Divadelní noviny > Zahraničí

Do Moskvy, do Moskvy aneb Šťastné konce nejsou Rusku vlastní

Období rozkročené mezi starým a novým rokem může v Moskvě tak trochu připomínat letargické skomírání Čechovových hrdinů, kteří se i přes svoje touhy nemohou hnout z místa. Permanentní hluk aut, která v rychlosti asi 130 km za hodinu závodí na několika pětiproudých silnicích, se sníží na polovinu. Obchody, nabízející v běžném režimu služby nepřetržitě, omezí svou otevírací dobu. A prakticky do žádné instituce, i přesto že zkoušíte dvě varianty předvolby, aniž byste tušili, jaká je správná (což patří k místnímu koloritu), se nelze dovolat.

Naopak stánky Thálie v tento čas prožívají své bakchanálie. Přes pozoruhodně gigantickou síť divadel, kterou ruská metropole oplývá, všechny shodně hlásí vyprodáno, výjimečně – s trochou štěstí pro zapomnětlivce – poslední volná místa.

Bylo by domýšlivé chtít v následujících řádcích postihnout vše, čeho jsem se během třítýdenního pobytu v Moskvě v prostorách zasvěcených dramatické múze účastnila. V silách jednotlivce není podat komplexní výpověď o podobě současné inscenační praxe tamních divadel. Zůstanu tedy raději u dvou vzájemně kontrastních scén: výkladní skříně ruskojazyčného divadla, státem protěžovaného domácího klenotu MCHATu im. Čechova a jeho (pouze velikostí, nikoli kvalitou) trpasličího kolegy, jediného soukromého divadla v zemi, dotací prostého TEATRu.DOC.

Markétka na kolejích metra

Literární zázrak Mistr a Markétka adoruji od své puberty. S jistým masochistickým potěšením jej vyhledávám i ve všech existujících scénických verzích. Nevyjímaje slavnou inscenaci Jurije Ljubimova v Divadle na Tagance, které v roce 1977 poprvé v historii adaptovalo Bulgakovův román pro jeviště a dodnes toto provedení v mnoha nových alternacích ve svém repertoáru udržuje, i když dnes už trochu jako „pohrobka“.

V MCHATu byli odvážní a svěřili složitý šperk maďarskému divadelnímu a filmovému režisérovi Janoši Sasovi, který se zároveň ujal dramatizace. Jeho dramatizace se nijak výrazně neliší od tradičních adaptací. Výrazně jsou však v samotné inscenaci odděleny linie příběhu Piláta Pontského a událostí u Patriarchových rybníků, jež ústí do klíčového tématu – spalující lásky píšícího Mistra a jeho milenky Markétky. Střípky ze staré Judeje, které protínají celé vyprávění, jsou totiž tvořeny filmovými dotáčkami. Stejně jako kostýmy a dekorace dokládají tyto postupy snahu tvůrců o co největší aktualizaci.

Železniční koleje pokrývající celou scénu, vojenské komando v černé kůži i věčně přítomný kouř vyvolávají mnohé asociace – a to nejen nacistického Německa a koncentračních táborů. Vagón metra pozvolna se řítící zpoza horizontu k Markétce, která balancuje na kolejích, symbolizuje výsostnou výtvarnou formou nestabilní hranici mezi životem a smrtí, jedno z hlavních témat příběhu. Skvěle vychází scéna z varieté, kde Voland předvádí lekci černé magie, a přitom si prohlíží diváky v hledišti a obrací se ke své svitě se slovy: Vidíte, Moskvané vůbec se za tu dobu nezměnili, pořád si budou závidět, toužit po penězích… Aby ne, když před herci seděli skuteční občané Moskvy. Ke smůle celku se nechal režisér ukonejšit multimediálními možnostmi, a tak se mnohá magie scvrkla na efekty filmového plátna. Mrzelo to především ve scéně Markétčina letu, místo nějž pustil režisér přednatočenou, střihově dokonalou filmovou sekvenci. Oproti tomu je scéna plesu pojata ryze divadelně. Režisér si v ní vystačil s hereckou akcí Markétky a ďáblovy svity, která využívá ke svým grandiózním odjezdům a příjezdům vagón soupravy metra – nezaměnitelného znaku Moskvy. Přes všechny filmové polopatismy a jisté výkladové nedostatky si pokus o moderní uchopení v Rusku téměř výhradně staromilsky omílaného tématu zaslouží respekt.

Putin jako svalovec se dvěma mozky

Galina Sinkina, filmová a později i divadelní režisérka, která nedávno přijala novou identitu, jak mi vysvětlila především z důvodu zisku nové energie k tvorbě, má za sebou víc jak úspěšný rok. Kromě dvou dokumentárních filmů totiž inscenovala i text Daria Fo Dvouhlavá anomálie, jež svérázně upravila a pojmenovala BerlusPutin.

Zpočátku jsem měla dojem, že jsem se omylem dostala na opoziční mítink. Na jevišti stojí pouze dvě křesla. Padesátka účastníků se shlukne před polorozpadlou ratejnou, aby po vpuštění dovnitř netrpělivě zabrala různě vysoké židličky a za každou cenu se vtěsnala do vymezeného malého prostoru. Režisérka Varvara Fajer alias Galina Sinkina stojí bokem u stojanu s kamerou, připravena představení zaznamenávat. Zvukařka vtěsnaná do jediného volného koutu divadla je ve vysokém stupni těhotenství. Mé obavy se ovšem nenaplnily. Zažila jsem dvě hodiny skvělé politické satiry, která nenuceně přecházela od karnevalové pouliční zábavy až k novodobým ohlasům komedie dell’arte.

Před divákem se rozvíjí hypotetická situace: chystá se natáčení nového filmu, ve kterém během přátelského setkání Vladimíra Putina s bývalý italským předsedou vlády Silviem Berlusconim dojde k pokusu o atentát na ruského státníka. Místo Putina umírá Berlusconi, Putin má vážné zranění hlavy, pro záchranu jeho života mu neurochirurgové implantují polovinu zdravého Berlusconiho mozku. Tak se zrodí se hybrid – BerlusPutin, náhle hlásající myšlenky opozice.

Sledujeme kamerové zkoušky, na nichž se schází známá herečka s režisérem a autorem scénáře. Herečka představuje Putinovu oficiální partnerku – manželku Ludmilu. Režisér postupně ztvárňuje neurochirurga, který ji sděluje informaci o mužově vážném zranění, zpovědníka, ke kterému se v zoufalství uchyluje (Ludmila Putinova, po zjištění manželovy letité nevěry, skutečně už nějakou dobu pobývá v klášteře za Moskvou) a nakonec i Vladimíra Vladimiroviče. Ten je i přes obvaz na hlavě zobrazen jako maskulinní sportovec s dokonale trénovaným hrudníkem. Výstupy filmových příprav se proplétají s obrazy, ve kterých sledujeme vývoj situace ve státě, jehož prezident není duševně v pořádku. Vidíme jeho výstupy v Dumě, kde politikům nařizuje jezdit hromadnou městskou dopravou, stejně jako vrátit to, co státu ukradli na veřejných zakázkách. Je to naprosto absurdní, ale pravda bývá absurdní. Putinova domnělá choroba vyvolává otázku, zda byl vůbec kdy příčetný. A zda jeho momentální „biosobnostní“ stav není zemi prospěšnější. V inscenaci je také mnoho dalších politických narážek – na prezidentské volby, korupční kauzy i politickou rozvědku, ze které Putin profesně vzešel. Veškeré nuance pochopitelně cizinec, který není denně konfrontován se stavem ruských věcí, nemůže postřehnout. Ale i tak se solidně baví.

Před koncem získává Putin novou podobu – v masce mutanta s velkýma ušima jen trpně přihlíží převzetí moci Michailem Chodorkovským (oběť politických manipulací, který po úspěšném útěku z domoviny, kde byl internován v cele se zvýšenou ostrahou, žije v britském exilu). Šťastné konce nejsou Rusku vlastní. Z herečky, která dosud ochotně přehrávala „politicky nekorektní“ repliky, se vyklube členka sdružení dobrovolných ochránců prezidenta Putina. Zve na jeviště další kolegy a inscenace končí režisérovým lynčováním.

Inscenace BerlusPutin je divadelním zážitkem i díky hereckému provedení. Je s podivem, že oba představitelé ostře politického divadla, Jevdokija Germanova a Sergej Jepišev, patří mezi národní hereckou elitu. Germanova je členkou souboru Tabakerka, pravidelně hraje i na první scéně Teatr MCHAT im. Čechova a je nositelkou ocenění národní umělkyně. Jepišev patří mezi přední herce divadla Teatr im. Vachtangova, jež přivezlo před rokem Strýčka Váňu na plzeňský festival. Hold náleží pochopitelně i Varvaře Fajer, a to nejen za výbornou adaptaci v duchu aktuálního politika, ale především za odvahu, s jakou se strefuje do nedotknutelného představitele vlastního (nesvobodného) státu.

Zojčin byt jako německý dekadentní kabaret

Zojčin byt je v podstatě groteska, původně zamýšlená pro Mejercholdovo divadlo. Hra popisuje dvacátá léta v Rusku – poslední záchvěvy liberalismu před nástupem Stalina. V MCHATu ji vůbec poprvé v jeho historii inscenoval režisérský novátor, často diskutovaná osobnost, Kiril Serebrenikov. Jméno, jež se naposledy objevilo v ČR u příležitosti inscenace Otmorozki (Parchanti), uvedené v září na mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni. Serebrenikov se vydal hledat ztracenou avantgardu. Čitelným záměrem inscenace bylo popření Ruskem protěžovaného psychologického realismu. Žádné hlubinné ponory do nitra postav, žádné detailní studie jednání postav. Razantní formou počítačové černo-bílé projekce na stěny bytu, která jako ve světě digi-hry vytvářela před divákem obrazy oken a dveří, naznačil, že světem Zojčina bytu nemusí být jen Rusko dvacátých let a že textem lze pomocí silné nadsázky intenzivně zobrazit morálně rozvrácenou společnost. Bulgakovův text obohatil o songy z předválečného berlínského kabaretu. Jazzová muzika s rotující minimalistickou bílou dekorací (stěny bytu s několika průhledy) udávala inscenaci drive. V mimice a v gestech přesní herci excelovali především v pěveckých partech. U Liky Rulaové (Zoja) či Kseniji Lavrovové-Glinkové (Alla Vadimovna) se vkrádala až otázka, zda jde ještě o činoherce. Místy jsem podlehla dojmu, že sedím na jedné z produkcí berlínské Volksbühne a sleduji inscenaci Franca Castorfa nebo jiného respektovaného německého tvůrce. Což je v ruském kontextu doslova revoluční.

Zázrak zrození jako dokument

Dvojice herců Alexej Kuličkov a Sergej Ševčenko přišla po dvouletém sběru a kompilaci informací s novou „zábavnou“ a především neapelativní formou dokumentárního dramatu, kterému se TEATR.DOC věnuje především. Jejich inscenace 9 měsíců/40 týdnů se zabývá (s nadhledem) mateřstvím. Rolí prvorodičky, ženy „porody protřelé“, VIP těhotné a v neposlední řadě i ženy jdoucí na potrat se v inscenaci zhostilo devět mužů. Herci se nejen dokonale sžili se svými tazatelkami, budoucími matkami, do svého výkonu ale také promítli mužský element – mužský údiv a pokoru nad zázrakem zrození. Poprvé se divák TEATRu.DOC dočkal výraznější scénografie. Několikastupňová elevace tvořená posuvnými díly představovala porodnici. Herci ze zásuvek vytahovali rekvizity potřebné pro daný výstup či vysunutím zásuvky markýrovali porod. Jelikož autenticky sebrané výpovědi byly občas příliš naturalistické, výprava (zejména červené rekvizity) i samo herectví směřovaly k jisté nadsázce a stylizaci.

Inscenace se nesnaží dávat odpovědi na to, co je mateřství, ani se neuchyluje k propagandě porodnosti, jež prostřednictvím mediálních hesel ovládla v současné době Rusko. Stále balancuje na hraně pro a proti. A balancuje také mezi žánry. Drama jednotlivce střídá skupinovou grotesku, která se v mžiku přelévá do sólového estrádního pěveckého čísla. Žánrová i obsahová pestrost a současně neupravovaná textová autentičnost činí z inscenace neobvykle silný, a přesto velice úsměvný zážitek. Ještě dlouho po skončení mi běžel hlavou song Já lezu, lezu, lezu mami sám… a zároveň mě, dosud svobodnou a bezdětnou, bodala myšlenka, že na tom mateřství možná opravdu něco bude!

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 21. dubna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Do Moskvy, do Moskvy aneb Šťastné konce nejsou Rusku vlastní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ