Dobře utajení andělé
V krátké době už podruhé hodlám psát o výjimečném opusu z dílny televize HBO (a do třetice všeho dobrého z HBO inzeruji někdy příště, jak jinak, Hollandové Hořící keř). Tentokrát ale půjde ještě o starší opus, o šestidílnou „minisérii“ Andělé v Americe – dílo, jež znamenité domácí mutaci z produkce HBO Terapie, o níž už tu byla řeč, časově předcházelo.
Kusherovi smutní hrdinové ve snímku HBO Andělé v Americe foto archiv
Česká televize opravdu zachází s hodnotami, objeví-li se výjimečně na její obrazovce, trestuhodně. Je sice chvályhodné, že své diváky, z nichž ne každý má možnost sledovat kabelovou televizi, seznámí tu a tam s mimořádnými díly od konkurence, ale (ne)způsob, jakým to učinila s dílem odměněným mj. 11 cenami Emmy a 5 Zlatými glóby, už volá do nebe pro nějakého toho archanděla s plamenným mečem. Poslední, šestý díl minisérie o Andělích (Pěrestrojka, 6/6) odvysílala jako vždy pro nespavce 6. prosince 2012, tedy ve všední den, v pozdních půlnočních až popůlnočních časech – bez jakéhokoli upozornění týmž nespavcům na návaznost předchozích bůhvíkdy odvysílaných dílů. Přitom veřejnoprávní obrazovka – konkrétně její kulturní kanál – má tak, jak je tomu zvykem za našimi humny a jak tomu bylo kdysi dávno v prvobytně pospolných časech veřejnoprávnosti za Ivo Mathého blahé paměti, jednu skvělou možnost. Chcete-li, komparativní výhodu: uvádět mimořádná díla světové kinematografie, včetně děl televizních (a v našem případě i divadelních), v patřičném kontextu. Nestačí uvést dejme tomu buñuelovský nebo švankmajerovský cyklus, bez ladu, skladu a uchopitelného interpretačního klíče, a nedodat k tomu jediné kontextující slovo: diváku, povinnost jsme splnili, zbytek je na tobě, poraď si, jak umíš. Dějiny moderního umění jsou ale – ne-li především – i dějinami interpretací. Je si toho po léta dobře vědom například veřejnoprávní rozhlas (mj. Vltava, Rádio Česko, ČRo 6 aj.), dělají to běžně „artové“ televize v zahraničí. Veřejnoprávní televize může plnit veřejnou službu pouze tehdy, pokud doprovodí mimořádná a z definice i divácky náročná díla – nikoli ovšem po půlnoci, ale v prime-timu – alespoň těmi nejzákladnějšími informacemi, vstupy, kontexty. Nemluvě o zasvěcených (což nemusí být nutně synonymem „nudných“ či „sterilních“) komentářích, kritických debatách, čím ostřejších, tím samozřejmě lepších, a to před i po vysílání. Prostě – udělat z takové mimořádné příležitosti událost. Nevědí-li na Kavčích horách jak na to a všechny kritické formáty si v rámci neo-normalizace sami zlikvidovali, pak si opět stačí pustit veřejnoprávní rádio.
A nyní k samotným Andělům. Úspěšnou dvoudílnou divadelní hru Tonyho Kushnera Angels in America, oceněnou Pulitzerovou cenou (New York Theatre Communications Group, 1991), přepsal v roce 2003 dramatik do šestidílného TV cyklu, respektujícího strukturu obou divadelních dílů (prvé tři díly: Milénium se blíží, poslední tři díly: Pěrestrojka). Zachoval i vše podstatné z charakterů svých divadelních hrdinů, z průběžných témat i dialogů hry (HBO odvysílala sérii i s českým dabingem v roce 2004). Přidanou hodnotou, kromě funkčního osamostatnění obrazů do menších a, řekněme, divácky stravitelnějších ploch jednotlivých dílů, byly kamerové i trikové možnosti filmové techniky. Zaznamenáme poťouchlé rozpohybování obličejů soch andělů, těch bytostí z nejtěžších materiálů a s křídly nadoblačné fantazie. Především tu však byla šance využít bizarní, místy lehce morbidní, jindy zase hravé atmosféry hry s příznačným podtitulem Gay fantazie na národní témata, odehrávající se takříkajíc „pět minut před koncem světa“, rozuměj – před hrozivě se blížícím koncem milénia, a v rámci úzkosti z umírání na AIDS a černohumorné bilance posledních věcí člověka rozehrát především její největší kouzlo – nadpřirozené scény dialogů i střetů hlavních hrdinů se skutečnými anděly (ústředním smutným andělem je tu Emma Thompson, hrající v příběhu – tak jako Meryl Streep nebo Jeffrey Wright – i další překvapivé „protiúkoly“). Všechna ta setkání se „snovými“ bytostmi, včetně barokizujících průniků kruhového světla jako z mystické chrámové lodi – to všechno samozřejmě umí film líp než divadlo. A režisér Mike Nichols (má na kontě mj. proslulý přepis Kdo se bojí Virginie Woolfové, ale i neméně slavného Absolventa, Hlavu XXII, Na dotek aj.) tyto možnosti opulentní vizuální básně, včetně inspirace slavnými výtvarnými díly od renesance po klasicismus či aluzí na „kultovní“ snímky kolegů (Rosemary má děťátko, Exorcista, E.T.) využil takříkajíc beze zbytku. Přitom nejde o samoúčelnou obrazovou exhibici, téma blížícího se konce světa, rozkladu vztahů a všeobecného zmaru uprostřed na povrchu blyštivé Reaganovy éry je v sérii důsledně dodrženo, především díky největší kvalitě filmu, jíž jsou herecké výkony. Tou kvalitou věru není scénář, místy vtipný, udržující si ambivalenci mezi vážností a ironií, časem však stále více upadající do typického amerického kýče, jakési optimistické „sorely“ po americku: Jste úžasní. Velké dílo začíná!, řekne nám, divákům, na závěr do kamery hlavní hrdina (vynikající Justin Kirk), zázračně se uzdravivší z AIDS, chvíli poté, co v příšerně happyendovém finále spolu se svými gay přáteli (Jeffrey Wright, Ben Schenkman) a se zmoudřelou „svatou“ matkou dalšího gaye Meryl Streep mudrují na téma „pěrestrojky“ a po Leninovi největšího myslitele epochy Gorbačova. Pak se všichni obejmou a optimisticky kráčejí po schodišti vzhůru – scházela mi tam snad jedině Jiřina Švorcová na traktoru. Tady po všech stránkách pozoruhodný film bohužel končí v poloze, jež z „levicových“ antireaganovských pozic vlastně sám tvrdě kritizuje – totiž v pusté komerci. Za to, že podobné schematické scény nestačí ani zdaleka celou sérii zničit, mohou právě zmíněné herecké výkony (řečeno s Waltrem Kerrem: naštěstí dramatik ve výsledku neprotlačil svou, ale charaktery). Zatímco Streep „vystřihne“ hned v úvodu virtuózní studii stařičkého popleteného rabína, úplně jinou, ale stejně geniální studii židovství – a odpudivého symbolu všeho, co mladým „rebelům“ na reaganově éře nejvíc vadí – přináší Al Pacino v Roy Connovi, mocném představiteli prodejného práva s konexemi na nejvyšší místa v Bílém domě. Tento nám, v naší vytunelované Klauzemánii, bohužel tolik povědomý typ kmotra, nepostrádá při vší strašlivé aroganci i rysy až dojemné bezbrannosti, když odmítá kvůli kariéře a reaganovsky chlapskému mediálnímu obrazu připustit, že má AIDS (nařizuje autoritativně doktorovi jinou diagnózu, je zoufalý z toho, že je pak v nemocnici ještě ke všemu závislý na „teplém negrovi“ Belizovi – mimochodem kongeniální herecká kreace, patrně nejvtipnější z celého filmu, je dílem Jeffrey Wrighta). Tudíž, že by vybujelý narcismus velkého a mocného kmotra mohla narušit představa gaye nebo feťáka (tím prvním samozřejmě je, ale skrývá to před okolím – podobně jako další symbol uhlazeného reaganismu – mladý advokát Patricka Wilsona). Když ještě připočteme ke jmenovaným přesnou studii ekologicky frustrované mormonské manželky posledně jmenovaného v podání Mary-Loise Parker, která sice není lesba, zato je silně závislá na valiu, máme zhruba pohromadě jádro skvěle sehraného ansámblu. Divadelní podobu hry jsem samozřejmě neviděl, ale přísahal bych, že jsem tady svědkem jednoho ze vzácných případů, kdy televizní médium, jinak k divadlu zpravidla vražedné, umožnilo tomuto souboru velkých hráčů předvést koncert opravdu mimořádný, i na jevištích zřídkakdy vídaný…
Režie Mika Nicholse přivedla na televizní obrazovku skvěle sehraný herecký tým foto archiv
Komentáře k článku: Dobře utajení andělé
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
