Dobře stravitelný digest
Třikrát byl v Česku (dvakrát v rámci mezinárodních festivalů) předveden pokus dostat román Jonathana Littella Laskavé bohyně na divadelní prkna. Pokud jde o to, obhájit hodnotu předlohy, pak podle mého soudu neuspěl ani jeden z nich.
Jan Teplý vykreslil portrét kultivovaného esesáka Aueho přesnými tahy FOTO DAVID TURECKÝ
Mediální úspěch francouzsky psaného románu (2006, Goncourtova cena) lákal tak silně, že úporné dramaturgy neodradil ani rozsah devítisetstránkového díla, ani důsledně uplatňovaná ich-forma, jíž vypráví fiktivní postava slušného esesáka Maxmiliena Aueho svůj příběh. Antonio Latella spolu s dramaturgem Federikem Bellinim v inscenaci vídeňského Schauspielhausu (2013) usilují o maximální zachování literárních kvalit a jsou při tom relativně úspěšní, jejich upovídané divadlo však začne v druhé polovině trochu vizuálně nudit. Důsledněji škrtal slovenský dramaturg Daniel Majling, Aueho příběh je však drastický tak, že je po pravdě neinscenovatelný. Dramatizace vypreparovala jakousi divadelně relevantní linii, ale jen za cenu drastického zploštění metaforické roviny (děsivý úprk slůněte následovaného šimpanzi, jenž je hlubinnou finální metaforou regrese proti směru fylogeneze, do předčlověčího nevědomí).
Jeho verze byla inscenována již podruhé. Nejprve Slovenské národné divadlo (duben 2014, režie Michal Vajdička) opřelo sílu své výpovědi o tradiční prostředky divadla dožívajícího před pár desetiletími – lineárně pojatý příběh, pečlivě doslovující každou pointu, a psychologický realismus v hereckém projevu. Těžko mohlo zvolit horší inscenační klíč.
Absence filosofického přesahu v závěru byla nejbolestnější i v zatím poslední, české inscenaci v Divadle pod Palmovkou. Littellovo razantní poselství tu jen nevzrušivě vyšumělo. Režisér Michal Lang nenašel dost odvahy říkat ty nelaskavé věty publiku do očí. Možná má svou pravdu: urážet si diváka není prozíravé – už by příště nemusel přijít. Právě proto, že mu do očí byla vmetena pravda. Ono totiž vydržet ji přes rampu je přece jen těžší než si to autorovo j’accuse – Možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší – přečíst hned na úvod v knize. Odcházet z divadla a cítit v zádech zabodnuté planoucí Aueho oči – to není pro každého. Jan Teplý vykreslil portrét svého kultivovaného esesáka přesnými tahy, ale do toho etického poselství: nebezpečí začíná právě ve chvíli, kdy najdete tolik troufalosti, abyste si mysleli, že lepší jste – se mu ani trochu nechtělo.
Lang zřejmě usoudil, že Littellova předloha je, i v Majlingově dramatizaci, natolik drsná a nestravitelná, že raději přidal několik změkčujících ingrediencí a příběh převyprávěl pro školy a dům. Ostatně docela poutavě – i on se opírá především o vyrovnané, nadprůměrné výkony hereckého souboru, ale na rozdíl od Vajdičkova scénického, barevně opulentního realismu rozvíjí svou vizi holocaustu, Stalingradu i pádu Berlína na pozadí šedočerné, symbolicky působící, hrozivě sevřené scény (Jan Dušek), jako v podstatě už historicky dávno odbytou látku. Černobílé, metalické, árijsky strohé divadlo vzkypí jen ve chvílích opulentních žranic, za doprovodu barového pianisty, jehož salonně vyhaslá dikce je příznačným stigmatem inscenace: to, co ztrácí zdejší Monk Blue na jazzově sršatý originál, je i úběžníkem ztrát libeňských příliš laskavých Bohyň na mnohovrstevnatou sílu předlohy. S hudbou je pracováno i jinak velmi nedbale (nezačištěné střihy) a dramaturgicky nevýrazně, není to však ta hlavní slabina. Nejsou jí ani dobré výkony Zuzany Slavíkové a Stanislava Šárského, i když ve svých dvojrolích nejsou patrně srozumitelní divákovi, jenž román nečetl. Problémem inscenace jsou klíčové scény, jež padly za oběť škrtům. I díky tomu potenciál antického dilematu zůstal nenaplněn.
Divadlo pod Palmovkou – Jonathan Littell: Laskavé bohyně. Překlad románu Michala Marková, dramatizace Daniel Majling, překlad dramatizace Ladislav Stýblo, režie a výběr hudby Michal Lang, scéna Jan Dušek, kostýmy Tomáš Kypta, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 26. února 2016.
Komentáře k článku: Dobře stravitelný digest
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Tomáš Kuhn
Vážený pane Žáčku,
Existují různé verze evergreenů… někdo je uchopí tak, jiný onak… v tom je právě jejich kouzlo. Tak je to i v případě skladby Blue Monk. Zde byla interpretace písně upravena pro potřeby divadelní hry. To znamená – jemný, tichý podkres k daného obrazu, nikoli – jak by jste si přestavoval zcela zřejmě vy – jazzově sršatý originál, který by, takto pojatý, zcela narušil výstup herců na jevišti. Ano, Sebastián se jistě nevyrovná světovým jazzovým legendám, ale co byste chtěl od 15-letého kluka, který se navíc věnuje především klasické hudbě, jak jste si jistě všiml. Přesto dokáže v každém představení minimálně 7 minut bez přípravy improvizovat tak, aby vytvořil podkres k danému obrazu. Přestože nejsem divadelní kritik, připadá mi naprosto scestné přirovnávat klavírní pojetí této skladby v podání 15letého klavíristy k úrovni této hry. Na závěr malý dovětek: pokud píšete kritiku, zjistěte si nejdříve důkladně názvy skladeb, které ve svých recenzích používáte. Píseň se totiž jmenuje Blue Monk….
S pozdravem Tomáš Kuhn
21.03.2016 (21.54), , Trvalý odkaz komentáře,