Do Kuksu oklikou přes Ostravu
V minulých letech jsem se vždy na prahu podzimu těšíval do Ostravy na velký mezinárodní festival Spectaculo Interesse, jehož hvězdou a většinou i vítězem všech hlavních soutěžních kategorií v minulém dvacetiletí pravidelně býval brazilsko-nizozemský performer, loutkář, mim, tanečník, autor a režisér jménem Duda Paiva.
Jeho vystoupení byla strhující. Nejen pohybovou tělesnou virtuozitou, hrou s rekvizitou a schopností okamžitě navázat s minimem slov bezprostřední kontakt s českým i mezinárodním publikem, ale i něčím jiným. Uprostřed salv smíchu mim otevíral i skryté, temné, nepřiznávané stránky lidské duše. To, čemu Jung říkal stín, bylo jeho základní hrací pole.
Naposledy jsem se takto do Ostravy těšil někdy před pěti lety a mima, který se po svém oslnivém ostravském startu proslavil i po Evropě, jsem nepoznával. Místo pohybové akce, výtvarné metafory a hry o duši tu bylo jen nekonečné mluvení a mluvení, samozřejmě anglicky globalizované, a někdejší gejzír imaginace nahradil otřepaný trik mezinárodního bavičství, divadelního i televizního, nedobrovolně dobrovolné vytahování diváků na scénu a jejich ať už záměrné či nezáměrné ztrapňování. Úspěch u těch nevytažených zaručen.
Letošní jubilejní festival Theatrum Kuks mi druhý den připravil velké déjà vu. Tak jako pokaždé jsem se přímo nezřízeně těšil na slovinsko-českého loutkáře, performera a mima Matiju Solce, který na Kuksu, v Ostravě i jinde připravoval divákům pravé divadelní hody obžerné imaginace, tančící na tenké hraně grotesky a smrti (v mnohém mi svým mnohostranným talentem a pronikavým, černým humorem evokoval právě Dudu Paivu). Nikdy například nezapomenu na vskutku uhrančivý zážitek z konce srpna 2017, kdy ve šporkovské hrobce Matija s pomocí několika obyčejných předmětů a kostí sehrál v rozkyvu od třaskavého humoru k hluboké meditaci velkolepou féerii o smrti a o „veselých kostech“ (Happy Bones). To představení lze charakterizovat desítkami adjektiv, ale jedno jste mohli zcela vyloučit – nebylo „ukecané“.
Přesně toto slovo se však vnucuje u mého letošního velkého zklamání z jindy vynikajícího Matiji (Býti Donem Quijotem na motivy Cervantesova románu). U globalizovaného loutkáře jakoby naplno propukl „efekt Paiva“: z brilantního a jemného klauna stal se estrádní bavič. Opět neúměrně dlouhé, jak jinak než anglicky mluvené tirády (to, co mělo být předvedeno, tj. převedeno ve znak, jak tomu bývá u Matiji jindy, bylo tady z velké části odvyprávěno). A po bavičských reklamních etudách s vnucováním kávy publiku (Quijotův sluha, nekonečně vyvolávaný, typově přesný sluha Sancho Filipa Šebšajeviče) přišel další neklamný znak globální estrádní komiky – vynucený tanec s na světlo vytaženým dospělým divákem (během tance se někam vytratila pointa samoúčelného výstupu). Bez pointy, lacině a prvoplánově působily i další přímé ataky diváků, zejména dětských. Pozoroval jsem třeba ze strany z první řady hodně malé dítě, jež se zprvu z Matiji trochu vyděsilo, otočilo se zády a přimklo sebezáchovně k matce; když však herec poodstoupil, dostavil se naopak hysterický, neovladatelný dětský smích, který trval dlouhé minuty bez ohledu na dění na scéně, než matka dítě uklidnila.
Bylo to všechno jiné než spontánní, hravý kontakt, jaký jsem u Matiji viděl a radoval se z něj při jiných, básnicky imaginativních dětských představeních (Pozor, Los! – inscenaci jsem znal už z dřívějška). A hlavně! Minout se s tak velkým tématem – archetypem, jakým je Don Quijote, k němuž je právě Matija předurčen jako málokdo jiný (jako jindy byl k tomu předurčen raný Bolek Polívka s Pechovým Sanchou a ještě jindy mladý, nezkrotitelný Vlasta Burian s Karlem Nollem – všichni jsou z Matijova klaunského rodokmenu a všichni z velkého tématu vytěžili nekonečně víc), a vytřískat z něj – co vlastně? Snad jen několik lacině zparodovaných globalizovaných popových hitů nebo moravských popěvků, uměle přilepený konec s rozchodem dvou loutkářů a možná i několik málo neukecaných quijotovských metafor (kafemlejnek místo větrného mlýna, stínové divadlo). To všechno ale bylo od tak jedinečného umělce při střetu s tak velkým tématem žalostně málo. A není náhoda, že i z Matiji bezezbytku právem nadšená zpravodajka iDN právě tomuto představení, jež mělo být hned druhý den perlou přehlídky, věnovala pouhých pár nekonkrétních řádků… o existenciálním tématu rozchodu… (zde)
Theatrum Kuks 2021
Post scriptum
Skutečnými perlami festivalu se naopak pro mne staly dvě události prvního dne festivalu. Především novobarokní operní travestie Tomáše Hanzlíka Římská Lukrécie (ve spolupráci Geisslers Hofcomoedianten, Tygrem v tísni a Ensemble Damian). Libreto Šporkova „komplexního“ divadelníka Rademina skvěle – protože současným jazykem – přebásnila Kateřina Bohadlová ve spolupráci s dramaturgyní Koblischkovou a čeština v jejich pojetí jen zvonila. Bližší zprávu dodám, až zhlédnu její nikoli koncertní kukskou, nýbrž scénickou pražskou verzi na Štvanici. Ale už z té kukské na nočním nádvoří hospitalu bylo jasné, že půjde o událost, která boří naše ustálené představy o vážném, pompézním baroku: ukazuje se znovu, že baroko a vtip se dobře rýmují, zůstanou-li poezií.
A tou druhou perlou byla hned po zahajovacím představení barevná Světelná instalace s barokním ohňostrojem, barokní boj protikladů, symetrií, asymetrií a vírů, spojený s nočním pochodem se svícemi od Alliprandiho Kostela Nejsvětější trojice, terasy a hospitalu přes Labe pod protější zámeckou terasu se schodišťěm, jež se stalo na desítky nezapomenutelných minut světelným průmětem přímo do srdce Šporkova baroka. To vše s finálním hudebním komentářem Antonia Vivaldiho a Adama Michny z Otradovic. Ten zážitek už patrně letos sotva co překoná.
///
Více na i-DN:
…
DN 15/2021:
…
Projekt vydávání letních reportáží, recenzí a denních zpravodajství na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: Do Kuksu oklikou přes Ostravu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
