textů. V Mýcení však jako by se s ním ztotožnil absolutně, či přesněji převzal jeho skeptický výklad světa. Nic nemá smysl, všichni jsme trapní blouznivci utápějící se v bezduchých iluzích a nenaplněných vizích. Jediný smysluplný čin je sebevražda. A vlastně ani ta ne…
Ač se tento román odehrává a je spjat s Vídní a reáliemi z Bernhardova života, Lupa se jej snaží v maximálně možné míře zobecnit a podat jej jako jakousi vlastní Zpověď starce svého věku. Z počátku sledujeme úmorně dlouhé, blábolivé rozpravy všech postav o „ničem“. Mohlo by to trvat deset minut a bylo by to stejné. Lupa nás však v daném kódu nechává škvařit snad celé dvě úvodní hodiny. Herci jsou od diváků odděleni průhledným plexisklem, slyšíme je především skrze mikroporty, čímž se znesnadňuje rozpoznávání, kdo vlastně v danou chvíli mluví a proč. Pohyb po scéně je minimální. Jako by Lupa naplňoval teze režisérky Joany, zasebevražděné divadelnice, kvůli níž se vlastně celé setkání těchto intelektuálně i životními zkušenostmi a postoji rozdílných postav koná. Herci se musí naučit chodit, jejich popocházení po scéně a soustředěnost na text jsou příšerné, říká Joana (Marta Zieba) v úvodní sentenci, jež zní – nahrána jakoby z jejího posledního rozhovoru před kamerou – z velkého plátna nad scénou. Toto plátno Lupa využívá po celý čas představení pro různé (často přednahrané) introspekce postav, vstupy reálií a reálných situací a někdy i jako přímý přenos z dění. Vzniká tak multimediální divadlo, plně funkční, formálně i obsahově do detailu dotažené.
Lupa během zkoušek. FOTO archiv
Právě tato „dotaženost“ je však velmi ošidná a obávám se i pro přijetí či pochopení díla zrádná. Divák neznalý celého (či alespoň velké části) Lupova díla tápe, proč režisér volí tak složitou formu pro celkem banální situaci, již prodlužuje ad absurdum. Když pak asi po půldruhé hodině začalo filmové dění na plátně „haprovat“ a zaseklo se, zdálo se to jako předem připravený režisérův tah, jak ukázat na „zaseklost“ našich životů, jež se odehrávají v jedné smyčce. Lupa představení zastavil, oznámil, že se stala technická chyba, a vyzval diváky k odchodu, k – už mnohými toužené – přestávce. Podle produkce šlo skutečně o technický problém, v rámci inscenace se však odehrál v naprostém kontextu dění, klidně by mohlo jít o (rafinovanou) součást hry.
FOTO archiv
Po návratu jsme posledních asi deset minut zhlédli znova, čímž se ještě zesílila zoufalá (existenciální) bezmoc, jež z příběhu i inscenace čišela. Dělo se tak totiž snad v nejbědnější části – na pohřbu Joany a chudé hostině kdesi v bufetu na nádraží (či kde) po něm. Filmové dotáčky mi připomněly dávný film Jana Němce Démanty noci, ve kterém také o zoufalství a hrůze vypovídá mimo jiné i kamera skrze záběry na starce se žmoulajícími kusy chleba v ústech. Zde postavy sice jedí s chlebem i polívku či jakousi kaši a párek, ale odpornost samotného aktu je obdobná.
Nebudu zde dál popisovat dění ani rozebírat samotnou inscenaci, na to snad bude čas a prostor v tištěných DN. Šlo o dílo úctyhodné, jak již řečeno do detailu promyšlené až skoro manifestační (ve smyslu tvorby a postoje Krystiana Lupy), přesto či právě proto však – obávám se – jen těžko do jiného divadelního a společenského kontextu přenositelné, aniž by ztratilo na důrazu a svým způsobem i smyslu. Na autora těchto řádek – se vším respektem k režisérovi a skvělým hercům – působilo formalistně, až (sebe)exhibičně. Důrazem na detaily vzdalovalo se vyznění celku. Jako by se Lupa loučil se svým režisérským životem a ještě naposled nám chtěl ukázat, kam až dospěl, co všechno s divadlem (herci, scénickými obrazy, technikou včetně práce se zvuky) dokáže. Výchozí teze o prázdnotě světa a počínání lidí a smyslu umění v něm nepostoupilo po pěti hodinách dál, než co už bylo naznačeno a řečeno v prvních minutách představení. Čechov to samé dokázal vyjádřit jedinou scenou s uvozující větou: Pojďme si zafilozofovat…
///
Ostatní díly denních zpravodajství:
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 2)
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 3)
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 4)
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 5)
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 6)
Komentáře k článku: DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
