DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 4)
Kromě opulentních pětihodinových produkcí je součástí festivalu i skromnější, komornější off-program – Johan. Prostory tzv. Moving Station na Jižním nádraží ve čtvrtek „rozžil“ soubor Kartel ve své autorské exkurzi do Stokorcového lesa, která volně navazuje na dvě předchozí „instalace“ Hu is Hu a Marbacka.
Režisér Jan Kačena se tentokrát nechal inspirovat dětskou literaturou, resp. podprahovými vjemy, jaké v něm četba zanechala. Surrealistický text se nesnaží vystavět racionálně uchopitelný příběh, deformuje smysl situací a vztahů, rozbíjí osobní integritu postav, jako ve snu zmatňuje jejich identitu a pod tím vším hledá hlubší motivy lidského jednání, konstituenty lidské psýchy. Nachází temné zřídlo sexuálních pudů, perverzní i morbidní obrazotvornosti (poukazuje přitom k věku, v němž se probouzí sexuální fantazie, prohlubuje se vědomí smrtelnosti). Tyto vjemy nás nikterak agresivně neatakují, spíš nenápadně probleskují skrz nepřehlednou změť myšlenek/symbolických objektů na scéně a… nechávají nás chladnými jako věž z broušeného skla. Třebaže mají charakter jakési tajemné iniciace, dojem vnějškovosti diváky neopouští po celou dobu představení. Největší problém mi ale dělala dětská, resp. přímočaře infantilní stylizace dvou víl na prahu puberty, jejichž šifonovými závoji vláčné zasněnosti neodbytně pronikala dráždivá sexualita – nejvíc snad iritovala v „podomácku“ sestaveném videu, které za doprovodu dětského popového hitu osmdesátých let Princezny zkrátka vládnou, projektuje na plátno „nevinné“ hrátky Lolitek…
Sláva Daubnerová: Solo Lamentoso. FOTO archiv
I z další inscenace cítím rozpaky. Sobotní pohybové, introspektivní představení Solo Lamentoso Slávy Daubnerové v Divadle Alfa předvádí sousedský konflikt v hororovém střihu. Agresorem je žena vylíčená s trochou nadsázky i ironie jako monstrum – její zpovědi mají deformovanou zvukovou stopu. Šikanuje obyvatele Štúrova „řevem“ Godzilly a připadá si při tom jako Zorro mstitel. Eva N. totiž 14 let pouští dokola a extrémně nahlas tutéž operní árii, protože chce přehlušit štěkot sousedova psa. Na scéně ji potkáváme zamčenou do samoty jejího bytu odděleného tylovou oponou od okolních domků (drobných krabic). První obraz ji představí očima druhé osoby, která ji z reproduktoru šeptem hodnotí. Pohled „zblízka“ jí pak umožňuje obhájit se, vyvrátit jednostranný názor. A právě to se jí nedaří…
Slovenská performerka se pohybuje po scéně mlčky, zdrženlivě, pomalu a klidně. Přesto plně opanovává prostor. FOTO archiv
Slovenská performerka se pohybuje po scéně mlčky, zdrženlivě, pomalu a klidně. Přesto plně opanovává prostor. Jsou to ale rafinované proměny svícení, co zakceschopňuje atmosféru (po většinu času hodně tlumeného – Eva N. bydlí v temném domě, ukryta za silnými závěsy). Spolu s „tíživým“ hudebním podkresem evokují přízračnou existenci psychicky narušené osoby. Dění posouvá kupředu nepřetržitý zvukový záznam. Autentické výpovědi sbližují Daubnerové Solo s dokumentárním divadlem, které chce popsat konflikt věcně, z hlediska nejmenších technických detailů, a náladu tak s ironickým odstupem relativizovat, shodit, „uzemnit“. Bizarnost líčeného sporu pak násobí neochota jakékoli ze stran ustoupit ze svých nároků. Stupňují se projevy nevraživosti (odboje vedeného z krytu), příběh se ale nevyvíjí… a postava taky ne. Nevíme o ní na konci o moc víc než na začátku. Jen Plácida Dominga si doma asi hned tak nepustíme…
///
Ostatní díly denních zpravodajství:
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 1)
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 2)
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 3)
…
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 5)
DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 6)
Komentáře k článku: DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
