Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Dobrý den, jedete na festival? (No. 2)

Chceš zase žít…! Programově jednoduchý slogan hymny pacientů detoxikační jednotky z hradecké inscenace Lidé, místa, věci by se dal vyhlásit heslem víkendu. Profese uvaděčky se rozšířila o nové kvalifikované činnosti. Kontrolu certifikátů, měření teploty a dohled nad dezinfekcí. To je dnes už potřetí, usmála se na mě slečna s teploměrem v ruce. Co dodat. Třicet pět celých šest. Hlavní scéna Klicperáku se prezentovala inscenacemi Úklady a láska a Ženitba a ve Studiu Beseda výše zmíněným titulem, kde dramaturgicky navazovalo absolventské představení DAMU Přelet nad kukaččím hnízdem.

Oba „klasické“ tituly se pod dramaturgickým dohledem Martina Satoranského podrobily nezbytné aktualizaci. Schillerovy Úklady a láska v úpravě Tomáše Vůjtka a režii Ivana Krejčího dostaly podobu divadelního kabaretu, Gogolova Ženitba nezapře imaginativní styl režijního dua SKUTR.

Překlopení měšťanské truchlohry Úklady a láska do poprockového kabaretu je logický způsob, jak oprostit lovestory německého Romea a Julie od nánosu dobových společenských konotací. Nic víc, nic míň. Příběh vypráví cynický konferenciér (Jakub Tvrdík), jemuž dělá stafáž rocková rytmika. Technická scéna z otočných panelů odkazuje ke koncertní hale a do situace vás energicky vtáhne burleskní výstup s vypočítavou svůdnicí Lady Milfordovou (Lucie Andělová). Leporelo činoherních výstupů a krátkých pěveckých komentářů se z podstatné části drží Schillerova textu. Z kostýmní stylizace je ale zřejmé, že jsme kdesi v první polovině 20. století. Luisa je zbožné chudé děvče jako vystřižené ze sociálních románů, zatímco Ferdinand nejspíš bydlí v secesní rodinné vile, ne-li na zámku. Od červené knihovny dělí inscenaci pouze Tvrdíkův cynismus. Kvituji, že se tvůrci zdrželi aktualizace politické roviny, která se vyloženě nabízí, a co se humoru týče, vystačili si s pseudo francouzštinou „Rosenkavaliera“ von Kalba (Jan Bílek). Nejtěžší úkol stojí před představitelkou Luisy Annou Peřinovou. Modelovat nějakým způsobem dívku, která zaujímá pevný morální postoj od začátku do konce je velká výzva. Kryštof Bartoš v roli egoistického Ferdinanda dostává v kabaretním modelu mnohem větší prostor k herecké exhibici.

Ženitba jako čekání na Godota u stolu, kde se uzavírá účet bez hostinského? Ruská avantgarda v kulisách palácového rautu v Kremlu? Nakonec, proč ne. Hradecká inscenace se vyhýbá nátěru báťuškovské patiny, která se na Gogolovu satirickou komedii ráda lepí. Pohodář Podkolatov (Jan Vápeník) je donucen k akci při kozácky drsném pošťuchování rákoskou, které skoro překračuje hranici klaunského výstupu. Některé gagy jsou velmi decentní (vyluzování zvuků balalajky při čištění zubů, interakce dvou klaunů-sluhů), jiné se opakují s předvídatelnou pravidelností. Dohazovačka navzdory extravagantní květinové peleríně připomíná čarodějnici, generálové jsou pořád stejní panáci a výstup z Labutího jezera osvědčený způsob, jak na sebe zachovalá matróna může strhnout pozornost. Akurátní zjev Jiřího Zapletala (Kočkarev), obsazeného proti charakteru, vystihuje celou koncepci. Čím přísněji působí, o to víc vynikne v komických situacích, za které sklízí potlesk. Možnost volby sošné Agátě (Lucie Andělová) vůbec nezávidíte a později přemýšlíte, zda to celé není nějaká alegorie. Ze SKUTRovsky imaginativního divadla, říznutého groteskou, jsem po celodenním divadelním maratonu nedokázala vyčíst víc. Ačkoliv nějaký klíč nabízejí i nápadité kostýmy Simony Rybákové. Tak snad příště. Na druhý pokus.

Ve Studiu Beseda se o víkendu uváděla dvě tematicky propojená představení. Lidé, místa, věci z repertoáru Klicperova divadla a dramatizace Keseyho románu s názvem Přelet nad kukaččím hnízdem z Divadla Disk. Obě z prostředí léčeben, obě v naturalistické scénografii a s hledištěm jako pasivní součástí terapeutického kruhu.

Českou premiéru tragikomické hry současného britského autora Duncana Macmilliana Lidé, místa, věci uvedlo Klicperovo divadlo v režii Pavla Kheka těsně před lockdownem. O důvod víc zařadit ji na program. Psychologie hlavní postavy vychází z předpokladu, že narkoman se – stejně jako herec – umí dokonale přetvařovat. Herečka Emma si před představením Čechovova Racka dala „pár beta-blokátorů, nějakej ibuprofen, pak speed na vyrovnání a asi gram kokainu“. Brutálním střihem se ocitá na podlaze detoxikační jednotky a křičí do telefonu na svou patrně naprosto nemožnou matku. Studie rozpolcené osobnosti je běh na dlouhou trať, stejně jako odvykací kúra. Bezmála tříhodinové představení táhne protagonistka Natálie Holíková. Přesvědčivá v každém výrazu, atraktivní v každém gestu. Antihrdinka, která si vaše sympatie udrží i po odložení poslední masky. A že se těch masek v jejím ambivalentním světě vystřídá. Kolotoč subjektivních a objektivních pravd se otáčí podle toho, která z postav Emmě zrovna nastavuje zrcadlo a kudy se z něj dá vycouvat. Další linií, po níž se Holíková s bravurou pohybuje, je manipulace publikem. Sice vychází z předepsaného textu, ale funguje díky její precizní interpretaci a koneckonců, i díky nespoutaným tanečním exhibicím. Samozřejmě, že asi většina z nás má povědomí o terapeutických skupinách, rodinných konstelacích, stavech deliria a detoxikačních metodách, ale inscenace disponuje mnohem pestřejším katarzním potenciálem, než je na první pohled patrné.

S absolventským představením Přeletu nad kukaččím hnízdem Dalea Wassermana jako by se divák pouze přesunul na jiné oddělení téhož ústavu. Studenti si hru vybrali s logickým cílem prezentovat výsledky hereckého studia a přesně v tom duchu se inscenace nese. Stín glorioly Formanova filmu z historie tohoto dramatu hned tak nezmizí a bylo celkem osvěžující, že představitel McMurphyho Stavros Pozidis se od Nicholsona odlišoval typově i výrazově. Naopak obřad zasvěcení Billyho s prostitutkou Candy připomněl hippízácké Hair. Nezbytná genderová změna ve skupině pacientů (dvě role převzaly dívky), kterou si vyžádalo složení ročníku, dodalo některým scénám subtilnější atmosféru. Závěr vyřešil režisér Víta Malota bez velkých efektů jednoduchým technickým trikem. Vítězné gesto-pozdrav indiánského náčelníka při loučení s pacienty je jednoduché a účinné. Pamatuji nepříjemný zážitek s renomovaným hercem, který chybnou intonací ve chvíli, kdy náčelník zvedá sprchovací blok, shodil celé představení.

///

Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

…

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 22. června 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dobrý den, jedete na festival? (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ