Divadelní noviny > Kritik Lab

Dobrý a zlý Bernard Mares

Waldemar Solar. Poněkud kontroverzní muž narozený ve dvacátých letech minulého století. Pro někoho zachránce, pro někoho člověk, jenž se nechal pasivně vláčet osudem, pro někoho grázl. Žádná ze zmíněných variant není správná, což se pokouší akcentovat i tvůrci inscenace Mluviti pravdu. Její příběh vychází ze stejnojmenného románu Josefa Formánka o Bernardu Maresovi, který je založený na opravdových, chvílemi i bizarních, momentech Solarova života.

Děj se soustředí na události pro jeho život zcela zásadní, ale i na ty rané, nebo méně důležité – první rok strávený u „tety“ Anny jako odložené dítě, vyrůstání v sirotčinci, školní léta, vstup k SS, záchrana žen z koncentračního tábora v Mauthausenu, vězení, vstup do KSČ, návštěva Mexika poté, co zjistil, odkud pochází jeho pravá rodina, a v neposlední řadě setkání s Formánkem. Důraz je položen především na pečlivé zobrazení dějové linie bez hlubší psychologizace hlavních a vedlejších postav. Odpovídá tomu i práce se scénografií, rekvizitami i kostýmy – vše je podřízeno hladkému běhu představení a možnosti uskutečnění rychlých přestaveb a změn kostýmů. Divadelní sál je uspořádán do „účka“, takže mají diváci možnost se usadit i po stranách.

Rozvržení „jeviště“ tak podtrhuje i samotný nápad obsadit autora předlohy jako stále přítomného vypravěče, který si situace sám „režíruje“. Stává se tak současně aktérem, ale i divákem. Formánek začíná celé představení krátkým úvodem, v němž oznámí, že se jedná o příběh podle skutečné události, vzniklý na základě jeho setkání s Waldemarem Solarem. Poté se obrátí na herce a se slovy: „je to vaše!“, opustí jeviště a usedá do hlediště, odkud do představení občas vstupuje: nejčastěji čte krátké úryvky textu. Nejrazantněji ovlivní děj v momentě, kdy protagonista zabíjí ruského partyzána. Mares nikoho za celý život nezavraždil, takže rozehrávanou situaci zastaví a vyzve herce, aby danou pasáž sehráli znovu.

Zřejmě i z tohoto důvodu vzbuzují všechny postavy spíše dojem figurek, jež mají za úkol reprodukovat děj příběhu – herci ani nemají větší možnost uchopit své role jinak než coby vyprávějící „lidské obaly“. Nejzřetelnějším příkladem je asi definitivní rozchod Bernarda s jeho láskou Sofií, s níž se poprvé setkal v Mauthausenu. Po Petrovi Uhlíkovi najednou situace vyžaduje, aby předvedl důvěryhodný zármutek a patrně i kvůli rychlé změně nálady inscenace, působí jeho žal poněkud komicky. Kompletní postavu začíná připomínat až ve chvíli, co Mares zestárne a Uhlíka tak vystřídá Josef Kadeřábek. Mares se najednou dostává na stejnou úroveň s autorem předlohy: Formánek se posadí za stůl s Kadeřábkem a navodí situaci, jako kdyby mluvil s opravdovým Waldemarem Solarem. Při vzpomínání má problém skrývat dojetí, což pomáhá rozbít dojem fikce vyprávěného příběhu.

Protagonistův život, jakkoliv problematická rozhodnutí Solar učinil, vypovídá o těžkých časech, které na našem území přineslo dvacáté století. Nikdo z nás si nemůže být jistý, jak by v Solarově kůži reagoval. Právě skutečnost, že Mluviti pravdu nevynáší nad osudem jednoho ztraceného člověka žádné soudy, považuji za největší přednost celé inscenace.

///

Činoherní studio v Ústí nad Labem – Josef Formánek: Mluviti pravdu. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Jiří A. Trnka, Kateřina Součková, scénografie Lukáš Kuchinka, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Ondřej Švandrlík, asistentka režie Hana Launerová, pohybová spolupráce Jan Veselý. Premiéra 18. června 2022 (psáno z reprízy 20. června 2022)

• Autor: Zdeňka Horváthová
• Publikováno: 20. října 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dobrý a zlý Bernard Mares

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ