Dobrý den, jedete na festival? (No. 1)
Dobrý den, jedete na festival? V pátek 18. června standardní forma pozdravu po celém Hradci Králové. Kladná odpověď zažehávala v očích místních jiskřičku sympatie. Rázem jste jejich. Atmosféra prodchnutá nevtíravým patriotismem je výrazem obdivu k organizátorům Mezinárodního divadelního festivalu REGIONY. Protože to navzdory zmatkům kolem rozvolňování proticovidových opatření letos opět „dali“. S tím vědomím se i respirátor nosí radostněji, ačkoliv z bezmála třiceti akcí denně se dá sestavit i čistě open air program. V mém programu figurovala představení Stín kapradiny na scéně Draku, Kramerová vs. Kramer ve Studiu Beseda a Medea v Klicperově divadle.
Divadlo Lampion a Stín kapradiny. Zvolená forma syntetického storytellingu umožňuje interpretovat Rudolfa Aksamita (Jan Vejražka) a Václava Kalu (Dominik Migač) jako pány tvorstva. Foto: archiv divadla
Hvězdné nebe nad námi, predátoři v nás. Představa Čapkova „Zločinu a trestu“ v dramatizaci pro loutkové Divadlo Lampion a určeného rodinám se staršími dětmi budí zvědavost už předem. Po zhlédnutí inscenace Stín kapradiny na motivy baladické novely Josefa Čapka jsem nabyla přesvědčení, že není vhodnější předlohy. Herecká čtveřice připomíná vesnickou chasu, která objevila na půdě bednu se starým haraburdím a dává průchod fantazii. Utrhnout v zápalu hry hlavu panence nebo rozšlápnout sádrové zvířátko už jaksi patří k věci. Zvolená forma syntetického storytellingu umožňuje interpretovat Rudolfa Aksamita (Jan Vejražka) a Václava Kalu (Dominik Migač) jako pány tvorstva. V lesnaté mikrokrajině na dřevěném praktikáblu se pohybují se suverenitou Stvořitele a podílejí se na utváření vyššího řádu. Samozřejmě se zištnou touhou očistit vlastní svědomí. Čím víc se snaží uhájit vlastní pozici, tím víc porušují zákony personifikované přírody (Štefánie Šubová, Lucie Radimerská). Jinými slovy, když svoji oběť pohřbíte pod prkna, která znamenají svět, začnou z nich vylézat svědci vašeho zločinu.
Výprava Olgy Ziebińské ve spojení s přiznanými triky a technickými finesami dodává inscenaci patinu jarmareční hry. Zábavně kruté a ukrutně zábavné, nesoucí se v rytmu bot klapajících o instalatérské trubky. Tvůrci interpretují Čapkův jazyk důsledně a do detailů, což jim umožňuje střídat pohádkovou iluzi s gagy. Loutky – hračky hlavních představitelů reflektují chlapáckou zásadu, že každý správný muž nosí v kapse nůž. A protože nůž je prodlouženou rukou pytláka, jsou podobizny vyřezány do rukojetí kuchyňských nožů. Mimochodem, při jejich dopadení zakontruje rychlá rota skautek s hbitostí kapesních rybiček a k vrahům dovedla ruku zákona Ariadnina nit, odtočená z přepadené švadlenky – špulky. Příroda také klade záludné pasti. Nejsem si jistá, zda nietzscheovské noční rozjímání nakonec nezpůsobila ta oživlá světélkující muchomůrka. Enviromentální nadsázku režiséra Jakuba Maksymova by kvitovala snad i Greta Thunbergová.
Odpoledne ve Studiu Beseda patřilo postmoderní vivisekci Prešovského národného divadla Kramerová vs. Kramer. Inscenace na základě známé předlohy rozkrývá mechanismy rozpadu manželství. Filmová adaptace knihy Averyho Cormana z roku 1979 je asi spíš generační záležitost, ale pro diváka není znalost filmu nijak podstatná. Režisérka Júlia Rázusová se drží dějové linky románu jen v nezbytně nutné míře. Hlavním cílem je vytvořit z původního příběhu sterilní mustr, do kterého si každý může dosadit sám sebe. Platformu pro zkoumání manželské krize poskytuje právě klíčová scéna rozchodu s Meryl Streep a Dustinem Hoffmanem. Divadelní představitelé páru Zdenka Kvasková a Tomáš Mischura si neozvučenou video – smyčku přehrávají stále dokola, opakují text a přivlastňují si choreografii, dokud modelovou situaci zcela neabsorbují. Anatomie rozchodu se zkoumá na bílé scéně a dvojice připomíná pár odpojených robotů. Jsou zoufalí, ale neproniknete k nim ani skrze živě streamované detaily tváří. Pasivní bezbrannou pozici pětiletého dítěte vystihuje právě videokamera, se kterou rodiče komunikují aktuální situaci. Partneři si také vzájemně předčítají text scénáře ve snaze pochopit myšlenkové pochody protistrany, ale všechno je tíživě neosobní. Hledání příčin citového odcizení tam, kde city nejsou, se zdá být nekonečné. Rozmotávání kabelů, snaha o navazování spojení a mlčící konektory namísto jakékoli lidské odezvy, to všechno generuje až nesnesitelnou naléhavost se značným katarzním potenciálem. Vyložit všechny karty na stůl je někdy zatraceně těžké. Teprve spor o opatrovnictví otevírá cestu k formulaci nového textu na starou choreografii a normalizaci rozpadlé rodiny.
Odpoledne ve Studiu Beseda patřilo postmoderní vivisekci Prešovského národného divadla Kramerová vs. Kramer, Zdenka Kvasková a Tomáš Mischura. Foto: archiv festivalu
Výběr slavnostního zahajovacího představení odpovídá evropskému formátu hradeckého festivalu. Jméno chorvatského režiséra Olivera Frljiće proniklo do podvědomí širší veřejnosti díky zpolitizovaným diskuzím o hranicích umělecké licence. Medea v podání Slovinského národního divadla Maribor dokazuje, že Frljić to umí i bez kontroverzních scén, což lze chápat zároveň jako obhajobu vzpomínaných postupů. Za jediný exces bych označila scénu, kdy antická heroina se zaťatou pěstí a Internacinálou na rtech pozvedá lamentující otrokyni. Anotace upozorňuje na přidaný politicko-sociální podtext Medeiných činů, ale nakolik je skutečně akcentován si nedovolím odhadnout. Sledování titulků jsem se totiž vzdala ve prospěch sledování hereckého výkonu Nataši Matjašec Rošker. Erupce gest a chraplavý hlas ve spojení s balkánským temperamentem byla strhující podívaná. Její dryáčnická Medea vybočovala z představ o úloze a poslání ženy celou svou bytostí. Pod upjatými krajkovými šaty vykukovaly pánské kalhoty a cigaretu si vychutnávala se soustředěným výrazem partyzána. Vezmeme-li v úvahu myšlenku, že v srdci každého člověka zuří občanská válka, pak v tom jejím platil nevyhnutelný zákon vendety. Sedmdesátiminutová inscenace se plně soustředila na tento konflikt. Ostatní postavy se vydělovaly se sboru víceméně jen proto, aby vstoupily do dialogu s hlavní hrdinkou.
Medea v podání Slovinského národního divadla Maribor dokazuje, že Frljić to umí i bez kontroverzních scén, což lze chápat zároveň jako obhajobu vzpomínaných postupů. Foto: archiv divadla
Minimalistickou formu v nejčistší podobě podtrhlo jen několik impozantních obrazů. Operní úvod hodný rozměru antického dramatu obstaral sbor v pánských oblecích. Opět jsem se utvrdila v přesvědčení, že klasický černý oblek a bílá košile k interpretaci řeckých autorů výborně pasuje. Tvůrci použili i další osvědčené prostředky, které při správné míře a precizním načasování posvětí účel lépe než provokativní neotřelé nápady. Přepjaté grimasy herců vymodelované podsvícením do šklebu masky nebo makabrózní oslava v rytmu hlučného popu byly efektní a účinné. Obzvlášť, když Medea při oslavě zločinu bez výčitek a pocitů viny zesměšňuje mrtvé a paroduje jejich slova, vlastní děti nevyjímaje. Scénu opouští v krvavém dešti, který stéká z igelitové opony. S deštníkem nad hlavou přechází neposkvrněná do říše obětin a mezi obrovskými zvířecími lebkami stojí jako Marry Poppins. Přestože ten příměr je vůči tématu nepatřičný, napadl mě okamžitě. Zrovna tak to ale mohla být jakákoliv pacientka doktora Freuda.
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: Dobrý den, jedete na festival? (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
