Dobové patologie vyvlečené na světlo

Berlínský Deutsches Theater přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka hru britského dramatika Dennise Kellyho Láska a peníze. Jestli titul sváděl neznalce k očekávání divadelní polemiky se soudobým světem konzumu, byla skutečnost tomuto očekávání naštěstí na hony vzdálena. Láska a peníze je krutá, bezohledně analytická komedie na téma dnešního člověka a zároveň účinná past na diváka: začíná od konce příběhu, na němž je založena, a hýří černohumornými výroky.

V miniaturizovaném dvoupodlažním domku, jehož zhuštěný skelet zaujímá střed jeviště a je lemován plochou vysypanou bílým štěrkem, dlí dáma ve svatebním, o které její muž David vede mailový rozhovor se svou francouzskou přítelkyní. Vyplývá z něj, že tato Jess, Davidova nevěsta a pozdější manželka, je už rok mrtvá. Spáchala sebevraždu. Manžel ji sice v kritickém stavu ještě zastihl, ale nepomohl jí. Černý humor Davidových sdělení nenaznačuje žádnou hlubší motivaci. Zato Jessini rodiče a jistý Duncan se svou známou Debbií, kteří posedají mimo domek jako postavy domněle nezúčastněné, prozrazují na sebe nejrůznější patologické sklony a výrony a podtrhují dojem, že kompozice hry je bezstarostně rozbíhavá. Jenže jde o dojem mylný; autor mate obecenstvo záměrně a s jistotou mistra. Sledování příběhu proti toku času posléze obnaží groteskní a zároveň hrůznou příčinu krize Davidova manželství: také Jess propadla chorobné touze, a to touze nakupovat, téměř jakési verzi kleptománie, navršila dluhy do nesplatitelné výše, přinutila tím muže k nevybíravému výdělečnému úsilí, arci marnému, a její „asistovaná“ sebevražda se tak stane neméně groteskním a hrůzným východiskem z neřešitelné situace. Hra vrcholí idylickým záběrem ze svatební hostiny, při které Jess částečně věcně, částečně po patafyzickém způsobu doktora Faustrolla teoretizuje na téma vesmírných fyzikálních jevů a končí něžným spočinutím na novomanželově rameni.

Kompozice tak přímo odhaluje záměr Kellyho: pod povrchem obyčejných lidí, situací a vztahů proudí ponorná řeka neovladatelných, pološílených a leckdy zvrácených tužeb a pokušení uskutečnovaných většinou tajně nebo v nejužším intimissimu. Dramatik ony tužby, pokušení a sklony vyvléká na denní světlo. Tato procedura je sice nepříliš radostná, ale zato nelítostně pravdivá a přesvědčivá. Autorova poetika je důsledně antiiluzivní: postavy jsou nástrojem přesné jevištní analýzy, a jednají tudíž uměle v umělém prostoru hry a jeviště. Scéna, jejímiž autory jsou Katja Hass a Oliver Helf, je s touto poetikou v souladu a dokonce ji předznamenává a demonstruje. Miniaturní stavbička domku jako by diváka od prvního výjevu upozorňovala, že nebude svědkem realistického děje, nýbrž důmyslné, maximálně zhuštěné konstrukce. Kelly suverénně zachází s monology i s oproštěným dialogem, pracuje s obsažnou, významově nejvýš zatíženou zkratkou. Režisér Stephan Kimmig vedl herce k ukázněným výkonům; jejich přiznání k patologickým projevům nedovolil vyhrotit do exprese. Sandra Flubacher jako Jessina matka, Stephan Schad jako Jessin otec, Victoria Trauttmansdorff jako Debbie, resp. Davidova exmanželka Val, a Hartmut Schories jako Duncan uchvátili téměř civilním podáním, jako by mluvili na běžné téma, a jen ve vrcholných okamžicích například Stephan Schad naplno vychutnal popis závistivého ničení náhrobní výzdoby bohatého a okázalého souseda. Také Susanne Wolff jako Jess znamenitě sloužila autorskému a režisérskému záměru: ukázala schopnost být jak naivně oddanou žvanilkou, tak přistiženou hříšnicí zastírající svůj poklesek a obhajující své počínání. Daniel Hoevels hrál Davida jako Jessin chlapecký protějšek; obsáhl všechny podoby svého hrdiny od černohumorného komentátora přes snaživce marně usilujícího zachránit situaci zvýšením výdělku a přes zoufalého vyslýchatele, který dramaticky usvědčuje ženu z dalšího neblahého činu, až po shovívavého a láskyplného posluchače Jessina kuriózního svatebního výkladu. Představení trvající osmdesát minut přineslo mimořádný a silně vzrušující zážitek.

Deutsches Theater Berlin – Denis Kelly: Láska a peníze. Režie Stephan Kimmig, scéna Katja Hass a Oliver Helf, kostýmy Anja Rabes, světla Michael Verhovec, dramaturgie John von Düffel. Premiéra 21. března 2009.