Dobrý den, jedete na festival? (No. 3)
Kolik inscenací Vojcka jsi viděl, tolikrát jsi divákem. Představení Litevského národního činoherního divadla ve Vilniusu přibylo do sbírky o nedělním „regionálním“ večeru na hlavní scéně. Mimořádně zajímavému úlovku předcházelo letmé odpolední zastavení před Drakem a v Draku inscenace Zeď aneb Jak jsem vyrůstal za železnou oponou.
Edukativní inscenace Miřenky Čechové a Dominiky Špalkové, která hravou formou přibližuje víc než jen „samet“, vychází z komiksu Petra Síse Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Foto: archiv festivalu
Před dvěma lety jsem na zeleném trávníku před Divadlem Drak zemřela a byla pohřbena během jediné minuty. Naštěstí jen v rámci zážitkové představení pro jednoho diváka, které se odehrálo v maringotce souboru TombsCreatius. Před návratem do života vám před očima proběhl nápis Carpe Diem! Letos si dne užívali hlavně děti. Hosté z Katalánska tentokrát přivezli atrakci v podobě podivných dřevěných objektů, které dohromady tvoří příběh Podivuhodné cesty pana Toneta. Pochopila jsem, že jde o jakési automaty na způsob kuličkového bludiště. Pokud dostanete kuličku do cíle, objeví se v kukátku jedna z postaviček. Čekání na devět zastavení pana Toneta jsem v dusném horku vzdala, ale pro místní a další návštěvníky Hradce bude k dispozici prý až do konce festivalu.
Když Kaiser s Lábusem přišli krátce po sametové revoluci se scénkou Zkouška z dějepisu, ve které studentka v tématu listopad 1989 „plave“, připadalo mi svým způsobem neskutečné, že by někdo detaily převratných událostí v budoucnu neznal. Dnes už je to ve školách realita. Edukativní inscenace Miřenky Čechové a Dominiky Špalkové, která hravou formou přibližuje víc než jen „samet“, vychází z komiksu Petra Síse Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Světoznámý ilustrátor původem z Brna v ní mapuje vlastní životní příběh, který sahá od padesátých let po pád železné opony. Na jevišti ho ve svižné zkratce přehrají Milan Hajn (jako Petr Sís) za Českou a Jazmína Piktorová za Slovenskou republiku (takže dohromady Československo, jak poznamenají). Projekce na pozadí reflektuje dějinné události a Hajn je komentuje dětskou logikou. Laika ve vesmíru, prvomájové průvody nebo branná výchova v tělocvičných úborech jsou zároveň upomínkou pro pamětníky. Dodnes jsem připravena si v případě atomového útoku lehnout patami k výbuchu. Orgány loajální k totalitnímu režimu symbolizují bezbarvé vepřové hlavy – masky, pod kterými může být kdokoliv, nicméně narážka na estébácké pronásledování by si žádala důraznější vysvětlení. Palba obrazů mezi projekcí a točnou pokračuje květinovým obdobím, kdy se svět točí jak ten vinyl a milenci postaví srp a kladivo na hlavu, a končí pádem Berlínské zdi. Škoda, že po představení nebyl prostor pro diskuzi s dětskými diváky.
Neuspořádaný zlomek dramatického textu Vojcek zlákal a bezpochyby ještě zláká k osobitému výkladu řadu divadelníků. Foto: archiv festivalu
Neuspořádaný zlomek dramatického textu Vojcek zlákal a bezpochyby ještě zláká k osobitému výkladu řadu divadelníků. Naposledy jsem nedokončenou hru Georga Büchnera viděla z videozáznamu hamburského Thalia Theater během první vlny pandemie. Hrálo se v obří zavěšené síti a aktéři se v ní pohybovali dokonce i hlavou dolů. Pojetí Litevského národního činoherního divadla (Lietuvos Nacionalinis Dramos Teatras) je ještě překvapivější. Vyšinutého outsidera, doháněného vnitřními hlasy k vraždě manželky, ztotožňuje s kopilotem německých aerolinek Andreasem Lubitzem, který v roce 2015 při přeletu Alp navedl letadlo se 150 cestujícími úmyslně do skály. Debutová inscenace mladého litevského režiséra Antanase Obcarskase sleduje prostřednictvím Büchnerova dramatu, jak frustrovaný Vojcek-Lubitz směřuje k rozhodnutí šokovat celý svět. Na jednu stranu docela lituji, že jsem si přečetla anotaci předem. Asi by bylo zajímavější nechat se rozuzlením překvapit. Na scéně v mrazivé meditativní atmosféře mezi troskami letadla se čin masového vraha konfrontuje s příčinami. Vojcek (Giedrius Savickas) je prošedivělý starší muž, mezi zbytkem letištního personálu zcela nenápadný. Jediné, co člověka na první pohled zarazí, je obrovská dřevěná vrtule, kterou si s sebou nosí jako malé dítě medvídka. Odkazy na Exupéryho a potažmo na Malého prince se mísí s náznaky obřadu a různými obrazy, nad nimiž se dá ještě dlouho přemýšlet. Výstup s holením hejtmana je vlastně příprava mrtvého k pohřbu, Vojckova žena Marie chová namísto dítěte voskovou či ledovou desku a tak bych mohla pokračovat. Divácky náročná inscenace prostě není na jedno zhlédnutí, nicméně to jedno zůstane ještě dlouho zdrojem různých úvah.
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
…
Komentáře k článku: Dobrý den, jedete na festival? (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
