Do Stavovského na bulvár
Oslavy padesáti let otevření Národního divadla v roce 1933 byly honosné. Mimo jiné vyšly osmidílné Dějiny Národního divadla, rozsáhlé dílo, o němž pěl ódy Albert Pražák: Zachycuje nádherné duhové vidmo nad národem: pokolení za pokolením přichází s nejlepšími představiteli našeho umu a důmyslu, aby tu stvořili ústřední a představitelský dům naší vrcholné umělecké snahy, aby sem nakladli jako ve velkolepou klenotnici naše nejdražší osvětné hodnoty, nezničitelnou to jistinu národa, aby založili uchvacující tradici pro budoucnost a proměňovali tu svou statečnou víru v národ a v jeho duchovou sílu v hodnotný čin. Vzletnými slovy v předmluvě prvního úplného Soupisu repertoáru Národního divadla 1881 – 1935 (zpracovali Hubert Doležil a A. M. Píša, Praha 1939) Pražák už zřejmě reagoval na německou okupaci (kniha vyšla v prosinci), ale především velebil ideu Národního divadla. Slovem se přitom nezmínil o Stavovském divadle pro dvě bradavice na národnědivadelní tváři: pro nezákonný zábor budovy Stavovského divadla (na protest proti němu sem už nevkročil T. G. Masaryk), a pak pro repertoár, který na jeho jevišti převažoval – tzv. konverzační hry, jimž dnes spíše říkáme bulvární. A pak, v prosinci 1939 bylo Stavovské divadlo už zase divadlo německé, okupanti Čechům budovu zase vzali.
Olga Scheinpflugová a Hugo Haas
ve hře P. Sturgese Docela nepočestně, Stavovské divadlo 1930 FOTO ARCHIV
Na základě soupisu Pražák vyčíslil základní statistické ukazatele repertoáru: konstatoval, že činohra Národního divadla za padesát let uvedla na 1200 titulů, z toho zhruba třetinu domácí provenience. Žebříček národů spolehlivě vyhráli Francouzi s 285 tituly, následováni zpovzdálí autory anglosaskými (133 her) a německými (90 her), Rusové (67 her) a další jim nemohli konkurovat. Jenže z Francouzů se Pražák pochlubil jen Molièrem a Sardouem: první figuruje v soupisu deseti kusy, druhý jednadvaceti, co však zbývajících sto dvacet her? V kolonce anglosaských autorů Shakespeare sám reprezentoval dvacet titulů (uváděných opakovaně) a G. B. Shaw šestnáct, zase zbývá ke stovce Pražákem ignorovaných textů!
Nápadný nepoměr francouzských a anglosaských, zčásti i německých autorů vůči zbytku repertoáru, i Pražákova nechuť ho komentovat, je snadno vysvětlitelná: právě z těchto oblastí pocházela drtivá většina konverzačních her! Jejich podíl narostl až po roce 1925, tedy za pouhých deset let výrazně pohnuly půlstoletou dramaturgickou statistikou. Do obrazu Národního divadla se ovšem Pražákovi nehodily – a to se neštítil zmínit operetní repertoár, který hrála opera, jenže to byla z jeho pohledu třicet let ukončená záležitost. Nemohl vědět, že také konverzačkám poněmčením Stavovského v Národním divadle odzvonilo, činohra je už v menší míře dohrála v Prozatímním divadle, jak přezvala budovu karlínského varieté, kde za okupace hrála, a po válce jejich produkce zanikla.
Konverzačky byly jaksi uklizeny do budovy Stavovského divadla, v němž se činohra od poloviny 20. let zabydlovala a zprvu ho brala spíš jako provozní budovu – šéf činohry Karel Hugo Hilar se opakovaně dožadoval většího prostoru pro činohru v historické budově Národního divadla. Jediný se také mohl vyhnout konverzačnímu repertoáru, který soubor chrlil ve vysokém tempu a pracovat na něm tedy musel každý, včetně mladého čerstvě angažovaného avantgardisty Jiřího Frejky! Hlavní slovo však měli specialisté: režiséři Miloš Nový, Milan Svoboda a Vojta Novák.
Až po roce 1930 do Stavovského divadla přesídlily špičkové činoherní projekty a také původní hry. Sem také Hilar vpustil avantgardisty (Jindřich Honzl, Jiří Frejka), diváci však jejich inscenace ignorovali, což kritikové (zvlášť plamenně F. X. Šalda) přičítali právě rozkladnému vlivu konverzaček: jak chcete nabízet efemérní básnické inscenace v divadle, které se (spolu s tehdejším vinohradským) na patnáct let stalo nejúspěšnější bulvární scénou v Praze? Přitom nejlépe dotovanou, od roku 1930 dokonce postátněnou!
Jak poznat bulvár?
Důvodů, proč Stavovské divadlo coby činoherní scéna Národního divadla provozovalo v takové míře bulvární repertoár, bylo víc. A nedá se nesrovnávat s našimi polistopadovými poměry, kdy mnohá z veřejných rozpočtů dotovaná divadla nasazují bulvár – některá to mají v popisu práce přímo (HD Karlín Praha), mnohá nepřímo (prakticky všechny městské činohry).
Ostatně co už je, a co ještě není bulvár? Jedním z praotců bulváru byl právě Viktorien Sardou, kterého Albert Pražák ještě vzal na milost (lze přidat Alexandra Dumase ml., u nás Emanuela Bozděcha aj.). Je ale třeba Dáma s kaméliemi, v níž zazářila Andula Sedláčková, už bulvár, nebo ještě tzv. velká romantická hra?
Konverzační hry dvacátých a třicátých let minulého století z romantického repertoáru vycházely, také z postupů lidového divadla, přesazených do prostředí střední a vyšší či vysoké společnosti. Osudové lásky, společenské skandály, senzace, pikantnosti, to vše uchopené nejen komediálně, ale častěji sentimentálně – diváci si rádi popláčou. První veleúspěšnou konverzačkou ve Stavovském divadle byla hra Náš pan farář, idylický obrázek venkova postavený na hereckých kreacích Jaroslava Vojty a Jarmily Kronbauerové – v letech 1926–1930 se odehrály 122 reprízy! Oblíbené byly samozřejmě variace pohádky o chudé dívce, která ke štěstí (a bohatství) přišla – k nejúspěšnějším patřila Popelka Patsy. Žádané byly také psychologické až patologické úchylky – v inscenaci hry Nedoceněné zásluhy zazářila opět Kronbauerová sugestivní studií dívky, která trpěla postupující nervovou poruchou během rozkladu měšťanské rodiny. Milostné troj a víceúhelníky dráždily překračováním konvencí: například veleúpěšný evropský šlágr Mamá tančí pojednával o ženě, která najde štěstí s milencem své dcery, jak hlásal reklamní slogan. Hra Továryš pojednávala o falešném manželství ženatého Západoevropana se zaostalou ruskou venkovankou. Stejně jako dnes byly i tehdy populární příběhy z nejvyšších kruhů – například na hře Sňatek s překážkami přitahoval diváky skandál spojený s morganatickým (nerovným) sňatkem člena exotické panovnické rodiny. Životopisy slavných zůstaly v oblibě už z dob Sardoua.
Dramaturgie konverzaček byla vcelku prostá: bylo třeba sledovat, které hry táhnou v evropských metropolích, a co nejrychleji si výhodně zajistit provozovací práva. Získat přitažlivé novinky bylo prostě prvním imperativem úspěchu. Národní divadlo v tom soupeřilo s vinohradským divadlem, ale i s řadou menších soukromých podniků vcelku úspěšně zásluhou protřelého dramaturga Františka Götze a jeho kontaktů. Renomé státní scény i její finanční zajištění v tom jistě velmi pomohly. A pak mělo Stavovské k dispozici oblíbené české varianty takových příběhů, například z pera Olgy Scheinpflugové.
Filmové idoly
Druhým imperativem úspěchu konverzaček byly herecké hvězdy. Už tehdy k získání popularity nestačilo jeviště, bylo třeba natáčet filmy, vystupovat v rozhlase, případně vydávat gramofonové desky. Už tehdy se chodilo na mediálně známé tváře a ty soubor činohry Národního divadla měl.
Výjimkou byla primadona konverzačního repertoáru Andula Sedláčková, o kterou se přetahovalo Národní divadlo s vinohradským a ona hrála střídavě na obou scénách. Přestože Sedláčková stála u zrodu české kinematografie, po roce 1930 se filmu zcela vyhýbala, víc než filmovou star se cítila poslední heroinou po vzoru Sarah Bernhardt či Eleonory Duseové. Podobný nefilmový osud s ní sdílela Jarmila Kronbauerová, která v činohře Národního divadla střídala heroiny s charakterními rolemi a v konverzačkách role kalhotkové s komickými a salónními, k nimž ji předurčoval její elegantní zjev a vytříbené společenské vystupování. Konverzační repertoár byl v tomto smyslu školou dobrých měšťanských mravů a poslední módy, kostýmy často šily nejlepší krejčovské podniky. Ústřední dělnická akademie si dokonce Kronbauerovou pozvala k přednáškám na téma „Společenské chování v životě a na jevišti“. Dodejme v této souvislosti, že dobré konverzační herectví tehdy vyžadovalo špičkovou mluvní kulturu – pomáhala stanovit dobový úzus projevu.
Konverzačky s filmovými komediemi však v meziválečné době tvořily propojený svět, vlastní spíš mladší herecké generaci. Z mužů se na konverzačku specializoval elegán Jiří Steimar, častý partner Sedláčkové i Kronbauerové, jimž konkurovala Olga Scheinpflugová, ale také mladičká kráska Vlasta Fabianová. K nejoblíbenějším konverzačním hercům Stavovského divadla patřili Hugo Haas, František Kreuzmann, Saša Rašilov nebo Otto Rubík, ale také v nich hráli Ladislav Pešek či Jan Pivec; z žen Růžena Nasková, Antonie Nedošínská či Zdenka Baldová. Vesměs jména z titulků českých meziválečných filmů.
Finanční tepna repertoáru
Konverzační repertoár se ve Stavovském divadle objevil kolem roku 1925, tedy poté, co Němcům násilně odebraná budova Stavovského divadla prošla rekonstrukcí. Bulvární hry měly kompenzovat ekonomicky ztrátovou „vysokou“ dramaturgii, proto na podzim 1925 intendance Národního divadla nařídila šéfům souborů dodržet hospodárný chod divadla jednak pronikavými úsporami při správě všech divadelních záležitostí a jednak vhodnou, divadelnímu obecenstvu vyhovující volbou repertoáru. Sotva si dnes šéfové tak drsné nařízení umí představit, Hilar však prohlásil, že Stavovské je zrovna tepnou finanční existence Národního divadla a přinejmenším do roku 1930 tu nemilovanou budovu nijak nehájil. Když intendance přišla s návrhem ponechat budovu Národního divadla jen opeře a činohru přesunout definitivně do Stavovského divadla, požadoval Hilar pro činohru postavit nové, středně velké divadlo.
F. X. Šalda a další sice konverzační repertoár ve Stavovském proklínali, nicméně činohře Národního divadla v době, kdy za sezonu produkovala kolem třiceti premiér, někdy ke čtyřiceti, provozně a ekonomicky prospěl. Ostatně bulváru se zcela nevyhnula dramaturgie prakticky od roku 1883, neboť jen ideou a vysokým uměním nemohlo být do roku 1945 živo ani Národní divadlo.
Komentáře k článku: Do Stavovského na bulvár
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
