Dívčí dospívání jako brakový námět?
Nejen Laterna magika, ale i Západočeské divadlo v Chebu se nechalo okouzlit Nezvalovou Valérií a jejími podivuhodnými dobrodružstvími na pomezí neogotické romance a horroru. Zatímco pražská verze v režii Jakuba Šmída redukuje Nezvalův text na nutné minimum, aby rozehrála multižánrové divadlo hýřící audiovizuálními vjemy, inscenace režiséra Jiřího Hajdyly dává vyniknout básníkovým virtuózním hrátkám s archaickou češtinou i jazykovými metaforami, ovšem atraktivní vizuál rovněž nepodceňuje. Obě jevištní adaptace se však snaží odpoutat od slavné filmové verze Jaromila Jireše z roku 1970, byť v Chebu prostřednictvím kostýmní inspirace vzdali hold výtvarnici Ester Krumbachové.
Vpředu zleva chebská Valérie (Katrin Weitzenbauerová), konstábl – tchoř (Petr Németh) a babička (Radmila Urbanová) FOTO MICHAL MRÁKA
Spouštěčem Valériina týdne divů je příchod první periody, již Nezval ohlašuje poetickou poznámkou: Zdálo se jí, jako by po vnitřní straně jejího stehna soukal malý pavouček nit. Ženský cyklus je opředen bohatou symbolikou, tu obzvláště zdůrazňuje chebská inscenace. Kostýmy Michaely Semotánové, autorky kompletní výpravy, pracují s kontrastem běloby, značící dívčí nevinnost, a rudé barvy, symbolizující jak menstruační krev, tak dráždivou ženskou sexualitu. Projekce Marka Mrkvičky zase využívá motiv měsíce, v jehož cyklu se obráží ten ženský. Pohybovým aranžmá Petera Šavela opakovaně probleskuje kruh, jenž rovněž odkazuje k cykličnosti ženského bytí. Analogii s přírodním koloběhem zprostředkuje opona pokrytá malbami květů a hmyzu spuštěná v zadní části scény. Za ní se skrývá dřevěná konstrukce dalšího jeviště, jež jako by napovídala, že vše, co vidíme, může být taky „jenom jako“ – tedy Valériin sen či spíše noční můra. Horizont rámovaný roztaženou oponou vystřídá snad všechny barvy duhy, světelné změny spoluurčují atmosféru výstupů. Pečlivě prokomponovanou vizualitu inscenace dotváří výstavní postel s nebesy, se zlatavou soškou kohouta na špici – Valériino útočiště, v němž můžeme vidět také kurník (obskurní dějiště několika scén), po otočení objektu zase hledíme na průčelí kostela.
To na jevišti pražské Nové scény nechal scénograf Petr Vítek vystavět dvoupatrový dům se schodištěm, na jehož zadní stěnu lze promítat filmové dotáčky. Skrze herecké zabydlování prostoru je zdůrazněno téma intimity a jejího narušení, neboť do Valériina pokoje v patře neustále někdo nahlíží (k oknu je přistavěn žebřík), případně do něj dokonce bez dovolení vniká. Tak jako korpulentní kněz Gracián, který je v podání Filipa Rajmonta slizkým pokrytcem, když na jedné straně káže pannám, aby si za každou cenu zachovaly svou cudnost až do svatby, ale Valérii se pokusí znásilnit. Kurník vpravo na forbíně má podobu zmenšeniny domu, přičemž zároveň funguje jako jakýsi jeho voodoo model – skrze akci v kurníku lze ovlivnit dění uvnitř budovy. Téma dozrávajícího ženství symbolizují všudypřítomná vejce, dojde i na tanec s vysokými věžemi z plat.
Taneční pasáže se podařilo organičtěji zakomponovat do chebské inscenace. Svou obřadností podtrhují Hajdylovu interpretaci látky coby přechodového rituálu; sbor dívek-tanečnic (žákyně ZUŠ) umožňuje v jistých momentech zmnožit postavu Valérie a poukázat tak na univerzální rozměr jejího příběhu. V Laterně magice taneční čísla bohužel leckdy působí jako mechanické předěly mezi scénami, byť choreografovi Jiřímu Pokornému ani tanečníkům samozřejmě nelze upřít virtuozitu provedení. Povedeným řešením však bylo svěřit postavu mladé nevěsty Hedviky tanečnici Jaroslavě Rameš Janečkové. Pohybové ztvárnění figury funguje jako metaforické zrcadlo Valériiných pocitů a daří se skrze něj vyjádřit téma přivlastňování si ženské intimity – i ženského těla – muži. Mládím překypující Hedvika je totiž nucena vzít si starého bohatého sedláka. Jeho postava ale v Praze splynula s hlavním antagonistou, démonickým Tchořem ve ztvárnění mladistvě vyhlížejícího Petra Stacha, tedy je potlačen motiv stáří, které si zištně přivlastňuje cizí mládí.
Stěžejní nositelkou tohoto motivu je postava Babičky. Proměnu stařeny v mladou ženu za pomoci černé magie lépe vyřešili v Chebu, kde si doslova vymění tělo s nevěstou Hedvikou – představitelky těchto postav se jednoduše prohodí. Magdaléna Hniličková se tak z pokorné, jemné dívenky promění v démonickou dračici v rudých šatech a koženkových legínách. A Hedvika Radmily Urbanové jen stěží skrývá stud při pohledu na své náhle zvrásnělé tělo, aniž by ztratila dívčí křehkost. V Praze ztvární obě babiččiny verze Eva Leinweberová, a ač jí proměna kostýmu, paruky i líčení vydatně napomáhají, herečku bohužel zrazuje její charakteristicky zdrsnělý hlas, který i omlazené postavě roky spíše přidává.
Když si při četbě díla odmyslíme všechny Nezvalovy – bezpochyby dráždivě zábavné – hrátky s brakovým žánrem, v jádru zůstane pokus o ponor do vnitřního světa dospívající dívky, která prožívá svůj přerod v ženu coby surreální sen. To ona je neustále v centru pozornosti, to jejíma očima všechny ty podivuhodné scény sledujeme. Při převodu předlohy do dialogické formy však hrdinka přichází o toto výlučné postavení konstruktérky dění. Náhle je mnohem spíše objektem, tou, kterou je ostatními manipulováno. V Chebu se tento neblahý důsledek zdramatizování látky podařilo zjemnit doslovným převzetím některých pasáží předlohy, které herci – nejčastěji právě křehká Katrin Weitzenbauerová coby titulní hrdinka – recitují na forbíně do mikrofonu. Všechny ty nepřípadnosti, kterým přihlížíme, tak můžeme stále vnímat jako otisk Valériiny zjitřené mysli. To inscenátorům umožňuje pojmout látku jako hororovou pohádku s happy endem; po východu slunce se noční můra rozplyne, příšery zmizejí. Zůstává reálný život, který musí mladinká žena naplnit.
Pražská Valérie, již ztvárňuje Aneta Kalertová, zase překrásně zpívá. A právě písňová čísla jsou jediným momentem, kdy můžeme alespoň trochu proniknout do jejího smýšlení. Jinak naplňuje klišé nedotčeného, naivního, a tedy snadno manipulovatelného mládí, které muže s instinktem prznitele přitahuje jako magnet – jak by taky ne, když má na sobě mladinká herečka průsvitný kostým, který celou dobu odhaluje její ňadra (nemluvě o podivné „afro“ paruce, která ji zbavuje křehkosti). Jestli vidím v předloze záblesk nějakého současného tématu, pak je to právě možnost vyjádřit se skrze ni k romantizujícím představám o ženském dospívání a nepřijatelné fetišizaci „nedotčeného“, „panenského“ těla, na které se Nezval ve jménu hry s brakem podílí. Ani jedna inscenace toto téma nezvedla. Jako by pro pražské i chebské tvůrce bylo důležitější vyrovnat se s Nezvalovým žonglováním s žánry a vizualitou, kterou skýtá.
Západočeské divadlo v Chebu – Vítězslav Nezval: Valérie a týden divů. Dramatizace románu a režie Jiří Hajdyla, dramaturgie Martina Pokorná, výprava Michaela Semotánová, hudba Ivo Sedláček, pohybová spolupráce Peter Šavel, spolupráce na dramatizaci Marcela Magdová, projekce Marek Mrkvička. Premiéra 10. června 2023 (psáno z reprízy 9. listopadu).
Národní divadlo, Praha (Laterna magika) – Vítězslav Nezval: Valérie a týden divů. Režie Jakub Šmíd, dramaturgie Hana Strejčková, hudba David Hlaváč, scénografie Petr Vítek, kostýmy Eva Jiřikovská, choreografie Jiří Pokorný, světelný design Karel Šimek. Premiéra 9. listopadu 2023.
Komentáře k článku: Dívčí dospívání jako brakový námět?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
