Dny otevřených dveří a začátků (No. 1)
Léto je čas hromadných odjezdů a návratů. Starší míří na chalupy, střeďáci na last minute k moři, mladší bezdětní prostě někam za hranice všednosti. Červenec jako první prázdninový měsíc doslova vybízí k migraci. Pro ty, kteří chytli první vlnu a jsou zpět doma, i ty, co se ještě nestihli sbalit, mám dobrou zprávu, včera Praha ožila hned dvěma mezinárodními divadelními festivaly.
První – festival Za dveřmi se zaměřuje na pouliční divadlo a tradičně zakotvil na centrálním bulváru, jak se někdy přezdívá Václavskému náměstí. Během pěti dnů nabídne devatenáct převážně zahraničních performancí, letos by je mělo pojit motto svoboda. Jeho komornějším „nevlastním bratrem“ je festival Nultý bod, který akcentuje fyzické a taneční divadlo a letos se protáhne do soboty 19. července. Hnízdí už po léta v Divadle v Celetné, i když tentokrát se dvěma výjimkami – zahájení v Ponci a čtvrtečního interaktivního site-specific, kdy Nultý bod opustí uzavřený prostor a vydá se do ulic, přesněji do frekventovaného Nákupního centra Palladium.
Pokřivený škleb baletní přesnosti
Z inscenace Revolver Besorgen FOTO ARCHIV FESTIVALU
Zahájení Nultého bodu proběhlo včera v divadle Ponec, v sólovém vystoupení se představila precizní tanečnice/baletka Brit Rodemund. S prvními tóny vojenského pochodu doslova vpadne na taneční plochu, rázuje v ritmu marše, což vtipně podtrhuje klapot pantoflí, které má obuty. Pantofle jako symbol domáckého intimního světa se proměňují v pohár vína, ale i poslední ostatky, díky nimž ještě cítí pevnou půdu pod nohama. Inscenace Obstarej si revolver berlínské choreografky Heleny Waldmann chce prostřednictvím tance a pohybu promluvit o postižených Alzheimerovou chorobou, kterých na světě každým rokem přibývá.
Balet, nárokující si naprostou sebekázeň a pohybovou přesnost se pro ni stal ideálním příkladem, na němž může demonstrovat postupné odumírání a ochabování nejen lidské psyché, ale i fyzické schránky. Rodemund vybojovává každý pohyb, každou otočku, ale skutečnost kolem ní se proměňuje. V pohlavním uspokojení hledá samu sebe. Záblesk uvědomění vede její ruku k pozvednutí zbraně, tu si modeluje z oranžového igelitového pytlíku. Nakonec si s ním pohrává – nastala fáze dětství. Pro dítě je všechno poprvé, nemá starosti, každý den je pro něho prvním i posledním zároveň. Smích, hrdelní vzdechy a zvětšovací sklo, přes nějž se souměrná tvář drobounké baletky odráží v podobu nevzhledného až děsivého mutanta lidského pokolení, uzavírají groteskní prohranou bitvu s pohybem jako jedním ze základních vyjadřovacích prostředků.
Za nápaditou choreografií kolísá zmatená „textová“ linka. Pohyb baletky doprovází zvukové vycpávky, které měly pravděpodobně osvětlit dění na jevišti. Proč se napřed zabývají obecnou problematikou nemoci, náhle slyšíme instruktáž sexuální asistentky, která plynule přechází v záznam z pitevny? Zdánlivě promyšlená dramaturgie Dunji Funke tentokrát tanečnímu divadlu neprospěla. Zůstaly bohužel rozpaky.
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Dny otevřených dveří a začátků (No. 8)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 7)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 6)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 5)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 4)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 3)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 2)
Komentáře k článku: Dny otevřených dveří a začátků (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
