Do divadla s kuřetem (No. 3)
Třetí den festivalu Malá inventura přinesl první premiéru – byť byla „pouze“ pražská. Give Me 10 Seconds je výsledkem spolupráce španělského režiséra a autora konceptu Amadora Artigy a choreografů a interpretů Nikoly Křížkové (CZ) a Damiana Ottavia (IT) v rámci mezinárodní umělecké skupiny Chantier des Images. Oficiální premiéru měli koncem loňského listopadu v Městském divadle ve Varnsdorfu.
Mottem inscenace je: Jsem vidět, tedy existuji (Sartrova existencialistická variace karteziánského: Myslím tedy jsem). A boj o vlastní identitu v rámci prostředí a společnosti je také stěžejním motivem, který je patrný v každém okamžiku představení.
Snímek z představení Give Me 10 Second FOTO MARKÉTA NOVÁKOVÁ
Nejvýraznějším prvkem nejsou ani tak výkony tanečníků, jako spíše scéna, jež se skládá ze zrcadel. Jedno veliké obdélníkové visí pevně ukotveno uprostřed nad jevištěm. Dvě menší pohyblivá jsou po jeho obou stranách a kývou se ze strany na stranu, dokud jim to jejich hybnost dovolí. Na scéně je také obrovský stůl, který je rovněž složen ze dvou zrcadel na nohou a které postupně plní roli jakéhosi pingpongového stolu a paravanu. Zrcadla odráží, ale také rozšiřují existenční pole. Sartrův citát tu není náhodou, neboť jedna ze základních myšlenek francouzského existencialismu tkví v tom, že neexistuje nic, co nevidím. Pokud se ohlédnu za sebe, opět ztratím ze zřetele, co je přede mnou. Když se však tanečníci dívají do zrcadla zády k publiku, diváci přesto vidí, co je vpředu i co je vzadu. Vidí tak vše, celou bytost a dostávají se na horizont bytí. Jediné, co zůstává skryto, je nefyzická součást života bytosti. A tu má zjevovat tanec.
Ten se ve velké míře omezuje na elementární pohyby. Taneční figury jsou spíše nositeli významů než vhodně uspořádanou choreografií pro dojem. Give Me 10 Seconds není lineárním vyprávěním o člověku, jeho identitě a vztazích mezi lidmi. Jednotlivé výstupy jsou spíše střípky, výjevy, verši básně. Představení se skutečně jeví jako taneční báseň, která vlastně nemá ani pointu, závěr není jejím vrcholem, jak to často bývá, ale jen další strofou. Vrchol nastává až někde za-představením. Tam, kde se jednotlivé existence spájejí v jeden fenomén lidství.
Překvapivé možná je, jak málo experimentální, nebo chcete-li „aktuální“ inscenace je. Skutečně si vystačí pouze s tancem, výraznou zvukovou kulisou, která má blíž k nápodobě reálných zvuků než k hudbě, a samozřejmě zrcadly. Autoři rezignovali na téměř neodmyslitelné videoprojekce a výsledné dílo staví pouze na práci světla a zvuku v kombinaci s pohybem. Téměř filmově působily scény na bázi zatmívání. Tak byla postavena scéna s oním pingpongovým stolem, kdy oba aktéři stojí naproti sobě jako při ping pongu, oba dělají totéž – svým pohybem naznačují určité stereotypy setkání dvou lidí –, ale nasvicováni jsou střídavě, takže celek tvoří iluzi dialogu. Téměř identickou je pak závěrečná scéna, kdy se ze stolu stal zrcadlový paravan zmnohonásobující stísněné tělo.
Vy využití zrcadla jako funkční rekvizity šli tvůrci tak daleko, že se neštítili ani klišé Polívkova Šaška, ale i přes to vytvořili konzistentní minimalistickou taneční inscenaci, které rozhodně tradiční střih sluší. A to i přes ne zcela jasnou a vymykající se scénu, v níž figuruje pouze Damian Ottavia s faunovskou neprůhlednou papírovou maskou přecházející v dva velké rohy na hlavě. Ale i to je jen jeden z mnoha veršů básně a vnímavější divák nějaké souvislosti nepochybně nalezl.
Otázkou zůstává, proč Give Me 10 Seconds. S ohledem na existenciální rovinu inscenace je možné klíč hledat v tradičním idiomu podřízenéhom člověka, který v časové tísni slibuje, že mu stačí pár vteřin a bude to hotové. Možná je člověk v takové časové tísni nepřetržitě a stejně nepřetržitě je ovládán pocitem, že musí svou existenci obhájit. A že se mu to do deseti vteřin nepochybně povede.
///
Předchozí díly denních zpravodajství:
Komentáře k článku: Do divadla s kuřetem (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
