Dny otevřených dveří a začátků (No. 6)
Předposlední den mezinárodního festivalu pouličního divadla Za dveřmi ukončil audio-vizuálně výjimečný projekt Divadla Continuo U zdi. Premiérově byl představen na konci června před klubem Cross a nyní tedy po necelých třech týdnech se stal téměř vrcholem festivalu.
Continuo – čas zdi se otevřel… FOTO ARCHIV DIVADLA
Výjimečný byl především svým výrazem. Tam, kde obdobné kusy používají reprodukovanou hudbu, tam Continuo využilo služeb živého bubeníka, kytaristy a perkusisty, kteří netvořili pouze hudební podkres, ale byli také nedílnou součástí představení. Tedy zejména bubeník, který rytmus udával i jej přijímal, reagoval na pohyb herců i jej spoluurčoval. Bez potřeby obouvat se do jiných projektů s hudbou reprodukovanou je ten rozdíl patrný hned od začátku. Už nejde o obyčejnou show, je to skutečně „dílo“. Něco „dělaného“ přímo na místě. V reálném čase se rodícího. Máte asi podobný pocit, jako když jste na koncertě garážové kapely, která občas něco zvoře, oproti playbacku národní hvězdy, která se naučila jen otvírat pusu. Vtáhne vás to. Máte chuť tleskat po každém větším celku, ačkoli konec je ještě v nedohlednu.
Continuo je bez nadsázky už světoznámé především důrazem kladeným na vizuálnost a ani nyní tomu není jinak. Zdálo by se, že inscenace, v níž dominuje pouze a jedině osamocená, statická, fádní, obyčejná, ničím nevyčnívající zeď, moc originální stran vizuality nebude. To, co je právě jedinečné, je, že tu tvář netvoří specifická rekvizita, ohromující světelná show nebo geniální nápady scénografů; je to právě onen pohyb herců, jejich tanec se zdí, jejich zacházení se světem zdi, jejich zjednávání světa zdi. Pokud se neděje něco nepředvídatelného jako války, demolice apod., pak je zeď většinou postavena a stojí právě do chvíle, než se něco takového stane. To může trvat třeba i staletí (Hladová zeď). Taková zeď se stane za svůj život svědkem mnoha a mnoha pozoruhodností, setkání, stane se místem pro vyjádření lásky i nenávisti či sympatií a antipatií ke všem myslitelným režimům. Zeď je zakonzervovaný časoprostor, husserlovská retenční nádrž, takový rezervoár významů, který lze v určitý moment otevřít a významy čerpat, přidávat…
A to je přesně to, co šestice umělců dělá. Jejich pohyb začíná klidně, svírajíce v rukou křídu kreslí jednoduché rovné linky. Čas zdi se otevřel. Postupně jejich pohyb, jejich tanec nabývá na intenzitě, linky se začínají kroutit, postupně dostávají konkrétní tvary. Píší se vzorce, hesla, jména… umělci se snaží zeď přeskočit, zničit, zachránit pro další generace. Naráží do zdi, obkreslují do ní své postavy a na divákovi je, aby zúročil svou zkušenost, své znalosti a pokusil se rozklíčovat aspoň zlomek toho, co všechno zeď zažila. Je překvapen, když se na ní objeví známý vzoreček relativity e = mc2, který zná každý, každý taky nejspíš tuší, že jeho autorem je Albert Einstein, ale co znamená, vědí jen zasvěcení. A když se záhy na vzorec přitiskne tělo ženy ve vášnivém milostném tanci, aby se hned na to stala zeď svědkem marné snahy ji překlenout.
Herců vášnivé zacházení se zdí dokonale splňuje jejich umělecké předsevzetí – ztvárnit čas zdi. Rychlost jejich pohybu proměňuje asociované výjevy jako okýnka filmu a člověk tak skutečně zažívá pocit promítané historie. V té rychlosti je těžké hledat nějakou narativní linii. Příběh střídá příběh a v tomto mnohohlasí se i ztrácí protiklady kladu a záporu, nějaké jasné hodnocení, kterého se člověk může chopit. Nakonec zůstává zas jen zeď trvající a přetrvávající a lidi, kteří moc neví, co s ní…
///
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Dny otevřených dveří a začátků (No. 8)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 7)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 5)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 4)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 3)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 2)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 1)
Komentáře k článku: Dny otevřených dveří a začátků (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
