Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 3)

    Pátek byl na festivalu Divadlo dalším maratonským sprintem z divadla do divadla, z žánru do žánru, z dramatu do literatury, z historické epochy do současnosti. To neberte jako výčitku, naopak. Právě pestrost, různorodost a intenzita divadla je – či by měla být – chloubou a ambicí každého velkého divadelního festivalu, ten plzeňský nevyjímaje. A že se tak letos děje, potvrzuje každý festivalový den. Je to jeho velkou předností. Snad jen… ale to si nechám až na konec.

    FOTO archiv Divadla Alfa

    Petr Borovský, představitel titulní role Sganarella. FOTO archiv Divadla Alfa

    Začínalo se jako tradičně v loutkářství zasvěcené Alfě, tentokrát domácí produkcí Molièrova Lékařem proti své vůli v – na daný rozměr a k danému účelu (pro daného dětského diváka) – přesně připravené a cílené režii Tomáše Dvořáka. Tentokrát zpracoval klasiku pro druhý stupeň ZŠ a… jako obvykle se jemu, tvůrčímu týmu i hercům dařilo. Vytvořili živé komunikativní divadlo funkčně mixující živé herce s loutkami, humor s (trochou) poučení a moudrosti, zkrátka inscenaci, jakou na repertoáru má mít právě divadlo pro děti a mládež. Uvádí své diváky do světa moralit a frašek, do světa molièrovsky již pro Krále Slunce zkultivované comedie dell´arte, do ztřeštěného divadelního reje využívajícího lety ověřených hereckých, výtvarných i loutkářských postupů, přesto stále živých a fungujících, především pro diváka jich ještě neznalého, emotivně svěžího, divadlem neomletého. Na můj vkus se trochu moc herecky „tlačilo“ na pilu, především Petr Borovský, představitel titulní role Sganarella, ale k žánru to patří, příběh odsýpal a diváci se bavili. Přesto (nebo možná právě proto, že šlo o až příliš „provozní“ titul) mi bylo líto, že jako prezentaci svého divadla nezvolili Alfáci některý z dramaturgicky objevnějších titulů loňské sezony – například Na půdě animátora Jiřího Barty anebo Pohoršovnu podle dětmi oblíbené předlohy Daniely Fischerové.

    dn-petrolejove-lampy-poster

    Následující Dvojí domov / Z Čepa z pražského klubu Roxy/NoD jsem vynechal znaje jej z Prahy a v DN již reflektovaného (viz Jan Kerbr: Touha nebude utrpením) a vydal se až na následující Petrolejové lampy v režii a dramatizaci (spolu s dramaturgyní této inscenace Olgou Šubrtovou) ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. A šlo o pozitivní překvapení. Martin Glaser se nevydal cestou očekávatelné psychologicko-realistické, expresivní činohry, ale zvolil vysoce kultivovaný, vhodně (opět s ohledem na „svého“ diváka) stylizovaný přístup spoléhající na velké obrazy s precizní hereckou interpretací každé z postav zdůrazňující téma osamělosti a opuštěnosti člověka uprostřed „koženého“, konzervativního světa. A měl dva vynikající herce pro ústřední pár – Hanu Tomáš Briešťanskou jako hrdou (a na konci smutnou, ale nezlomenou) Štepku a Martina Siničáka v roli floutka a cynika (a na konci umírajícího syfilitika) Pavla Maliny.

    Oba si se svými rolemi poradili skvěle... Hana Tomáš Briešťanská v roli Štepky a Martin Siničák jako Pavel Malina. FOTO archiv NDB

    Oba si se svými postavami poradili skvěle… Hana Tomáš Briešťanská v roli Štepky a Martin Siničák jako Pavel Malina. FOTO archiv NDB

    Oba si se svými postavami poradili skvěle. Dokázali (samozřejmě i díky režisérovi) vystavět každou jednotlivou scénu jako samostatný, vypointovaný střípek mozaiky, jež ve finále skládal velkolepý, emotivně i intelektuálně bohatý, vrstevnatý obraz života člověka v jednom českém maloměstě přelomu 19. a 20. století. Od mladicky naivních, bohatýrských plánů po mnohdy bolestné, těžké konce. I přes mnohé ústrky, omyly a tragédie ale životy intenzivně žité, hluboké a svým způsobem naplněné. Inscenace je nejsilnější tam, kde jí nečouhá psychologická drobnokresba z gest, kde se vzdaluje realismu a kdy pro divadelní působivost využívá velké scény k neředěným obrazům plně vnímajícím plochu jeviště a celek hry. Především oba hlavní představitelé jsou v takových situacích mistry. Jsou cyničtí i hrdí, sebevědomí i zlomení, zvládají monology i dialogy, herectví patetické i komorní. Všechny polohy a situace podávají suverénně a v herecké souhře, přesto soustředěni na osud své postavy a jeho vyústění. Těžko zapomenout – například – na scénu po svatbě, kdy se ukládají k spánku, či na jejich cestu městečkem a setkání v lese, kdy se pokouší Pavel o sebevraždu. Závěrečný Štepčin monolog je pak místem tak emotivně silným a vypjatým, že jen málokdo v sále dokázal potlačit slzu.

    Těžko zapomenout na scénu po svatbě, kdy se Pavel s Štepkou ukládají k spánku. FOTO archiv NDB

    Těžko zapomenout na scénu po svatbě, kdy se Pavel s Štepkou ukládají k spánku. FOTO archiv NDB

    Glaser umí pracovat s velkým jevištěm a jeho možnostmi. Málokdy se vidí tak smysluplně využitá točna, jež jednotlivé obrazy/scény dynamizuje, drobnými proměnami interiérů či svícením jim dodává obsah a význam, a tak vlastně posouvá děj často i víc než výstup sám, či spíš v souladu s ním. Martin Glaser citlivě propojil jemný, moderní režisérismus s věcným, plynulým tokem příběhu a vytvořil produkci, jež přesně patří na současná prkna velkých divadel národních či městských institucí. Zdá se, že NDB má v jeho osobě ideálního ředitele.

    Kirill Serebrennikov. FOTO archiv festivalu

    Kirill Serebrennikov. FOTO archiv festivalu

    Očekávaným divadelním vrcholem dne pak byla více než dvouhodinová inscenace hry současného německého dramatika Mario von Mayenburga (M)Učedník přivezená z Gogolova centra v Moskvě. Režisér Kirill Serebrennikov, s nímž máme v aktuálních DN 14/2016 velký rozhovor Nikdo ještě v Rusku nerozkopal jámy s mrtvolami, se v Plzni představil již v roce 2012 inscenací Otmorozki (Parchanti), vysoce občansky angažovaným divadlem zobrazujícím politické střety mladé, radikální opozice s ruským mocenským policejním aparátem. A podobně – do aktuálních témat a ran současné ruské společnosti – cílí i nyní.

    FOTO IRINA POLJARNAJA

    (M)Učedník. FOTO IRINA POLJARNAJA

    Ač se tomu ve svých vyjádřeních brání či vyhýbá (i na veřejném setkání těsně po představení), je jeho divadlo občansky angažovaným, politicky vyhraněným, odvážným, analyticky neuhýbavým, kriticky mířícím nejen na „ty nahoře“, ale i směrem k fanatikům či do sebe zahleděným dogmatikům opozice. Hra von Mayenburga, již u nás uvedli poprvé v září 2014 studenti Disku, na jaře loňského roku pak brněnské HaDivadlo (viz Muč mě jemně) či nedávno NDM Ostrava, převedl Serebrennikov do ruských reálií. Z mladého ředitele školy je stará ředitelka s profesními kořeny ještě v socialismu, z luteránského kněze je pravoslavný pop a další posuny bychom jistě zaznamenali i v samotném textu (všechny údajně von Mayenburg schválil, předlohu navíc Serebrennikov zfilmoval a úspěšně prezentoval na letošním MFF v Cannes – v neděli je možné snímek zhlédnout i v Plzni: od 16 hodin v Moving Station). Největší změna je asi v závěru. V původním textu se zprvu liberální učitelka Erika (zde Krasnovová) stane fanatičkou a přibije si nohy k podlaze, aby ji nemohli ze školy vyvést. V moskevské verzi (i ve filmu) si jen přibije k podlaze své tenisky, čímž scéna (a vlastně i celé představení) vyznívá spíše ironicky a groteskně. Všichni mají ještě šanci.

    Scénu tvoří širokoúhlé molo postavené snad metr nad scénou, na které postavy vždy vcházejí zleva a zase se nalevo vracejí. FOTO IRINA POLJARNAJA

    Scénu tvoří širokoúhlé molo postavené snad metr nad scénou, na které postavy vždy vcházejí zleva a zase se nalevo vracejí. FOTO IRINA POLJARNAJA

    Není zde prostor zabývat se jednotlivými prvky produkce, ale – jak je zvykem u takovýchto do Plzně dovezených velkých projektů – šlo o vysoce prokomponovanou, do detailu vycizelovanou inscenaci se skvělými hereckými výkony všech postav. Režisér je vystavil na širokoúhlé molo postavené snad metr nad scénou, na které postavy vždy vcházejí zleva a zase se nalevo vracejí, čímž vznikají uzavřené, zacyklené obrazy, přesně v souladu s tématem hry.

    Důležité je svícení. FOTO IRINA POLJARNAJA

    Důležité je svícení a vůbec výtvarné působení, které je přísné až asketické. FOTO IRINA POLJARNAJA

    Důležité je svícení a vůbec výtvarné působení, které je vesměs ostře řezané do pravoúhlých útvarů, přísné, až asketické. Aby například – je-li třeba – vyzněl detail, používá režisér úzké, vysoké štychy, aby v takto vzniklém pruhu mohly postavy – i za přítomnosti ostatních – nerušeně říkat své monology, zabývat se samy sebou, a divák se na ně mohl soustředit. Každá rekvizita má své místo, je precizně využitá (lavice, houpačka, kříž…) a zase ze scény mizí anebo se přesune na okraj. O každém výstupu se dá říct to samé. Pointované herectví, vždy přesná gesta a výraz bez stopy falše a přehrávání.

    A že ten obraz Ruska je úděsný? FOTO IRINA POLJARNAJA

    A že ten obraz Ruska je úděsný? FOTO IRINA POLJARNAJA

    A že ten obraz Ruska je do morku postav pitoreskní a současně mrazivě úděsný? No, co jiného byste čekali?

    P. S. Pt. čtenářům dlužím ještě vysvětlení svého povzdechu v úvodu. Snad jen off-program je v Plzni příliš upozaďován, což považuju léta za velkou nectnost festivalové produkce a chybu. Aby mohl návštěvník zhlédnout aspoň nějakou produkci Off, musí chtě nechtě pominout jinou z In.  Přimlouvám se tedy, aby i z této – v Česku dnes bohaté – oblasti performativního umění byla v hlavním programu jedna či dvě (letos by se hodily Farma v jeskyni a její Odtržení/Disconnected či Spitfire Company s Vypravěčem), případně aby off-programu byla věnovaná větší programová péče, aby divák lačný vidět vše nemusel si upírat z hlavního programu.

    ///

    Ostatní díly denních zpravodajství:

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 1)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 2)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 4)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 5)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 6)

     


    Komentáře k článku: DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,