Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Dobrý den, jedete na festival? (No. 6)

Hradecká regionální středa (23. června – pozn. red., viz zde) mne  zastihla v dobrém rozmaru z precizní organizace festivalu, jež dosud běžela jako dobře seřízený kardiostimulátor. V touze po přívalu nových zážitků jsem razantně odmítl opětovnou návštěvu jevištní adaptace Burgessova Mechanického pomeranče v interpretaci ostravského Divadla Petra Bezruče, která mne již těsně po své premiéře nepříliš potěšila prázdně eklektickými režijními postupy Terezy Říhové, rozháraností účinkujícího ansámblu i lineárností dramatizace Lenky Havlíkové, a vůbec poprvé se letos svěřil do náruče Divadla Drak.

A nikoli dobře jsem tentokrát zvolil, neboť i zkušení tvůrci dračí se ve svých hrátkách s návazností na legendu humanistické sci-fi pálí sterilními citrusy podobně jako Ostrava. Inscenace R.U.R. 2.0 nese bohužel všechny znaky tvůrčího oslnění moderními technologiemi. Hyper realistická scénografie Antonína Šilara spolu s kostýmy a loutkami Terezy Vašíčkové sice zdatně evokují žánrovou příbuznost nejen s tvorbou českého velikána, ale i jeho žánrových souputníků Isaca Asimova, P. K. Dicka či Iry Levina. Ke kýženému posunu v poselství budoucím generacím však nedochází a vyprázdněná efektnost obalu se velmi brzy začíná důvěrně osahávat s exponenciálně narůstající nudou. Chvíli jsem doufal alespoň v divadelní vzkříšení idejí mé oblíbené panenky Chucky, leč dočkal jsem se jen ubíjejícího crossoveru Betléma a Tsunami. Jak objevné! Pusté plýtvání naprosto zjevnými pohybovými dispozicemi obsazených hereček a herců. Škoda nevyužitého potenciálu klasiků. Přesah smutně skuhrá v koutě. Jen rychle oklepat se!

K jinému druhu kříšení došlo o pár desítek minut později na půdě Klicperova divadla. V exkluzivní předpremiéře zde byla uvedena inscenace Městských divadel pražských Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo náměstí 40 v režii někdejšího uměleckého šéfa zdejšího kulturního chrámu Vladimíra Morávka. Vzpomínky na časy hektické, leč zlaté se v intenzivně působivém pastiši mísily s nostalgií z opětovného setkání s tvorbou divadla Semafor. Vladimír Morávek píše další z vroucných milostných dopisů svým láskám nehynoucím a jednoznačně přitom dokazuje, že bez něj by české divadlo bylo mnohem nudnější i chudší. Jeho opulentně vyšperkovaný, neobarokně-dekadentní (v pražském Rokoku, cha!) styl si velmi dobře rozumí s komplexně (nejen!) pro lehké múzy vybaveným souborem i poetikou divadla, jemuž je skládán hold. Malé formy zde nabily velikosti golemů, kteří ožívají pro potěchu publika i na paměť zářných dějin. A hrají, zpívají, tančí i stepují skvěle! Ďábelská komedie se nezříká temnoty, ani bolestného vzpomínání: paralelní přidaná linka rekapitulující semaforské dějiny je velmi dobrým protipólem ústředního děje i taktickou připomínkou dosud neznalým. Snad jen některé zbytné vysvětlivky zbytečně retardují gradaci jinak strhující inscenace, v níž konečně naplno září talenty Kateřiny Marie Fialové a Kryštofa Krhovjáka.

Oko mé věštecké zří velký hit, jenž zbytečně se nepodbízí, ale divoce žije a žhne, tradičně několika koncům navzdory. Vladimíre milý, posílám infernálně vřelý dík!

Svou středeční festivalovou odyseu jsem zakončil v Besedě, kde mi vítaný kontrast k bujícímu ornamentalismu rokokovské faustiády poskytla výrazově naopak relativně sporá inscenace A Studia Rubín Na konci století ryb. Počin autorsko-režijního tandemu Dagmar Fričová-Lucie Ferenzová sice titulem odkazuje k jasnozřivé naléhavosti literární tvorby Ödöna von Horvátha a obsahem k široce populárnímu společenskému románu Sally Rooneyové Rozhovory s přáteli, mnohem víc však připomíná – z hlediska genderu samozřejmě adekvátně dobově posunutou – variantu slavné post-čechovovské vztahové rošády Patricka Marbera Closer, v češtině proslulou coby Na dotek. Zásadním zádrhelem jinak sympatické komorní produkce je její textová předloha, která sice s arogantním sebevědomím verbálně šermuje řadou soudobě pseudoaktuálních témat, na své vzory však hledí z úctyhodné vzdálenosti a ve výsledku neustojí víc než jen jednoduchou jevištní črtu. Toho si však je zjevně vědoma režie, která se plně spoléhá na vzájemnou chemii hereckého kvarteta a jeho schopnost přesně vyvažovat v rámci možností autentickou simulaci prožitku sžíravou (sebe)ironii. Šimon Krupa se s gustem i nadhledem ujal vděčné studie lehce životem znuděného herce, jehož zájem spočine na zdánlivě nevinném kolouškovi, jenž ho však zvládne řádně potrhat. I přes věk dosud nevysoký se velmi doře doplňují zralá zkušenost Anity Krausové a Jany Kozubkové s nakažlivým entusiasmem novicky Michaely Skalové. Hravě tak dávají zapomenout na limity původního textu. Za moralitou pouhou sem neradno putovat, však za spoluhrou, jíž vládnou rubínští skvěle, neváhejte přiblížit se!

Pokračování.

///

Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

…

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 8. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dobrý den, jedete na festival? (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ