Co je nová opera?
Dny nové opery Ostrava (NODO / New Opera Days Ostrava), další z opožděných festivalů (z června byl přesunut na 28.–30. srpna), zřetelně nastolil otázku: Co je nová opera? Takzvaný normální divák to ví spolehlivě – nová opera je všecko včetně Janáčka a dalších podobných. A taky dobře ví, že to nemá rád a nepůjde na to. Ostravská přehlídka už dnes nicméně má svoje publikum, někdy během produkce ne zcela chápající (nevhodně se pochechtávající), jindy při závěrečném potlesku nadšeně výskající (možná se to naučili na Colours), až z toho lidem kolem zaléhají uši.
Kopání v zahradě je v inscenované kantátě Richarda Ayrese The Garden metaforou hledání smyslu života FOTO ARCHIV NODO
Letos se prezentovalo ve světových i českých premiérách pět kompozic, jež se snaží posunout hranice konstituovaného hudebně dramatického tvaru opery někdy směrem k převážně činoherní produkci s hudbou (Rataj & Schmitt), jindy ke kantátě (Ayres). Rozpojení scénického a hudebního vyjádření dílům nesvědčí a oslabuje jejich účinek, také to obnažuje jejich strukturální manka.
Hned první dílo Hibiki, Hibiki vzhmoť! napsal Marek Keprt na objednávku festivalu. Potvrdilo, že i odmítání operní tradice by mělo splňovat nutné podmínky hudebně dramatického tvaru: zřetelný a silný námět (tím rozhodně není japonská prémiová whisky Hibiki, lhostejno, kolik má procent alkoholu) a jistou dějovou (nebo aspoň náladovou) linku v libretu, jež provokuje skladatelovu hudební imaginaci. Keprt napsal minimalistickou hudbu (na stejně založené libreto) s důrazem na až pointilistickou barevnost jednotlivých nástrojů. Vokální složku tvoří především dvě linie sopránových melismat, basista víc mluví, než zpívá. Posluchačskou pozornost by spíš přitáhla větší rozmanitost melodických modelů, ani tajuplné a drobet infantilní scénické aktivity, s výjimkou závěrečného štípání polen, nejsou dostatečnými diváckými podněty.
Tóthův Muž v skafandri má atraktivní a v zásadě silný námět (americký kosmonaut se slovenskými kořeny, chybí ale děj), který skladatele zřejmě vede k používání brutální a přitom primitivní elektroniky. Zpěv byl prakticky vyloučen, občas zněl pouze hudebně i slovně monotónní recitativ, melodickou složku představovalo trio pozounů, zvukovou atmosféru dokreslovalo rozladěné cembalo a baskytara. V příšeří a s hojným využitím dýmu bylo v atraktivním prostředí kompresorovny Dolu Hlubina s nablýskanými starými stroji předváděno cosi jako kosmický let – dosti nudné.
V operní Nauce o afázii se režisérka Katharina Schmitt zaměřila na ztrátu hlasu, už dříve se zabývala slepotou v inscenaci Molyneuxova otázka ve Studiu Hrdinů FOTO ARCHIV NODO
Výrazný námět má Nauka o afázii Michala Rataje a Kathariny Schmitt: pěvkyně ztratí hlas při představení Straussovy Elektry (úryvek z árie, kdy se to stalo, otevírá operu). Libreto se soustředí na zkoumání problému a jeho léčení (mimo jiné dechovou gymnastikou). Sestra, vzhledově skoro dvojnice hlavní hrdinky, připomíná chováním Velkou sestru z Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, je vůči pacientce často arogantní a útočná. Nemocnou proto logicky vyléčí a probudí ke zpěvu až její čtyři dvojnice libým čtyřhlasem. Instrumentální hudba je vágně scénická až ilustrativní (například elektronicky modifikovaný zvuk violoncella znázorňuje okamžik ztráty hlasu). Hraje se v hale BrickHouse Dolu Hlubina na velké podlouhlé hromadě písku (na ní stojí také starší radiopřijímač, jakoby funkční), diváci sedí na protilehlých stranách.
Ana Sokolović napsala „normální“ komorní operu Svatba pro šest ženských hlasů. Je to loučení dívek s jejich družkou, nevěstou. Folklorem je inspirována nejen akce-obřad, ale také „nezpěvná“ heterofonní vokální linka a capella. Jiří Nekvasil využil chování a gestiky dnešních mladých k vytvoření přesvědčivého jevištního tvaru. Zcela fascinující bylo hudební provedení – sbormistr Jurij Galatenko trénoval šest dívek ze svého sboru od loňského listopadu a dovedl je k dokonalosti nejen technické, ale i výrazové.
No. 50 (The Garden) Richarda Ayrese je spíše kantáta provedená v dekoraci, sólista je oděn v kostýmu zahradníka. Kopání v zahradě je metaforou hledání smyslu života a jeho konce; při hloubení jámy se zahradník setkává s již dříve zemřelými a také s červy, pro něž jsou ta těla potravou. Dění s přídechem typicky anglického humoru je tlumočeno promítanými titulky. Posílením absurdního děje a vyjádřením jeho nálad je polystylová, inspiračně bohatá hudba. Na pozitivním vyznění díla se významně podílel interpret všech postav, basista Joshua Bloom (loni pozoruhodný Kecal v Prodané nevěstě Garsington Opera ve Wormsley), perfektní nejen vokálně (včetně falzetu), ale i v melodickém hvízdání a hře na píšťalku.
Rekapitulace: působivé byly nakonec ty „staré nové“ opery: Sokolović a Ayres. Některé produkce byly streamovány na Facebooku a YouTube.
Marek Keprt (CZ): Hibiki, Hibiki, vzhmoť! Chuťově-čichová komorní (ne)opera, 2019–2020 (objednávka festivalu NODO). Dirigent Petr Kotík, režie Petr Odo Macháček, scéna David Bazika. Světová premiéra v Divadle Antonína Dvořáka 28. srpna 2020.
Ana Sokolović (SRB/KAN): Svatba. Jednoaktová opera pro šest ženských hlasů, 2011. Libreto Ana Sokolović (na základě textů srbské lidové poezie). Dirigent Jurij Galatenko, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Česká premiéra v Divadle A. Dvořáka 28. srpna 2020.
Michal Rataj, Katharina Schmitt (CZ/DE): Nauka o afázii. Hudebně-divadelní inscenace, 2019–2020. Hudební vedení Michal Rataj, text a režie Katharina Schmitt, dramaturgie Viktorie Knotková, scéna Pavel Svoboda, světelný design Zuzana Režná, kostýmy Patricia Talacko, zvuk Matěj Šenkyřík. Tiburtina Ensemble. Světová premiéra v BrickHouse, Důl Hlubina, 29. srpna 2020.
Miro Tóth (SK): Muž v skafandri. Multižánrová opera, 2019. Libreto Miro Tóth a Michaela Rosová. Hudební nastudování Miro Tóth, režie a světla Jan Komárek, scéna a kostýmy Lenka Kucháreková, zvuk a elektronika Miro Tóth, video Miro Tóth a Viera Čakányová. Česká premiéra v Kompresorovně, Důl Hlubina, 29. srpna 2020.
Richard Ayres (UK/NL): No. 50 (The Garden). Skladba pro bas, ansámbl a soundtrack, 2017–2018. Libreto Richard Ayres (na základě textů Danta, Leopardiho, Shakespeara, Poa, Rossettiho a dalších). Dirigent Bruno Ferrandis, scénická realizace Jiří Nekvasil a David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Česká premiéra 30. srpna v Divadle Jiřího Myrona.
Komentáře k článku: Co je nová opera?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
