Divadelní noviny > Festivaly

DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 5)

V tropickou sobotu se na plzeňských scénách řešilo téma prosazování vůle jedince ve společnosti a otázka moci a bezmoci. Domovský soubor Divadla J. K. Tyla se představil Vojckem režijního dua SKUTR. Slovenskou tvorbu reprezentovali Sláva Daubnerová s autorským projektem Solo lamentoso a Ballekův a Klimáčkův Mojmír II. aneb Soumrak říše, oceněný pěti Doskami. V DEPO 2015 byla uvedena absolventská inscenace studentů DAMU Rituální vražda Gorge Mastromase. Hlavní večerní program patřil především Zimní pohádce v podání Dejvického divadla (psali jsme o ní zde).

O plzeňském Vojckovi se v Divadelních novinách už také psalo (zde). Jde o stylizovanou inscenaci, která má navzdory obrazové opulentnosti místy velmi intimní atmosféru. Působila na mě tak trochu jako lekce metafyziky v pokusné laboratoři, kde se primitivní animálnost střídá s emocionalitou a křesťanskou vírou. V neutrálním prostředí zašlé laboratoře se v modravém oparu a pod dohledem vyvolávače odehrává lidské hemžení, snově neskutečné i drcené mašinérií vyšší moci. Pavel Neškudla přichází na scénu obnažen a jakousi vnitřní obnaženost dokáže hereckými prostředky vdechnout i svému Vojckovi. Připomíná vizionáře, který potkal ďábla a děsí se toho, že jeho přítomnost začíná spatřovat sám v sobě. V závěru pak několikrát zapózuje jako umučený Kristus.

Andrea Mohylová vtiskla postavě zbožňované Marie jakousi niternou nevinnost, ale kočičí ladností a potlačovanou živočišností odkazuje i k Máří Magdaleně. Tambor Petra Konáše si jako arechtyp alfa samce bere, co chce. Buben v jeho rukou má významotvorný charakter, ať už ho vnímáme jako nástroj bicí, šamanský, nebo jako příslib těhotenství a zachování druhu. Vedle hrubé síly Hejtmana, Doktora a Profesora se po scéně pohybují podivní statisté, mezi nimi Schrödingerova kočka nebo osedlaný tankista, přítulný jako pes. Režie si pohrává s iluzivností, přízemní pudovost charakterů se objevuje a mizí, stačí jen pohled, gesto, náznak podřízenosti nebo síly. Motiv Mariiny nevěry a Vojckovy neschopnosti její nevěru unést zaznívá se stále větší naléhavostí, těsně před koncem se ale koncepce rozdrolí a řazení scén najednou ztrácí kontext. Příběh zůstává rozvolněn a upozaděn, jak to ostatně umožňuje fragmentární předloha. Ve výkladu jde hlavně o pohnutky, podmíněné existenciálními otázkami.

Hrdina hry Rituální vražda Gorge Mastromase britského Dennise Kellyho (jeho Lásku a peníze v režii Jana Mikuláška uvádělo do nedávna Divadlo v Dlouhé) jedná naopak čistě pragmaticky. Studentská inscenace ve stylu „coolness“ pod vedením mladého režiséra Adama Svozila, oceněná Cenou Marka Ravenhilla, vrhla svou střízlivou a věcnou interpretací festivalové diváky zpět do reality. Jde o současný a modelový příběh bezskurpulózního kariéristy a egoisty, jednoho z členů neoficiálního společenství mocných, ovládajících lidské osudy nevyčerpatelným bankovním kontem. Vše začíná prvním morálním konfliktem ve škole, kdy se Gorge nedokáže postavit za šikanovaného přítele. Snaha utišit vlastní svědomí a jednat v situacích, které to vyžadují, nadále jen morálně správně, mu ale nevychází. Každý jeho pokus obrátí společnost proti němu a tak Gorge rezignuje a chopí se možnosti stát se tím, kým ve své nejhlubší podstatě od začátkudoopravdy je – cynickým egocentrikem.

Inscenace se v podstatě dělí na dvě části. V první je Gorgův příběh interpetován jako ilustrované vyprávění. Postavy vystupují jedna po druhé z hereckého sboru, usazeného na pyramidě ze školních lavic, a řetězí situace z Gorgova života. V komiksově stylizovaných scénách popisují své pohnutky a jednání ve třetí osobě, náladu a prostředí, a pak se vrací zpět do šedé zóny bezejmenných, která doprovází dění výkřiky i sborovým skandováním. Ve druhé polovině nastupuje Ich-forma a zlom. Charaktery se psychologizují, dialogy nabývají na dramatičnosti, zcizovacích prvků ubývá. Otevře se vám pohled na Gorgovu obludnost, která se tu plíživě rozvíjela, zatímco vy jste se bavili jako při sledování dění na vzdálené planetě. Vynikající Matyáš Řezníček buduje vývojový oblouk Gorge od zbabělého školáka přes hormony zmítaného puberťáka, tvrdého obchodníka, psychopata až polživého bezbranného starce. Neméně herecky propracovaná je role zneužívané Luisy v podání Elizavety Schvachko. Přestože herečka nemá k její modelaci tolik prostoru, dokáže ve své rezervovanosti vyjádřit sotva znatelné vnitřní napětí a stupňovat ho. Možnost předvést se třeba jen v sebemenší roli ovšem využili všichni interpreti bez rozdílu a režisér Adam Svozil uplatňuje a kombinuje – v duchu studentské práce – různé režijní postupy a prvky. Živá hudební produkce v podání kvarteta konzervatoristů, usazených za scénou, kontrastuje s nadsázkou a dynamikou hry. Divák, fascinován lehkostí a studentskou bezstarostností, si ani nestačí všimnout, že prochází konfrontací, až v závěru si uvědomí, že zírá na cynismus v jeho vrcholné podobě.

Taneční performance Solo lamentoso v Divadle Alfa byla co dynamičnosti – a navzdory horkému odpoledni – jistým zchlazením. Sólový projekt režisérky, autorky, performerky a herečky Slávy Daubnerové staví na skutečném případu osamělé ženy ze Štúrova, která se rozhodla bránit hluku z okolí svého domu obdobným prostředkem – hlučnou hudbou. Z neznámé osoby, prosazující své právo na klidný odpočinek, se stal objekt nenávisti a celebrita v negativním slova smyslu.

Daubnerová sáhla po neobvyklém prostředku. Vedle hudební a zvukové kulisy zařadila do inscenace autentické výpovědi Evy N., protesty a komentáře sousedů a také zprávy z médií.  Více než patnáctiletý příběh sousedského sporu točí v refrénech stupňující se nenávisti, útoků a protiútoků, datovaných rok po roce až k teatrálnímu entrée, kdy dokonalost operní árie podtrhne absurditu konfliktu. Scéna je rozdělena záclonou na exteriér a interiér, zařízení působí stejně asketicky jako jeho obyvatelka. Tanec není tak výraznou složkou, jak by divák očekával. Minimalistická choreografie ke stupňování konfliktu výrazněji nepřispívá, situace jsou odlišovány hlavně komentářem. Vypjaté momenty se blíží hororovým scénám, Daubnerová mluví nelidsky změněným hlasem a pohybemnaznačuje přeměnu ve vlkodlaka, což je celkem dobrá a osvěžující zkratka pro interpretaci duševních muk.

Doskami ověnčený (inscenace, režie, scénografie, hudba, ženský herecký výkon) Mojmír II. aneb Soumrak říše se pro mne bohužel zlatým hřebem večera nestala. Dominika Kavaschová byla nepříjemně exaltovaná, Emil Horváth jako Svatopluk poněkud statický a monotónní a monotónnost pronikala vlastně celou inscenací. Text Viliama Klimáčka o Velké Moravě, historickém střetávání západní a východní kultury, pohanství a vzdělanosti,se v dlouhýcha rychle odříkávaných monolozích nedal usledovat, natož vstřebat. Výrazně z něj ale vystupovaly pocity národní frustrace Slováků, korunované přehrávanou lhostejností Mojmíra II. k odkazu předků. Nejlépe uchopenou a interpretovanou postavou byl slepý kníže Rostislav v expresivním podání Roberta Rotha. Silný sugestivní moment se dostavil s obří loutkou kostlivce v papežském taláru, ovšem na pověst, jež inscenaci režiséra Rastislava Balleka předcházela, to bylo dosti málo. (Recenzi přineseme v příštím čísle DN.)

///

Ostatní díly denních zpravodajství:

DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 1)

DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 2)

DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 3)

DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 4)

 

DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 6)

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 12. září 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ