Dmitrij Šostakovič, poslanec Nejvyššího sovětu
Mám v ruce dvě nedávné publikace zabývající se osobností skladatele Dmitrije Šostakoviče: kniha Oksany Dvorničenko Moskva – Kreml – Šostakovič (nakladatelství TEKST v Moskvě 2011) má velkou pramennou sílu, redaktorem antologie Velikaja duša s podtitulem Vospominanija o Dmitriji Šostakoviče (BSG Press v Moskvě 2008) je trochu senzačně protojerej Michail Ardov a vzpomínají v ní Šostakovičovi nejbližší, dcera Galina, syn Maxim a řada dalších. Dmitrij Šostakovič je už několik desítiletí velké muzikologické téma v kontinuitě s novoklasicismem XX. století, především je však přímo symptomatickou osobností pro sociální dějiny hudby a pro ideologické a mocenské zásahy do umělecké tvorby.
Ničím z toho se nechci zabývat. Jen připomínám, že v 50. až 80. letech XX. století u nás působila tvorba a reflexe Šostakoviče i Prokofjeva jako jednak sonda do vývoje jakéhosi povoleného a méně napadaného modernismu, jednak jako štít domácích skladatelů i muzikologů před nejkřiklavějšími výstřelky socialistického realismu. Čím dál víc se ukazuje, že tak nazývaný podivný stylový hybrid fungoval jen krátce a málokdy v čisté podobě v praxi – spíše na sjezdech, v projevech a prognózách. Myslím, že málokdo rozkryl absurditu konstituování něčeho, co bylo jen impotentním tradicionalismem, jako právě Dmitrij Šostakovič v operním skeči Antiformalističeskij rajok.
Postmoderně se tvářící anglický muzikologický časopis Tempo jeden čas takřka programově odkrýval jednotlivé kapitoly ze života Šostakoviče a dalších – často s cílem diskreditovat veškeré umění v totalitním režimu. Vzpomínám si, že se tak dělo někdy vynalézavě, jindy jen vnějškově a se snahou pokračovat v rovině šostakovičovských pamětí Testimony (Svědectví). Studie typu Šostakovič and Ustvolskaja už mířily neklamně k bulváru. Zmíněné knihy naopak dávají věcně nahlédnout do komplikovaných poměrů, v nichž Šostakovič žil a tvořil.
Soudruhu, pomoz jim!
Bylo by na místě ocitovat některé dokumenty a potom jen lamentovat nad tím, kolik času Šostakovič ztratil vynucenou politickou činností. Přiměl ho k ní Nikita Sergejevič Chruščov, když se po pádu nejstrašnějšího stalinismu rozhodl vtáhnout velkého umělce do lůna strany, a co víc – udělat z něj poslance Nejvyššího sovětu! Šostakovič odpíral, ale nemohl v prý šestihodinovém přemlouvání zvítězit. Tvrdit, že ho sociální práce jen odváděla od velkých kompozičních úkolů, však zjednodušeně nelze. Se stejnou logikou totiž můžeme vyřknout i opačný soud: Šostakovič se zastával spousty bezvýznamných poškozených lidí s vehemencí a sociálním humanismem, který odpovídá jeho pozdním velikým dílům.
Už třicet let žije soudruh Fedotov ve sklepě bez jakéhokoliv příslušenství se zříceným stropem a stěnami pokrytými ledem
Posuďte sami. V dubnu 1968 píše skladatel na svém hlavičkovém papíře Děputat Věrchovnogo Sověta SSSR D. D. Šostakovič samotnému A. N. Kosyginovi (tehdejší předseda sovětu ministrů – tedy cosi jako premiér): Vysoce vážený Alexeji Nikolajeviči, obrátili se na mě moji voliči z okrsku Bolšoje Muraškino v Gorkovské oblasti s prosbou o pomoc při stavbě nemocnice. Ta stávající byla postavena v roce 1900 tehdejším zemstvem, je to dřevěná stavba ve špatném stavu a s neustálou hrozbou požáru… Nemocnice je malá a nevyhovující. Pacienti s onemocněním srdce musejí cestovat autobusem až 100 km a to jim přináší velkou zátěž a zdravotní riziko. Naléhavě Vás prosím, abyste rozhodl o zařazení stavby okresní nemocnice do plánu na rok 1969.
Jindy píše Dmitrij Šostakovič ministru kultury V. P. Jeljutinovi: Vysoce vážený Vjačeslave Petroviči, má volička S. G. Samojlova, která pracuje ve městě Gorkém v automobilce (uvedena adresa), v tomto roce skládala přijímací zkoušky na Saranské Univerzitě na obor dálkového studia chemicko-biologické fakulty. Zkoušky složila úspěšně, protože dosáhla 13 bodů, a k přijetí je potřeba 11–12 bodů. Po zkouškách ji neseznámili s žádným druhem omezení, ale přijata nakonec nebyla s odůvodněním, že není obyvatelkou Mordovské autonomní SSR. Považuji toto zdůvodnění za nepřesvědčivé a velice Vás prosím, abyste mi dal zprávu o přezkoumání tohoto rozhodnutí, aby mohla být S. G. Samojlova přijata k univerzitnímu studiu. Zprávu její matky připojuji.
Mnohokrát se Dmitrij Šostakovič zastával vdov, naléhal na udělení sirotčích důchodů a protestoval proti ztrátě uživatelského práva k bytu dotyčných. Tak třeba píše předsedovi GORISPOLKOMU (prakticky dnešní magistrát): Vážený Iliodore Vasiljeviči, můj volič N. J. Sazonov žije ve velmi obtížných existenčních podmínkách. Snažně Vás prosím, abyste se osobně obeznámil s jeho případem a pomohl mu při zlepšení jeho životní situace. Prosím o informování o tom, co bylo v této záležitosti z Vaší strany podniknuto. Zprávu N. J. Sazonova na 10 stranách připojuji.
Oroduje i u předsedy ISPOLKOMU moskevského sovětu V. F. Promyslova: Vážený Vladimíre Fedoroviči, 5. dubna 1971 jsem se na Vás obrátil s prosbou o pomoc pro talentovaného a vysoce kvalifikovaného hudebníka M. D. Zazovského, který se ocitl v tíživé situaci. Až do současné doby pro něj nebylo nic podniknuto. Všechny jeho materiály jsou u Vás v archivu Mossovětu. Znovu Vás prosím o pomoc pro něj. Věta do sich por dlja něgo – nich ničego ně sdělano (doposud nebylo pro něj – pro ně nic učiněno) se opakuje nápadně často.
A ještě jeden Šostakovičův boj za hudebníka v existenční nouzi. Předsedovi GORISPOLKOMU – magistrátu v Gorkém (Nižnij Novgorod) skladatel píše: Vážený Alexandře Alexandroviči, víc než dva roky s Vámi vedu korespondenci ve věci soudruha V. G. Fedotova, trubače filharmonie v Gorkém. Už třicet let žije soudruh Fedotov ve sklepě bez jakéhokoliv příslušenství se zříceným stropem a stěnami pokrytými ledem. Spolu s dosavadními žádostmi jsem Vám poslal protokoly o stavu prohlídky jeho obydlí. Naléhavě jsem Vás prosil, abyste se osobně zasadil o tuto věc, ale doposud se Fedotov nedočkal žádné pomoci a ani já jsem nedostal na má podání žádnou odpověď. S úctou D. Šostakovič.
Z toho všeho doslova mrazí. Kdyby všichni poslanci Nejvyššího sovětu byli jako Šostakovič, mohlo se imperiální, marxismem se ohánějící sovětské carství změnit na něco přijatelnějšího? A lze vystihnout poměry v sovětském Rusku lépe než Šostakovičovými suplikami?
Skladatel se však pouštěl i do riskantnějších akcí. Když známý básník Josif Brodskij koncem 50. let poprvé upadl do spárů policie, Šostakovič za něj neúspěšně orodoval u leningradského velitele policie Tolstikova. Básnířka Anna Achmatovová pod vlivem událostí napsala báseň s věnováním: Dmitriju Dmitrijeviču Šostakoviču, v čju epochu ja živu na zemlě (v jehož epoše žiji na zemi).
Kdo by butylku zavíral
Šostakovičovy děti shodně tvrdily, že ze Stalinova pohřbu na začátku března 1953, při němž bylo ušlapáno mnoho lidí, skladatel nejcitlivěji vnímal Berijův projev, v němž slyšel silný gruzínský akcent. Smrt diktátora a jeho pohřeb u něho vyvolaly sluchový vjem, který se mu i později často připomínal.
Ale děti zaznamenaly i otcovy vtipné výroky. Podle Maxima rád dával k lepšímu anekdotickou příhodu svého nejlepšího přítele, hudebního vědce Sollertinského, který zemřel v roce 1944 a jehož památku skladatel uctil klavírním triem: Byl jednou nucen přednášet námořníkům a v diskusi dostal otázku: Je pravda, že Puškinova manželka žila s Nikolajem II.? Naštěstí si vojáček spletl Nikolaje I. s Nikolajem II., takže Sollertinskij mohl podezření snadno vyvrátit: I když víme, že Natalija Nikolajevna Gončarova, Puškinova žena, si uchovala hodně ze své krásy až do své smrti v roce 1863, a Nikolaj II. se mimořádně rychle vyvíjel, je to nemožné, protože tento car se narodil až v roce 1868, tedy 5 let po smrti Puškinovy ženy. S Nikolajem I. by to tak snadné neměl.
Dcera Galina vzpomíná, že si otec občas rád dal skleničku, ale nikdy se neopíjel. V době chruščovovského tání začali sovětští umělci víc cestovat a Dmitrij dostával různé dary – i lukrativní láhve. Pečlivě prohlížel šroubovací uzávěr perfektní skotské whisky a pronesl: Jejich láhve jsou opatřeny šroubovací zátkou, jsou tedy předmětem dlouhodobého upotřebení, zatímco naše půllitrovka (rozuměj vodky) je jednorázovou záležitostí – kdo by ji chtěl zavírat?!? V ruštině to zní kouzelně: U nich butylka predmět dolgovremennogo poľzovanija.
Galina také vypráví, jak si s bratrem po válce při pobytu na dače hráli se psy a nevěděli, že je při tom pozoruje zestárlá slavná herečka Jekatěrina Pavlovna Korčagina-Aleksandrovskaja. Když v roce 1951 zemřela, odkázala svou vilku svazu divadelních umělců, starožitnou lampu své nejvěrnější přítelkyni – a svého psa Šostakovičovi, který ovšem upřednostňoval kočky pro jejich čistotnost a psovi neustále prohlížel tlapy, aby neznečistil koberce a polštáře. Dědictví však skladatel přijal s jemu vlastní ironií a sebeironií, která se líbila tolika lidem. Zřejmě ji u něj vycítil i Stalin, což patrně vedlo k jeho averzi vůči skladateli, střídané okázalými gesty (daroval mu větší byt, přidělil mu daču…). A pronesl likvidační odsudek opery Lady Macbeth Mcenského újezdu.
Do lágru ho vrazíme
Vrcholným projevem skladatelovy ironie byl tajně zkomponovaný operní skeč, který si Šostakovič troufl uveřejnit až mnoho let po Stalinově smrti. Antiformalističeskij rajok je schůze – školení o socialistickém realismu. Předseda schůze servilně uvítá tři řečníky, hlavně pak soudruha Jedinicina (= Stalina), jemuž sbor holduje, a on v několika tautologických větách vysvětlí, že realističeskuju muzyku pišut narodnyje kompozitory, a formalističeskuju muzyku pišut antinarodnyje kompozitory. Následují ještě větší moudra dvou dalších řečníků, soudruhů Dvojkina a Trojkina. Sbor halasně oslavuje kavkazský tanec lezginku, aby se zalíbil soudruhovi Jedinicinovi (Stalin byl, jak známo, Gruzínec Džugašvili). Ten svou první árii zazpíval na nápěv Stalinovy oblíbené písně Sulika – vím to dobře, mnohokrát jsem Jedinicina zpíval v univerzitním nastudování Šostakovičova operního skeče! Potom soudruh řečník alkoholik nabádá skladatele k novátorství a doporučuje jim jako vrcholy modernosti Glinku, Čajkovského, Rimského-Korsakova. Sbor zdůrazňuje nutnost bdělosti /bdítělnosť/ a šmírování parafrází Offenbacha, kterého Šostakovič miloval a rád říkal, že má rád dobrou hudbu od Bacha po Offenbacha. Apoteózou agentománie skeč končí, ve volném překladu se zpívá: A když u nás přece jen někdo je, kdo šíří buržoazní ideje, svobody ho zbavíme a do lágru vrazíme.
Uzavíráme-li několik úvah a situací ze života Dmitrije Šostakoviče, jak je inspirovaly nedávné pramenné antologie, nabízí se otázka: byla vynucená společenská a sociální angažovanost skladatele jen trvalou přítěží a stigmatem jeho další umělecké a lidské existence? Tomu by nasvědčovaly postoje lidí, kteří se od Šostakoviče odklonili po jeho vstupu do komunistické strany a přijetí poslaneckého mandátu (Galina Ustvolskaja). Nemohu se však ubránit myšlence, že ve vší sovětské každodenní mizérii to skladateli přinášelo lidské zadostiučinění, také inspirační podněty. Srovnejme s Michailem Bulgakovem, jehož román Mistr a Markétka ležel dlouho v šuplíku, aby povstal z popela jako Fénix po hrůzách stalinismu: když se překladatelka Alena Morávková ptala Bulgakovovy manželky na tíhu a zoufalství oné doby, dozvěděla se, že prožili těžký, ale šťastný život. Myslím, že u Šostakoviče tomu bylo podobně.
Komentáře k článku: Dmitrij Šostakovič, poslanec Nejvyššího sovětu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
