Existenciální pocit nekonečného smutku
Divadlo na Vinohradech uvádí jednu z nejslavnějších českých her šedesátých let, Konec masopustu Josefa Topola. Domnívala jsem se, že dnes už ji hrát nelze, byť jde o jeden z nejkrásnějších českých textů. Jednak proto, že téma kolektivizace vesnice v padesátých letech je pro většinu dnešního publika naprosto anachronické, a jednak – především – kvůli Topolově básnické dramatické řeči, která se mi zdála těsně spjatá s životním pocitem šedesátých let.
Obludné i lascivní maškary dodávají Konci masopustu režiséra Františáka archetypální dimenzi FOTO VIKTOR KRONBAUER
Režiséru Martinu Františákovi se nicméně podařilo potlačit dobovou poplatnost tématu hry (kolektivizace kontra poslední sedlák), aniž by se vydal cestou přímočaré aktualizace jako před sedmi lety J. A. Pitínský v Národním divadle. V inscenaci přesně vyvážil realitu české vesnice padesátých let, do níž však už pronikají tóny městské subkultury let šedesátých s populární hudbou, rádiem, módními džínami – stačí pár taktů twistu, při nichž Marek Lambora v roli Rafaela kroutí boky. Při vesnické tancovačce však opakovaně zazní i pár tónů současné pop music, s jejichž pomocí režisér se skladatelem svět hry nenápadně aktualizují. K tomu přidají úryvek zakonzervovaného folkloru v podobě živé dechovky, aby vyvolali mrtvolnou atmosféru životní prázdnoty, do níž reálný socialismus dospěl. Scénograf Marek Cpin tento pocit akcentuje takřka prázdným prostorem vesnické hospody, ve které jako by se zastavil čas: proto znásobený scénický motiv hodin. V rámci jevištního světa se tak vrství a prolínají různé časoprostory.
Režisér s herci vyzdvihli také návaznost poválečné doby na tu válečnou, a tedy i všudypřítomnost minulosti a viny s ní spojené. Všem postavám, nejen Věře Zuzany Vejvodové, která se za války zamilovala do Němce, je v přítomné chvíli jejich osud neodvratně předurčen. Tragický osudový podtón do inscenace vnášejí maškary. Nejsou pouhými folklorními ozdobami, ale dodávají inscenaci archetypální dimenzi. Jejich propracovaná choreografie a voicebandový přednes svědčí o inspiraci Lidovou suitou E. F. Buriana. Masky mají obludnou, přízračnou, často i lascivní podobu a jsou výrazně barevné, na rozdíl od vesměs šedavých civilních šatů vesnických žen a svátečních černobílých obleků jejich protějšků. Husar Daniela Bambase – tedy ten, kdo nese smrt – je záměrně ze všech nejkřiklavější: má na sobě svítivě růžový oblek se skládanou suknicí a vysokou kožešinovou čepici ve stylu britské královské stráže. I díky maškarám vyniká poetická krása hry, která spočívá v hlubokém existenciálním pocitu nekonečného smutku.
Herci jsou přesní. Cihlář Igora Bareše, Předseda Pavla Rímského ani holič Smrťák Petra Rychlého nesklouznou ke karikatuře vesnických figur, naopak si zachovávají ambivalentnost charakteru, kterou v nich doba podpořila, ale také lidskost, na kterou byly doba i režim krátké. Viktor Javořík zcela bez přehánění vystihl dětsky naivního prosťáčka Jindřicha, stejně jako Marek Lambora neklidného a zoufalého Rafaela. V prudkých až skoro neurvalých gestech všech postav se zračí neúprosnost doby, která pod povrchem tryskem spěla ke katastrofě. Pouze slovní i celkový fyzický projev Tomáše Pavelky je na ztvárnění tvrdohlavé dominantní postavy posledního sedláka Krále poněkud slabý.
Divadlo na Vinohradech – Josef Topol: Konec masopustu. Režie Martin Františák, dramaturgie Jan Vedral, scéna Marek Cpin, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Matěj Kroupa, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra 19. října 2018 (psáno z reprízy 30. října).
Komentáře k článku: Existenciální pocit nekonečného smutku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
